ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.454.2005.1
sp. zn. 29 Odo 454/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně E. W. a. s., proti žalované JUDr. J. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadce Z. d. M., o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 13/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 13 Cmo 66/2004-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 27 Cm 13/99-88, zamítl žalobu o určení, že z konkursní podstaty úpadce Z. d. M. (dále jen „úpadce“, popř. „pozdější úpadce“) se vylučují ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 18.025,- Kč.
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) prohlášením vlastníka ze dne 16. července 1997 (dále též jen „prohlášení vlastníka“) pozdější úpadce vložil do základního jmění žalobkyně sporné nemovitosti a v rámci plnění příjemce (žalobkyně) převzal dva kusy kmenových akcií žalobkyně č. 40 a 41, znějící na majitele, každou o jmenovité hodnotě 1,000.000,- Kč, s tím, že pozdější úpadce a žalobkyně společně „navrhují“ katastrálnímu úřadu, aby povolil vklad do katastru nemovitostí;
2) právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem vznikly k 7. říjnu 1997 a akcie žalobkyně č. 40 a č. 41 byly pozdějšímu úpadci předány 16. července 1997;
3) návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdějšího úpadce byl podán 17. března 1998, konkurs byl prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. května 1998, sp. zn. 92 K 21/98 a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. J. P., který byl ke dni 23. prosince 2001 zproštěn funkce a novou správkyní konkursní podstaty úpadce byla ustavena JUDr. J. V.;
4) správce konkursní podstaty úpadce sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty dne 11. listopadu 1998 a žalobkyně k výzvě Krajského obchodního soudu ze dne 23. listopadu 1998, sp. zn. 92 K 21/98, v určené lhůtě podala žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty;
5) žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku k 10. červnu 1996;
6) prohlášení vlastníka bylo předloženo katastru nemovitostí v říjnu 1997 a poté „následovaly dva pokusy“ o zapsání zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku.
S odkazem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že prohlášení vlastníka o vkladu sporných nemovitostí do základního jmění žalobkyně je platným právním úkonem, když vyjadřuje svobodnou a pravou vůli smluvních stran, bylo podepsáno osobami k tomu oprávněnými a pozdějšímu úpadci byl předán i „finanční ekvivalent“ - dva kusy akcií žalobkyně. Potud soud prvního stupně neshledal prohlášení vlastníka ani absolutně neplatným podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to ani z důvodu rozporu s dobrými mravy, ani pro obcházení zákona (vše ve spojení s tvrzením, že cílem takového právního úkonu bylo „vyvést nemovitosti z majetku úpadce“).
Naopak důvodnou shledal soud prvního stupně výhradu žalované o neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), když návrh na vklad vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem byl na základě prohlášení vlastníka učiněn 7. října 1997, tj. ve lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek pozdější úpadkyně (ten byl podán 17. března 1998). V této souvislosti soud prvního stupně dále zdůraznil, že „vlastním úkonem, směřujícím k převedení majetku z vlastnictví, je podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to s ohledem na ustanovení §133 odst. 2 obč. zák.“.
Proto žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně jako nedůvodnou zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 13 Cmo 66/2004-112, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že „výše náhrady činí 19.175,- Kč“ (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení §202, §203 a §204 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), akcentoval, že z rozhodné právní úpravy zvyšování základního jmění vyplývalo, že jde o proces, jenž je završen konstitutivním zápisem výše základního jmění do obchodního rejstříku, a teprve ode dne zápisu lze akcionářům vydávat akcie na zvýšení základního jmění. Posuzuje soudem prvního stupně provedené důkazy, přitom dospěl k závěru, že postupem žalobkyně a pozdějšího úpadce při zvyšování základního jmění žalobkyně nebyly splněny předpoklady stanovené výše uvedenými ustanoveními obchodního zákoníku pro zvýšení základního jmění, v důsledku čehož se pozdější úpadce nestal majitelem dvou kusů akcií žalobkyně, jež převzal 16. července 1997. Nepostupovala-li žalobkyně při zvyšování základního jmění zákonem stanoveným způsobem, nemohla se pouhým prohlášením vlastníka (pozdějšího úpadce) stát vlastnicí sporných nemovitostí a tyto nemohou tvořit její základní jmění.
V situaci, kdy žalobkyni jiné právo, které by vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nesvědčí, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovozujíc, že tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Současně vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to pokud jde o způsob, jakým „byl posouzen právní úkon“, kterým došlo k převodu vlastnictví sporných nemovitostí na žalobkyni.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V této souvislosti především konstatuje, že odvolací soud dovodil neplatnost právního úkonu ze dne 16. července 1997 (prohlášení vlastníka) z důvodu, že při zvyšování základního jmění žalobkyně nebyl dodržen postup určený obchodním zákoníkem. Citujíc ustanovení §41a odst. 1 obč. zák., dále zdůrazňuje, že v daném případě bylo vůlí pozdějšího úpadce účastnit se na podnikání žalobkyně tím, že „tzv. majetkově vstoupí do obchodní společnosti“. Připouští sice nedodržení postupu stanoveného obchodním zákoníkem pro zvýšení základního jmění, nicméně upozorňuje, že akcie předávané pozdějšímu úpadci (jako protihodnota sporných nemovitostí) byly v té době součástí emise učiněné při založení společnosti a „de facto“ nešlo o nově emitované akcie, nýbrž o akcie stávající a žalobkyně tak základní jmění nezvyšovala.
Je-li prohlášení vlastníka platným právním úkonem - pokračuje dovolatelka - bylo povinností odvolacího soudu zabývat se výhradami žalobkyně co do závěru soudu prvního stupně o neúčinnosti tohoto právního úkonu, a to z pohledu výhrad prezentovaných žalobkyní v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V daném případě se Nejvyšší soud v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V situaci, kdy o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde (soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle kterého žalovaná sepsala sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty po právu, tj. neposoudily obsah právního vztahu účastníků a práv a povinností účastníků odlišně - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 52/1999 a 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. února 2000, č. j. 27 Cm 13/99-29, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 25. dubna 2002, č. j. 13 Cmo 62/2001-51. Důvodem kasace pak bylo, že soud prvního stupně se „důkazně“ nezabýval výhradami žalované o absolutní neplatnosti právního úkonu prohlášení vlastníka ze dne 16. července 1997 a ani v důvodech rozhodnutí v tomto směru nic neuvedl. Současně odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby se vypořádal s námitkou neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §15 odst. 1 ZKV uplatněnou až v průběhu odvolacího řízení. V situaci, kdy odvolací soud nevyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, jež by byl důvodem, pro který soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozhodl jinak, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit, zda jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní význam rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka nezpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu co do nedodržení postupu určeného obchodním zákoníkem pro zvyšování jejího základního jmění, nýbrž - dovolávajíc se jiného skutkového stavu (viz poukaz na obsah rejstříkového spisu a tvrzení o tom, že předané akcie nebyly nově emitovanými akciemi nýbrž již existujícími) - konstruuje právní stav odlišný. Potud ale neuplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Navíc takové tvrzení je v rozporu se stanoviskem zastávaným samotnou dovolatelkou v průběhu řízení (k tomu srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. listopadu 2004 - č.l. 109-110 a v něm obsažené sdělení zástupce žalobkyně, podle něhož akcie, které pozdější úpadce obdržel, byly emitovány za účelem zvýšení základního „kapitálu“ a „byly uhrazeny vkládanými nemovitostmi“).
Na existenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení povahy právního úkonu - prohlášení vlastníka - pak nelze usuzovat i proto, že jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, a tudíž nemá potřebný judikatorní přesah.
Po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani to, že se odvolací soud nevypořádal s výhradami žalobkyně uplatněnými ve vztahu k závěru soudu prvního stupně o neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV. Dovodil-li odvolací soud, že zvyšování základního jmění žalobkyně proběhlo v rozporu se zákonem, v důsledku čehož se žalobkyně nestala vlastnicí sporných nemovitostí, neměl důvod zabývat se také otázkou případné neúčinnosti posuzovaného právního úkonu.
V této souvislosti Nejvyšší soud doplňuje, že z hlediska řešení otázky neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV neshledává důvod odchýlit se od závěrů formulovaných, byť co do počátku běhu lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům, v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které plně respektoval i soud prvního stupně.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu