ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.625.2005.1
sp. zn. 29 Odo 625/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatele J. R., proti odpůrkyni E. s. r. o., o zaplacení 1,529.672,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 96/2002, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2005, č. j. 14 Cmo 365/2004-167, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2005, č. j. 14 Cmo 365/2004-167 a v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku nákladech řízení i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 38 Cm 96/2002-84, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 38 Cm 96/2002-84, ve výroku, kterým tento soud zamítl návrh na zaplacení částky 1,440.620,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 16. března 2000 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Závěr, že navrhovatel splatil jen základní vklad 20.000,- Kč, a nikoli již dalších 355.000,- Kč (při zvýšení základního kapitálu společnosti E. s. r. o. – dále jen „společnost“), považuje za správný. Údaj v obchodním rejstříku, že měl navrhovatel ze 100 % splacen vklad 375.000,- Kč podle odvolacího soudu „k závěru, že odpovídá skutečnosti, sám nepostačuje. Je v rozporu s účetní závěrkou k 31. prosinci 1999, v jejíž rozvaze (jak odvolací soud zjišťuje z č. l. 65 spisu) jsou uvedeny pohledávky za upsané vlastní jmění ve výši 359.000,- Kč a navazujícím zápisem (na č. l. 68 spisu) o stavu účtu pohledávek za upsané vlastní jmění, dle něhož nesplacený podíl navrhovatele činí 355.000,- Kč.“ Navíc podle odvolacího soudu, navrhovatel v řízení nejen nedoložil, že nový vklad splatil, ale ani neuvedl, jakým způsobem tak učinil.
Odvolací soud se ztotožnil i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil. Uzavřel, že tento soud aplikoval odpovídajícím způsobem právní režim ustanovení §150 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Navrhovatel dovozuje, že ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku a vztahuje se nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Dovolatel zdůrazňuje, že pozitivní stránka publicity v materiálním smyslu spočívá v tom, že skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, tj. v daném případě ode dne 30. listopadu 1999. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 804/2001, a nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 285/96.
V projednávané věci byl ve znaleckém posudku konstatován rozpor mezi zápisem v obchodním rejstříku a stavem, vykazovaným v účetnictví společnosti. Uvedený rozpor společnost v průběhu řízení neobjasnila. Žádný ze soudů nepovažoval za vhodné provést v tomto směru její účastnický výslech. Společnost nikdy netvrdila, že by k zápisu došlo omylem. Splacení všech vkladů se výslovně uvádí i ke dni 26. března 2003, kdy došlo k výmazu dovolatele jako společníka z obchodního rejstříku. Dovolatel tvrdí, že oba soudy daly při svém rozhodování zcela neodůvodněně přednost údajům v účetnictví společnosti před údaji v obchodním rejstříku. Dále namítá, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k účetním dokladům, na jejich základě byl znalecký posudek zpracován. Uvádí, že účetní doklady mají pouze minimální důkazní hodnotu, neboť je lze kdykoliv vytvořit či změnit, na rozdíl od zápisu v obchodním rejstříku. Nulovou důkazní hodnotu pak má i zpráva auditora ze dne 27. června 2000, když v ní tak zásadní rozpor mezi stavem v obchodním rejstříku a stavem v účetnictví společnosti není vůbec zmíněn.
Dovolatel dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pro řešení otázky, zda je soud při rozhodování o výši vypořádacího podílu vázán zápisem v obchodním rejstříku o rozsahu splacení vkladu společníka, „když v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by k takovému zápisu došlo omylem nebo byl takový zápis proveden chybně.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje výtky dovolatele za účelové a snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda je soud při rozhodování o výši vypořádacího podílu vázán zápisem v obchodním rejstříku o rozsahu splacení vkladu společníka.
K tomu dovolací soud především uzavřel, že ustanovení §32 obch. zák. ve znění účinném v době rozhodování soudů obou stupňů soudům ukládalo, aby, zjistí-li rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zápisů v obchodním rejstříku, na tuto neshodu rejstříkový soud upozornily, jakmile při jejich činnosti vyjde najevo. Závěr navrhovatele, že soudy nemohou posuzovat, zda takový rozpor existuje, by znamenal, že jim obchodní zákoník v ustanovení §32 ukládal povinnost, kterou jim neumožňoval splnit; takový právní závěr učinit nelze. Potud (a jen potud) tedy posoudil odvolací soud předestřenou právní otázku správně a zabýval se tím, zda byl vklad navrhovatele řádně splacen.
Podle ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném v době rozhodování soudů obou stupňů platilo, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Povinností odvolacího soudu tedy bylo zkoumat, zda byl navrhovatel v dobré víře v zápis splacení vkladu do obchodního rejstříku. Protože odvolací soud tuto otázku nezkoumal, jeho právní posouzení je neúplně a tedy i nesprávné.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, z negativní stránky principu materiální publicity (upraveného v ustanovení §27 odst. 2 obch. zák.) vyplývá, že důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává, tj. osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je (případně) ohledně toho kterého údaje nesprávný (chybný). V projednávané věci je takovou osobou odpůrkyně. Odvolací soud však neunesení důkazního břemene co do tvrzení o plném splacení vkladu přičetl k tíži navrhovateli, ačkoliv zápis v obchodním rejstříku toto tvrzení podporoval a závěr, že provedenými důkazy byla správnost údaje zapsaného v obchodním rejstříku vyvrácena, soudy neučinily.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů v zamítavém výroku ve věci samé a závislém výroku o nákladech řízení i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že podle ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. v rozhodném znění, je soud povinen v řízení ve věcech obchodního rejstříku provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Rejstříkový soud proto měl, přes nedostatek tvrzení společnosti zkoumat, zda navrhovatel řádně splatil vklad na zvýšení základního jmění společnosti. Jedním z vodítek, které měl soud použít, přitom byl (vedle účetnictví společnosti) návrh na zápis splacení vkladu do obchodního rejstříku. Předtím, než rejstříkový soud zapsal do obchodního rejstříku úplné splacení vkladu navrhovatele, bylo jeho povinností zkoumat, zda ke splacení skutečně došlo a vyžádat si od společnosti, která zápis navrhla, důkazy o takovém splacení. Tyto důkazy by měly být součástí rejstříkového spisu, který měl soud prvního stupně (jak vyplývá z protokolu o jednání) k dispozici.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy, týkající se účasti na společnosti (a o takový vztah při sporu o vyplacení vypořádacího podílu nepochybně jde, neboť teprve jeho vyplacením je účast společníka ve společnosti zcela uzavřena), rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu