ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.376.2005.1
sp. zn. 29 Odo 376/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. C. f. E. and I. of M. and S. P. and S., U., proti žalované Československé obchodní bance , a. s., o zaplacení částky USD 1 638 000,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 349/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004 č.j. 5 Cmo 355/2004-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení do rukou JUDr. M. V., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze uložil žalované rozsudkem ze dne 19.3.2004, č.j. 39 Cm 349/2000-163, povinnost zaplatit žalobci částku USD 1 638 000,- spolu s úroky z prodlení a nahradit mu náklady řízení v podstatě s odůvodněním, že žalovaná nesplnila svůj závazek z bankovní záruky.
Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že žalobce jako prodávající a společnost D. P., C., jako kupující uzavřely dne 26.2.1999 rámcovou smlouvu č. USE-17-17-K/KE-99 o dodávce 50 ks obrněných transportérů do J. Financování této dodávky mezi konečným odběratelem, kterým bylo Ministerstvo obrany J. a společností D. P., bylo zajištěno dokumentárním akreditivem č. ADFD/99/2619 vydaným Národní bankou v A. D. platným do 20.11.2000. Bylo dohodnuto, že realizace kupní ceny bude zajištěna bankovní zárukou. Bankovní záruku vystavila dne 28.1.2000 právní předchůdkyně žalované Investiční a poštovní banka, a. s. pod č. 402074 do výše USD 3 900 000,-.
Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyni žalované vznikla povinnost plnit z přijaté bankovní záruky ve smyslu §313 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a neshledal, že by podmínky explicitně vyjádřené v záruční listině mohly být jakkoli modifikovány podmínkami akreditivu ADFD/99/2619. V záruční listině je zcela jednoznačně určen závazek právní předchůdkyně žalované zaplatit žalobci USD 130 000,- za každý transportér dodaný podle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a D. P. Předmět plnění právní předchůdkyně žalované je určen bez dalších podmínek; žalovaná by se mohla zprostit své povinnosti jen v případě, že by prokázala, že kupující sám za provedené dodávky řádně zaplatil.
Vrchní soud v Praze, rozsudkem označeným v záhlaví, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobě co do jistiny USD 1 638 000,- Kč potvrdil (výrok I.), kdežto výrok o přiznání příslušenství, úroků z prodlení a výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně a konstatoval, že z obsahu spisu i z přednesu účastníků je patrné, že všechny rozhodné skutečnosti, až na otázku sazeb úroků z prodlení, jsou nesporné. Zopakoval dokazování záruční listinou a uvedl, že žádný ze zúčastněných klientů nemohl být na pochybách, že platby, o kterých se v záruce hovoří a které se banka zavazuje dále převést na základě neodvolatelného příkazu klientů, budou na účty klientů poukázány prostřednictvím uvedeného akreditivu. Konstatoval, že jednotlivé právní akty, na nichž celý obchodní případ v celém komplexu spočívá, se vyznačují značnou nejednotností. Stejné nejsou smluvní podmínky mezi žalobcem a D. P. ani ve smluvních vztazích navazujících až ke konečnému odběrateli, záruka není zcela v souladu s kontraktem, ke kterému se vztahuje, obojí pak není souladné s akreditivem. Podstata sporné záruky, jejíž právní obsah není určen kontraktem, nýbrž textem záruční listiny, spočívá v tom, že pokud žalobce neobdrží cenu dodaných transportérů od žalované s využitím jejích oprávnění z neodvolatelného platebního příkazu klientů, je povinna banka vydávající záruku vyplatit částky došlé na účty uvedených klientů a dále nepřevedené na žalobce z vlastních prostředků. Zdůraznil, že akreditiv je zdrojem pro plnění, jež je zaručeno zárukou a účastníci sporu nejsou účastni otevření akreditivu ani jako přikazci ani jako beneficienti. Pokud by měly být podmínky, ze kterých se provádějí platby z akreditivu zároveň podmínkami záruky, muselo by to vyplývat ze záruky.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně spornou záruku vyložil správně a tedy pokud jde o jistinu, je jeho rozsudek soudu věcně správný; proto byl podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrzen.
Proti rozsudku odvolacího soudu – a to v rozsahu potvrzujícím – podala žalovaná dovolání s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvedla, že napadá nesprávné právní posouzení věci a že v řízení v podstatě jde o dvě otázky: a) zda a jaký význam má pro posouzení plnění z bankovní záruky č. 402074, vystavené žalovanou stranou, akreditiv banky v A. D. č. ADFD/99/2619, a b) zda pro plnění ze záruky, je-li jinak odůvodněno, je rozhodná plná výše výplat provedených na podkladě akreditivu, tedy při ceně USD 170 000,- za každý dodaný transportér, tj. podle podmínek akreditivu, nebo při ceně USD 130 000,- za každý dodaný transportér podle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeho partnerem D. P. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu prokázanou skutečnost, že jiným způsobem než na podkladě a v rámci akreditivu žádné prostředky za dodané transportéry z A. D. přijít nemohly a ani nepřišly. Povinnost ze záruky nastupovala pouze v rozsahu docházejících výplat z akreditivu a především v čase ode dne vystavení záruky dne 28.1.2000 do dne její platnosti 1.7.2000. Odvolací soud sice zjistil rozdíl v ceně jednoho transportéru podle kontraktu uzavřeného mezi žalobcem a D. P. (USD 130 000,- ) oproti ceně podle akreditivu ( USD 170 000,-), avšak usoudil, že když záruka o této otázce mlčí, nelze z ní dovodit, že má být provize (cenový rozdíl) od došlých částek odečtena a teprve zbytek vyplacen žalobci. Jde o zásadní otázku, která překračuje daný konkrétní případ. Kdykoliv nějaký kupující je zavázán zaplatit prodávajícímu za dodané zboží při ceně mezi nimi sjednané, a to v době a v rozsahu, jak sám dostane zaplaceno od konečného odběratele (rozumí se při ceně sjednané mezi prvním kupujícím a konečným kupujícím), byl by první kupující povinen platit i v případě, že některá část zboží nebyla kupujícím zaplacena, pokud má k dispozici zdroje ze svého vlastního ziskového rozpětí. Žalovaná strana si není vědoma, že by taková nebo obdobná sporná záležitost zejména ve vztahu mezi dokumentárním akreditivem a navazující bankovní zárukou byla v rozhodování dovolacího soudu přímo nebo alespoň implicitně řešena.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná nenapadá právní posouzení věci, ale hodnocení důkazů. Žalovaná napadá řešení otázky významu bankovního akreditivu pro plnění z bankovní záruky a otázky, zda pro plnění ze záruky je rozhodná plná výše úhrad provedených na základě akreditivu. Žalovaná nedefinuje, v čem spočívalo nesprávné právní posouzení věci, jaký předpis byl nesprávně aplikován a v jakém směru. Hodnocení důkazů a tedy ani skutková zjištění jako jeho výsledek nelze dovoláním napadnout. Žalovaná neidentifikovala právní otázku zásadního významu. Poukázal dále na to, že se žalované částky domáhal nikoliv z titulu kupní smlouvy, ale z titulu záruky; rozhodující je proto text záruky. Záruka se vztahovala k peněžním prostředkům nezaplaceným společností D. P. a přijatým z A. D. nikoliv k jakýmkoliv formálním obchodním postupům, jimiž je prezentace dokladů k akreditivu. Závěrem navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou zaměstnancem, který prokázal odpovídající právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 věta první o. s. ř., zabýval se především otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci potvrdil odvolací soud dovoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně, přičemž o případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, takže ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam musí spočívat zejména v řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Na obě cit. ustanovení také dovolateka odkazuje.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Dovolatelka sice uplatňuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud však ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí na zásadně významné po právní stránce nepokládá.Dovolatelka v daném případě formulovala dvě otázky zásadního právního významu, u nichž vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení.
První otázka zní, zda a jaký význam má pro povinnost plnění z bankovní záruky, vystavené žalovanou, akreditiv banky, neboli zda a jaké právní důsledky má akreditiv pro bankovní záruku.
Takto vymezená právní otázka je povýtce abstraktní, nijak z ní nevyplývá, která právní otázka je ve vztahu mezi instituty akreditivu a bankovní záruky rozhodná. Ze zákonné úpravy v ustanoveních §682 a násl. obch. zák. a §313 a násl. obch. zák. žádné vzájemné právní důsledky mezi oběma instituty neplynou a ani ze smluvního závazkového vztahu mezi oběma účastníky žádné konkrétní sjednané právní důsledky nevyplývají. Pokud v tomto směru odvolací soud usoudil, že uvedené závazkové vztahy jsou navzájem oddělené a nijak propojené, je tento závěr v zásadě správný.
Ani ve druhé dovolatelkou označené právní otázce – zda pro plnění ze záruky je rozhodná plná výše výplat, na základě akreditivu (tj. zda je rozhodná vyšší cena podle akreditivu oproti nižší ceně, sjednané ve smlouvě mezi žalobcem a třetí stranou – kupujícím) – nelze dovodit právní souvislost resp. závislost bankovní záruky na akreditivu (a naopak). Ani z právní úpravy, ani ze smluvních podmínek mezi účastníky žádné právní důsledky jednoho smluvního typu na druhý smluvní typ nevyplývají.
V rozsahu, v němž dovolatelka potřebu zodpovězení těchto otázek spojuje s posuzovanou věcí, jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších soudů v otázce, zda takový vztah založily zkoumané právní úkony. U dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., však (jak vysvětleno výše) skutkové námitky uplatnitelné nejsou a v rovině právního posouzení těchto skutkových závěrů postrádá věc potřebný judikatorní přesah. V obou označených právních otázkách současně dovolací soud nedospěl ani k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že v daném případě není naplněna přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proto - bez jednání ve věci samé (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když při odmítnutí dovolání je dovolatelka povinna nahradit žalobci náklady řízení o dovolání, a to odměnu za jeden úkon (vyjádření k dovolání) za použití §15 v návaznosti na §14 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 7.500,- Kč a jeden paušál hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu