ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.391.2005.1
sp. zn. 29 Odo 391/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně B. A., proti žalovanému Ing. V. Ř., jako správci konkursní podstaty úpadkyně V., s. r. o. v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2004, č.j. 4 Cmo 38/2004-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 4 Cm 131/2003-60, zamítl žalobu o určení pohledávky žalobkyně ve výši 754.586,68 Kč z titulu nezaplacení kupní ceny, přihlášené do konkursního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 48 K 47/2002 (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6.775,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel především ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. srpna 2000, č.j. 18 K 52/2000-212, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti B. a. s. (dále jen „první úpadkyně“) a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. Z. S.;
2) smlouvou o prodeji podniku ze dne 29. srpna 2001, která nabyla účinnosti 3. prosince 2001, správce konkursní podstaty první úpadkyně prodal společnosti R. akciové společnosti (dále jen „společnost“) podnik první úpadkyně, s tím, že pro účely této smlouvy se podnikem míní podnik první úpadkyně se závazky souvisejícími s podnikem existujícími ke dni účinnosti smlouvy, které vznikly v přímé či nepřímé souvislosti s provozem podniku po prohlášení konkursu;
3) žalobkyně dodala první úpadkyni v období od 6. srpna do 20. listopadu 2001 barvy, přičemž cenu dodaného zboží vyúčtovala úhrnnou částkou 754.586,86 Kč;
4) dne 3. prosince 2001 byla mezi společností (jako prodávající) a V., s. r. o. (jako kupující - dále též jen „druhá úpadkyně“) uzavřena smlouva o prodeji části podniku, s tím, že převáděná část podniku odpovídá části původního podniku první úpadkyně, jak byl převeden na společnost správcem konkursní podstaty první úpadkyně;
5) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2002, č.j. 48 K 47/2002-102, byl na majetek V., s. r. o. v likvidaci prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven Ing. V. Ř.;
6) žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek druhé úpadkyně nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 846.460,69 Kč z titulu dodávek barev realizovaných jednak přímo vůči druhé úpadkyni a jednak ve vztahu k první úpadkyni, s tím, že závazky první úpadkyně byly v průběhu konkursu „převedeny“ na společnost a následně na druhou úpadkyni;
7) správce konkursní podstaty druhé úpadkyně na zvláštním přezkumném jednání konaném 16. května 2003 pohledávku žalobkyně v rozsahu částky 754.586,68 Kč (za dodávky barev první úpadkyni) popřel co do pravosti, výše i právního důvodu s odůvodněním, že v uvedeném rozsahu pohledávka na druhou úpadkyni nepřešla.
Cituje ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) a odkazuje na ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně zdůraznil, že „v rámci smlouvy o prodeji podniku v průběhu konkursu se převádí na kupujícího věci, práva a jiné majetkové hodnoty“, přičemž oproti prodeji podniku podle ustanovení §476 a násl. obch. zák. na kupujícího nepřecházejí závazky související s prodávaným podnikem. Takové závazky „zůstávají úpadci“ a lze je vypořádat postupem „podle zásad pro uspokojení pohledávek za podstatou“ [§31 odst. 2 písm. b) ZKV] nebo při rozvrhu (§30 ZKV).
Byť soud prvního stupně připustil, že ani v konkursním řízení není vyloučena možnost převzetí dluhu podle §531 občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák.“), v tomto směru uzavřel, že k převzetí dluhu je nezbytný písemný souhlas věřitele, což v projednávané věci splněno nebylo. Jelikož druhá úpadkyně není dlužnicí z titulu pohledávek vzniklých žalobkyni vůči první úpadkyni, žalovaný v rozsahu částky 754.586,68 Kč popřel pohledávku po právu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. září 2004, č.j. 4 Cmo 38/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, odvolací soud akcentoval, že v projednávané věci jde o posouzení, zda „mohlo dojít k přechodu závazků“ vzniklých první úpadkyni vůči žalobkyni, a to smlouvou o prodeji podniku uzavřenou mezi správcem konkursní podstaty první úpadkyně a společností. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, že při prodeji podniku podle ustanovení §476 a násl. obch. zák. „se sice stávají předmětem prodeje i závazky související s podnikem“, avšak v případě prodeje podniku první úpadkyně je nutno postupovat podle ustanovení §27a ZKV. Při prodeji podniku úpadkyně „tak nikdy nejdou závazky s podnikem související, a to ani v případě, že se tak smluvní strany dohodly“, když podle odkazovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání na nabyvatele přecházejí pouze práva a povinnosti z pracovně právních vztahů, s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy. Z téhož důvodu - pokračoval odvolací soud - nelze případné ujednání smluvních stran „o přechodu a převzetí“ závazků první úpadkyně, byť spojených s provozem podniku po prohlášení konkursu, kvalifikovat jako převzetí dluhu podle ustanovení §531 obč. zák.
Jelikož smlouvou ze dne 29. srpna 2001 nedošlo k přechodu závazků první úpadkyně na společnost, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka opětovně popisuje skutkový stav věci, zdůrazňujíc, že závazky vzniklé při provozování podniku úpadkyně může správce konkursní podstaty uspokojit kdykoli v průběhu konkursu, s tím, že „aktivity správce konkursní podstaty jako opatření potřebná k zajištění dalšího provozování podniku“ předpokládá ustanovení §18a odst. 3 ZKV, přičemž mezi oprávnění správce konkursní podstaty patří i „právo na převod závazku podle ustanovení §531 obč. zák. s cílem oddlužit podnik provozovaný v rámci správy a údržby konkursní podstaty v souladu s ustanovením §14a ZKV“.
Na rozdíl od soudů nižších stupňů dovolatelka dospívá k závěru, že převod závazků správcem konkursní podstaty první úpadkyně nebyl součástí zpeněžování podstaty prodejem části podniku, nýbrž samostatným smluvním ujednáním obsaženým v téže listině a majícím povahu dohody o převzetí dluhu podle ustanovení §531 obč. zák. Připouští, že převést závazky úpadce v konkursu spolu s podnikem podle ustanovení §27a ZKV je pojmově vyloučeno, nicméně zastává názor o možnosti převést závazky odpovídající pohledávkám za podstatou na třetí osobu smlouvou podle ustanovení §531 obč. zák.
Jelikož v projednávané věci „souběžně“ s prodejem podniku převedl správce konkursní podstaty první úpadkyně na společnost, a to „výslovným samostatným ujednáním podle §531 obč. zák., a po zohlednění v kupní ceně, i své závazky vůči dodavatelům“, které vznikly v době po prohlášení konkursu, a tyto závazky přešly následně uzavřenou smlouvou o prodeji části podniku na druhou úpadkyni, shledává dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní význam rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že posouzení, zda smlouva, kterou správce konkursní podstaty zpeněžil věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku, jednou smlouvou (§27a ZKV) obsahuje i dohodu o převzetí závazků podle ustanovení §531 obč. zák., je závislé na obsahu konkrétního právního úkonu, a má tudíž význam právě a jen pro projednávanou věc.
Závěr, podle kterého na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení 27a ZKV může dojít pouze k převodu existujících aktiv, s tím, že z úpadce na nabyvatele přechází rovněž práva a povinnosti z pracovně právních vztahů, s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy, tj. že smlouvou uzavřenou podle §27a ZKV nemohou na nabyvatele přejít závazky související s převáděným podnikem (bez ohledu na to, zda jde o závazky vzniklé před nebo po prohlášení konkursu), přitom Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 388/2003, a nemá důvod se něj odchýlit ani v projednávané věci.
Akceptace právního názoru dovolatelky, podle něhož smlouva uzavřená mezi správcem konkursní podstaty první úpadkyně a společností obsahuje jednak dohodu podle ustanovení §27a ZKV, jednak smlouvu podle ustanovení §531 obč. zák., když „souběžně s prodejem podniku prodávající převedl - po zohlednění v kupní ceně - i závazky“ (odpovídající pohledávkám za podstatou), by přitom nebyla ničím jiným, než obcházením ustanovení §27a ZKV.
Konečně nelze přehlédnout, že v průběhu dovolacího řízení usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. září 2005, č.j. 48 K 47/2002-521, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2006, č.j. 2 Ko 99/2005-573, byl konkurs na majetek druhé úpadkyně zrušen pro nedostatek majetku, a rozhodnutí ve věci určení pravosti pohledávky, sledující její, byť i jen částečné uspokojení v konkursu, tak ztratilo na významu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je i v této části podle ustanovení §243 b odst. 5 a §218 písm. c) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni tak vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají se sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu