ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.399.2003.1
sp. zn. 29 Odo 399/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. M. M., notářky, proti žalovanému JUDr. J. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. f. C. - R. a. s. v likvidaci, o vyloučení částky 150.000,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 83/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 13 Cmo 249/2002 39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. července 2002, č. j. 58 Cm 83/2002 19, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (notářka) domáhala po žalovaném správci konkursní podstaty úpadkyně P. f. C.-R. a. s. v likvidaci vyloučení částky 150.000,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že správce konkursní podstaty úpadkyně postupoval správně, jestliže částku 150.000,- Kč, složenou u žalobkyně do notářské úschovy na základě protokolu o notářské úschově ve prospěch pozdější úpadkyně manžely H., zahrnul (sepsal) do majetku konkursní podstaty úpadkyně; úpadkyně byla totiž (se zřetelem k okamžiku, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) v den prohlášení konkursu vlastnicí celé částky ponechané v úschově. Vyplacením zbytku notářské úschovy manželům H., kteří by ji použili jako ručitelé na zaplacení daně, by se podle soudu obcházela právní úprava konkursu a vyrovnání, neboť by se tak jeden z konkursních věřitelů (příslušný finanční úřad) zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů. K placení daně z převodu nemovitostí je povinen prodávající (úpadkyně) a až poté, co nebude na základě rozvrhu daň zaplacena v celém rozsahu, může se příslušný finanční úřad obrátit s požadavkem na její úhradu na kupujícího (manželé H.) jako na ručitele.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 13 Cmo 249/2002 39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť nemá žádný právní vztah k částce, kterou žalovaný zapsal do soupisu konkursní podstaty úpadkyně. Žalobkyně nebyla postupem žalovaného nijak dotčena na svých právech a i v případě, že by byla v řízení úspěšná, by se její právní postavení nezlepšilo. K protokolu o notářské úschově poznamenal, že šlo o složení peněz podle §85 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu), přičemž v souladu s tímto ustanovením lze uvažovat (byť to z tohoto protokolu nevyplývá), že jediným žadatelem o složení částky byli kupující, kteří podle dohody s prodávající odchylně od úpravy podle §87 notářského řádu stanovili podmínky pro vydání peněz. Žalobkyně je podle odvolacího soudu při vydání sporné částky vázána pouze podmínkami této úschovy a zůstává na vůli žalovaného, aby dosud nezaplacený avšak splatný zůstatek kupní ceny uplatnil proti kupujícím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění prvního z označených dovolacích důvodů spatřuje dovolatelka v tom, že „výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, případně pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, nebo je v hodnocení důkazů logický rozpor“. Odvolací soud si podle dovolatelky celou věc založenou bezmyšlenkovitou výzvou konkursního soudu k podání vylučovací žaloby usnadnil tím, že se zaměřil pouze na otázku aktivní věcné legitimace dovolatelky, přičemž dosavadní řízení přehlédl, jako by vůbec nebylo.
V rovině právního posouzení věci pak dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není dána její aktivní věcná legitimace ve sporu. Zdůrazňuje, že k podání vylučovací žaloby byla vyzvána konkursním soudem, a kdyby měla tuto výzvu (která zakládá její aktivní věcnou legitimaci ve sporu), ignorovat, a stejně tak potom i ignorovat ty úkony správce konkursní podstaty, které nejsou souladné s ustanoveními §84 a násl. notářského řádu, vystavila by se nebezpečí kárného nebo i trestního postihu, včetně možných negativních existenčních dopadů, náhradu škody v to nevyjímaje. Měl-li odvolací soud za to, že je zde kolize obecně závazných předpisů téže právní síly, konkrétně notářského řádu a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), měl řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ ZKV. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. přerušil, eventuelně, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací dovolatelky ohledně vázanosti notáře podmínkami stanovenými v notářské úschově a pro zařazení předmětné částky složené v notářské úschově shledává určujícím otázku vlastnictví, nikoli otázku správy nebo úschovy.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné - jak se domnívá dovolatelka - podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož nejde o tam uvedený případ (rozsudek ze dne 29. července 2002 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé). Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé shledává v posouzení aktivní věcné legitimace notáře k podání vylučovací žaloby týkající se částky složené do notářské úschovy.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán první z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spojuje dovolatelka v dovolání s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Označené ustanovení však upravuje dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se naopak pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je však tento dovolací důvod uplatnitelný, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.). S přihlédnutím k tomu, že dovolání v této věci je - jak vysvětleno výše - přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud k argumentům, jež dovolatelka připíná k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., nepřihlížel a dále se dovoláním v tomto ohledu nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány (vyjma nesprávného odkazu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je žádný z dovolacích argumentů po obsahové stránce nevystihuje) a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - dále zabýval již jen správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Akciová společnost P. f. C.-R. a. s. v likvidaci (jako prodávající) uzavřela s manžely H. (jako kupujícími) dne 22. srpna 2000 kupní smlouvu o převodu nemovitosti (dále též jen „kupní smlouva“) za dohodnutou kupní cenu ve výši 3,000.000,- Kč. Dále se smluvní strany v kupní smlouvě dohodly, že kupní cena bude vydána prodávající po předložení originálu výpisu z katastru nemovitostí, ve kterém budou jako vlastníci nemovitostí uvedeni kupující.
2) Vklad vlastnického práva manželů H. k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí byl proveden k 16. říjnu 2000.
3) V kupní smlouvě dohodnutou kupní cenu ve výši 3,000.000,- Kč vzala dovolatelka v souladu s dohodou smluvních stran do notářské úschovy na základě protokolu č. N 578/2000 (z 24. srpna 2000).
4) Usnesením ze dne 14. března 2001, sp. zn. 78 K 42/2001, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek akciové společnosti P. f. C.-R. a. s. v likvidaci.
5) Před prohlášením konkursu na majetek akciové společnosti jí dovolatelka vyplatila v souladu s protokolem o notářské úschově částku 2.850.000,- Kč. Zbývající část uschovaných peněz ve výši 150.000,- Kč měla být z notářské úschovy uvolněna tomu z účastníků kupní smlouvy, který prokáže, že zaplatil daň z převodu nemovitostí.
6) Daň z převodu nemovitostí dosud zaplacena nebyla.
7) Správce konkursní podstaty úpadkyně odstoupil od protokolu o notářské úschově a sepsal částku 150.000,- Kč do konkursní podstaty úpadkyně.
S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti (14. března 2001) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 a č. 370/2000 Sb.
Vzhledem k době uzavření kupní smlouvy a složení sporné částky do notářské úschovy (srpen 2000) je dále pro věc rozhodné znění zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 155/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/000 Sb. a č. 103/2000 Sb. (dále též jen „obč. zák.“), dále znění notářského řádu ve znění zákona č. 82/1998 Sb. a znění zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákonů č. 18/1993 Sb., č. 322/1993 Sb. č. 42/1994 Sb., č. 72/1994 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 113/1994 Sb., č. 248/1995 Sb., č. 96/1996 Sb., č. 203/1997 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 169/1998 Sb., č. 95/1999 Sb., č. 27/2000 Sb. a č. 103/2000 Sb.,
Podle ustanovení §6 ZKV, majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ ZKV určuje, že prohlášení konkursu má (mimo jiné) tyto účinky:
a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu;
....
g/ nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné.
Z ustanovení §19 ZKV se pak podává, že jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do plynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).
Tato ustanovení nedoznala změny ani v době, kdy o věci rozhodl odvolací soud.
Dle ustanovení §588 obč. zák., z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle ustanovení §81 písm. b/ notářského řádu, notáři přijímají do úschovy peníze a listiny za účelem jejich vydání dalším osobám.
Ustanovení §85 notářského řádu pak určuje, že notář přijme do úschovy peníze, jestliže mu je předá žadatel v souvislosti s jeho činností podle §2 a §3 za účelem vydání další osobě (odstavec 1). Notář může uložit peníze po dobu úschovy u peněžního ústavu na zvláštní běžný účet znějící na jeho jméno s označením „úschova u notáře“. Nebyly-li peníze takto uloženy, notář je uloží v bezpečnostní schránce u peněžního ústavu nebo v bezpečnostní schránce ve své kanceláři (odstavec 2).
Podle ustanovení §86 odst. 1 notářského řádu, o přijetí peněz sepíše notář protokol, který musí obsahovat: a/ místo a dobu převzetí peněz do úschovy, b/ jméno, příjmení a bydliště žadatele, c/ přesný údaj o výši peněžní částky a měnové jednotce, d/ údaj, že peníze byly od žadatele převzaty a přijaty do úschovy, e/ prohlášení žadatele, komu mají být peníze vydány.
Dle ustanovení §87 notářského řádu, notář vydá peníze tomu, komu mají být vydány, nejpozději do 15 dnů ode dne jejich přijetí do úschovy, nestanovil-li žadatel jinou lhůtu. Nepodaří-li se mu peníze ve lhůtě vydat, vrátí je žadateli.
Ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb. pak předurčuje jako poplatníka daně z převodu nemovitostí převodce (prodávajícího) a jako ručitele za úhradu této daně nabyvatele.
Ve výše cit. ustanoveními vymezeném právním rámci Nejvyšší soud především shledává nepřiléhavým argument dovolatelky, že její aktivní věcnou legitimaci ve sporu zakládá výzva konkursního soudu, aby podala vylučovací žalobu.
V tomto směru zaměňuje dovolatelka věcnou legitimaci se svou procesní legitimaci ve sporu. Právní teorie i soudní praxe je ustálena v závěru, že věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je účastník subjektem práva, jež je předmětem řízení; týká-li se žalobce, hovoříme o aktivní věcné legitimaci, a týká-li se žalovaného, označuje se jako pasivní věcná legitimace. Věcná legitimace je předmětem dokazování a její nedostatek je u žalobce důvodem pro zamítnutí žaloby (srov. k tomu v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003 /dále též jen „Komentář, I. díl.“/ str. 294, bod 3 poznámek k §90 a v soudní judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 43).
Jinak řečeno, dovolatelka není ve sporu aktivně věcně legitimována jen proto, že vylučovací žalobu podala na základě výzvy konkursního soudu.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV (excindační žalobě), patří, že:
1) Označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty.
2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil.
3) Žalovaným je správce konkursní podstaty.
4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen).
5) Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Na odpovědi na otázku, zda je dán poslední z popsaných předpokladů, pak závisí i zodpovězení otázky, zda žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legimována (zda jí vskutku svědčí právo, které vylučuje soupis sporného majetku v konkursní podstatě). Přitom je nezbytné především přesné postižení vztahu úpadkyně k předmětu notářské úschovy.
V této souvislosti Nejvyšší soud v první řadě poznamenává, že složení peněz do notářské úschovy nemá (není-li tak stranami smluveno) - na rozdíl od soudní úschovy ve smyslu ustanovení §185a násl. o. s. ř. - soluční účinky, tj. účinky splnění dluhu složitelem (srov. k tomu v právní teorii např. opět Komentář, I. díl., str. 773, bod 1. poznámek k §185a). Účelem úschovy peněz u notáře je obstarání předání peněz určenému příjemci. V případě, že určený příjemce peníze nepřevezme (lhostejno z jakých důvodů), nemá to pro něj žádné právní následky a peníze musí být vráceny jejich složiteli. To za výše popsaného skutkového stavu znamená, že tím, že kupující složili dohodnutou kupní cenu ve výši 3.000.000,- Kč do notářské úschovy, nedošlo ještě k zániku (splněním) jejich závazku zaplatit tuto kupní cenu prodávající. Co do částky 2.850.000,- Kč byl tento závazek splněn (kupní cena v této části uhrazena) až tím, že ji dovolatelka vyplatila pozdější úpadkyni. Zbývajících 150.000,- Kč (jež podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů v notářské úschově zůstaly i po prohlášení konkursu na majetek prodávající akciové společnosti) tedy zůstalo majetkem kupujících. V době, kdy celé 3.000.000,- Kč byly skládány do notářské úschovy, tyto peníze nepatřily prodávající, nýbrž kupujícím; jen oni tudíž mohli být považováni za žadatele ve smyslu ustanovení §85 a §86 odst. 1 notářského řádu.
Pro posouzení nároků, jež mohl k penězům složeným do notářské úschovy uplatnit správce konkursní podstaty úpadkyně, je určující, jaká práva ohledně této částky příslušela účastníkům kupním smlouvy před prohlášením konkursu na majetek prodávající. Podle zjištěného skutkového stavu věci není pochyb o tom, že částka 150.000,- Kč byla součástí dohodnuté kupní ceny. Dokud ji však dovolatelka nevyplatila určenému příjemci (prodávající), právo s touto částkou jako se svým majetkem nakládat svědčilo žadatelům (kupujícím).
Jak plyne z výše cit. ustanovení §14 odst. 1 písm. g/ ZKV, nesplatné pohledávky úpadce se prohlášením konkursu považují v konkursu za splatné.
Jako takové je pak správce konkursní podstaty může vymáhat po úpadcových dlužnících. Nebyla-li úpadkyně vlastnicí částky 150.000,- Kč před prohlášením konkursu a nestala-li se jí ani prohlášením konkursu (tím mohla být vyvolána toliko splatnost zbytku pohledávky), pak práva k uvedené částce nemohla být realizována jejím soupisem do konkursní podstaty úpadkyně.
Pochybnosti ostatně vyvolává i předmět soupisu, když sporné strany i soudy nižších stupňů vyšly z toho že sepsány byly peníze (srov. k tomu v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003 a dále i §85 odst. 2 větu druhou notářského řádu o uložení peněz v bezpečnostní schránce u peněžního ústavu nebo v bezpečnostní schránce v kanceláři notáře). Nezodpovězena zůstala otázka, zda peníze nebyly uschovány postupem podle §85 odst. 2 věty první notářského řádu, totiž jejich složením u peněžního ústavu na zvláštní běžný účet znějící na jméno notářky s označením „úschova u notáře“. V takovém případě by totiž způsob úschovy soupis hotovosti (peněz) vůbec neumožňoval (sepsat by bylo možné jen případnou pohledávku).
Přes vše, co bylo řečeno výše, však napadené rozhodnutí obstojí co do závěru, že dovolatelka není k podání žaloby aktivně věcně legitimována.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 63, notář, který přijal do úschovy peníze za účelem jejich předání určité osobě, není dlužníkem této osoby. Přijetím peněz do notářské úschovy vzniká právní vztah pouze mezi notářem a složitelem (žadatelem); osoba, v jejíž prospěch byly peníze do úschovy složeny, by se účastnicí vztahu s notářem mohla stát jedině na základě tzv. svěřenské smlouvy, kterou uzavírá notář s oběma osobami, tedy složitelem i oprávněným; taková smlouva však podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů uzavřena nebyla. Z těchto judikatorních závěrů Nejvyššího soudu ovšem dále plyne, že je-li předmět úschovy sepsán v konkursu vedeném na majetek jiné osoby než složitele, je tím zasaženo do majetkové sféry složitele (v jehož majetku se předmět úschovy nachází) a nikoli do majetkové sféry notáře, u kterého byla notářská úschova uskutečněna. Domáhat se vyloučení takto sepsaného majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty příslušného úpadce postupem podle §19 odst. 2 ZKV přísluší v takovém případě složiteli (žadateli) a nikoli notáři.
Obava dovolatelky z možného kárného nebo i trestního postihu, včetně možných negativních existenčních dopadů, náhradu škody v to nevyjímaje, není namístě. Tím, že by se dovolatelka podrobila účinkům soupisu a v souladu s §18 odst. 4 ZKV by správci předmět notářské úschovy vydala, by totiž plnila povinnost uloženou jí zákonem o konkursu a vyrovnání (právě v §18 odst. 4) a v případě, že by o uskutečnění tohoto postupu bez zbytečného prodlení současně uvědomila složitele (žadatele), by pro tento postup žádným kárným či trestním postihům ani odpovědnosti za škodu nepodléhala.
Lze tudíž uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu