ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.676.2005.1
sp. zn. 29 Odo 676/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hana Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně X. G. L., proti žalované A. P., a. s. v likvidaci, o zaplacení částky 4,726.075,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 80/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2004, sp. zn. 8 Cmo 157/2004-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2002, č.j. 8 Cm 80/98-94, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4,726.075,80 Kč s 21% úrokem z částky 2,364.294,80 Kč od 27. července 1996 do 9. srpna 1996 a z částky 2,361.781,- Kč od 10. srpna 1996 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 77.220,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 4,726.075,80 Kč z titulu náhrady škody. Tvrdila, že v dubnu 1996 dodala L.T.C. spol. s r. o. (dále jen „odběratel“) 255.692 tun čočky za dohodnutou cenu 134.749,69 USD, jež se stala splatnou co do částky 67.410,68 USD 26. července 1996 a co do částky 67.339,01 USD 9. srpna 1996. Odběratel cenu nezaplatil a na jeho majetek byl dne 26. září 1996 (správně „1997“) prohlášen konkurs. Jelikož žalovaná vzbudila u žalobkyně přesvědčení, že za platbu odběratelem ručí, a to na základě jednání konaného v pobočce žalované ve S. 5. března 1996, kdy L. M. a Ing. P. Š. (osoby jednající za žalovanou - dále též jen „pracovníci žalované“) „záruku poskytli ústně a faxem do Kanady ji doplnili“. Následně žalobkyně zjistila, že pracovníci žalované nebyli oprávněni poskytovat záruky v mezinárodním obchodním styku, jednali v rozporu s pracovními postupy žalované a překročili svá oprávnění, jakož i to, že vystavené listiny „nesplňují náležitosti záruky“. V situaci, kdy žalobkyni nevznikl vůči žalované smluvní titul na plnění, vznikla jí škoda ve výši 134.749,69 USD, a to „v příčinné souvislosti s provozní činností žalované v důsledku protiprávního jednání osob“.
Odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zdůraznil, že se v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalovaná poskytla žalobkyni bankovní záruku. Cituje ustanovení §313 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a poukazuje na ustanovení §13 odst. 1 a §16 obch. zák., jakož i na ustanovení §33 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že pracovníci žalované nebyli oprávněni jednat „jménem“ žalované, čehož si byla žalobkyně „dobře vědoma“, když právě z tohoto důvodu jí tito „prohlášení banky nepředali přímo při jednání na jaře r. 1996“. Navíc „potvrzení“ podepsané M. nesplňuje „zákonem stanovené náležitosti“ a má „zmatečný obsah“. Přitom žalovaná právní úkony svých pracovníků neschválila (§33 odst. 2 obč. zák.); naopak poté, co jejich „činnost“ zjistila, podala na ně trestní oznámení, ukončila s nimi pracovní poměr a vše současně sdělila žalobkyni v odpovědi na její požadavek na plnění „z vystavených garancí“.
Dále se soud prvního stupně zabýval důvodností žalobou uplatněného nároku z titulu náhrady škody. Jelikož ustanovení §373 obch. zák. „upravuje pouze porušení povinnosti ze závazkového vztahu“, přičemž v řízení existence takového vztahu mezi účastníky prokázána nebyla, v intencích ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. posuzoval, zda nejsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 a §420a obč. zák. V tomto směru uzavřel, že „poskytování záruk provozní činností banky nepochybně je“, nicméně posuzované právní úkony nemají náležitosti vyžadované ustanovením §313 obch. zák., pročež „sporný případ posuzovat jako nárok z náhrady škody způsobené provozní činností nelze“.
Konečně soud prvního stupně „postupoval“ podle ustanovení §420 obč. zák. a s poukazem na výsledky provedeného dokazování dovodil, že žalovaná žádnou právní povinnost neporušila, když ve vztahu k žalobkyni „žádné kvalifikované prohlášení neučinila“ a právní úkony učiněné pracovníky žalované nemohly v žádném případě vzbudit dojem, že jde o platnou bankovní záruku, a to ani v případě, kdy by tito byli žalovanou k jednání řádně pověřeni.
Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. září 2004, č.j. 8 Cmo 157/2004-146, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 4,494.034,80 Kč s 21% úrokem z částky 2,364.294,80 Kč od 27. července 1996 do 9. srpna 1996 a z částky 2,361.781,- Kč od 10. srpna 1996 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (bod I.a/ výroku). V zamítavém výroku ve věci samé co do částky 232.041,- Kč jej zrušil a řízení v této části zastavil (bod I.b/ výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - vyšel „z nesporné skutečnosti“, že žalovaná bankovní záruku žalobkyni neposkytla, pročež nebylo namístě zabývat se uplatněným nárokem z hlediska nesplnění bankovní záruky, ani z hlediska náhrady škody vzniklé v důsledku porušení závazku z bankovní záruky.
Dále odvolací soud zdůraznil, že „při posouzení uplatněného nároku podle §373 a násl. obch. zák. by podmínky odpovědnosti žalované nemohly být splněny“, když žalovaná žádnou povinnost stanovenou obchodním zákoníkem, ani žádnou povinnost ze závazkového vztahu neporušila.
Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého odpovědnost žalované „nelze shledat“ podle §420 obč. zák., neboť „opět není naplněn předpoklad vzniku škody v důsledku porušení právní povinnosti“.
Konečně odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni není dána ani podle ustanovení §420a obč. zák. Žalobkyni totiž nevznikla škoda v důsledku provozní činnosti žalované, nýbrž nezaplacením ceny dodaného zboží odběratelem. Žalovaná přitom za platbu neručila a úkony, které provedla vůči žalobkyni, důvodem vzniku škody nebyly. Potud odvolací soud „podotknul“, že jednání pracovníků žalované není provozní činností ve smyslu ustanovení §420a odst. 2 písm. a) obč. zák.; nelze totiž směšovat poskytování bankovních záruk, jež nepochybně provozní činností žalované je, se skutečností, že žalobkyně jednala „s některými pracovníky banky“ a v konečném důsledku měla mylně za to, že bankovní záruka byla poskytnuta.
Proto odvolací soud „posoudil odvolání jako nedůvodné“.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku a výroku o nákladech odvolacího řízení, podala žalobkyně dovolání, spatřujíc po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda „může jít o škodu způsobenou provozní činností banky v případě, kdy tento provoz je vadný (kdy pracovníci banky překračují svá oprávnění, vedou jednání, která nejsou oprávněni vést, vystavují za banku listiny, které nejsou oprávněni vystavovat a zasílají je z bankovního faxu osobám, které v důvěře v banku na základě těchto listin poskytují plnění, která by jinak neposkytly)“.
Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého by o škodu způsobenou provozní činností žalované šlo pouze tehdy, došlo-li by k řádnému vystavení záruky. Takový závěr podle jejího přesvědčení odporuje zákonu i prosté logice, když v případě řádného vystavení záruky by se žalobkyně domohla plnění z této záruky a žádná škoda by jí nevznikla. Podle názoru dovolatelky ke škodě způsobené provozní činností (provozem žalované) „dochází naopak právě tehdy, když provozní činnost trpí vadami“. V daném případě pak šlo nejen o vady vystavených listin, nýbrž i o vady v provozu banky, umožňující, aby její zaměstnanci při jednáních v prostorách banky „podváděli“ třetí osoby, vystavovali jim „garance“, ač k tomu nebyli oprávněni, a aby další osoby prostřednictvím bankovního faxu - s vyšším zdáním důvěryhodnosti - tyto listiny zasílaly třetím osobám.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně napadá i ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto založily své právní posouzení věci mimo jiné na závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, přičemž pracovníci, kteří za ni jednali, tak činili, aniž k tomu byli pověřeni, o čemž žalobkyně věděla, tj. že žalované v důsledku jednání jejích zaměstnanců nevznikly práva a povinnosti. Přitom současně dovodily - a dovolatelka jejich právní posouzení v tomto směru nezpochybnila - že právní úkony učiněné pracovníky žalované nevyhovují požadavkům ustanovení §313 obch. zák.
K otázce, jaké právní účinky má překročení zmocnění (ať již zákonného nebo smluvního), se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ustanovení §15 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 neobsahovalo žádnou úpravu překročení zákonného zmocnění, v důsledku čehož je nezbytné v intencích ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. aplikovat právní úpravu obsaženou v ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. Vycházeje z argumentů obsažených v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, dále v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že důsledkem překročení zákonného zmocnění podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. není neplatnost právního úkonu, při kterém zákonný zmocněnec překročil rozsah zmocnění, ale jen to, že jím právnická osoba při splnění zákonem stanovených podmínek není vázána. Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. tak na straně jedné chrání právnickou osobu před důsledky excesu jejího zákonného zmocněnce, na druhé straně však chrání i druhou stranu smlouvy, která jednala v dobré víře, že ten, kdo jednal za právnickou osobu, byl oprávněn takto jednat. Přitom překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zákonný zástupce jednal. Druhému účastníku smlouvy totiž z takového překročení žádná újma nehrozí; hrozí mu však újma z toho, že uzavřel smlouvu, ze které očekával určité plnění. Od shora uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v případě, kdy nejde o smlouvu, nýbrž o jednostranný právní úkon.
Za tohoto stavu je ale bez právního významu, zda v dovolání popsaná „činnost“ žalované (jejích pracovníků) je provozní činností ve smyslu ustanovení §420a obč. zák., když řešení této otázky na rozhodnutí ve věci nemá žádný vliv. Vznik škody je totiž žalobkyní dovozován z jednání pracovníků žalované, ze kterého ale žalované práva a povinnosti nevznikly. Vědomost žalobkyně o tom, že pracovníci žalované nebyli oprávněni dotčený právní úkon učinit, pak činí právně irelevantními i úvahy žalobkyně, podle kterých žalovaná takové překročení oprávnění „provozní činností“ umožnila. Navíc žalobkyně v dovolání ani žádné konkrétní „vady provozní činnosti“ žalované nespecifikovala a ze samotného překročení oprávnění pracovníků žalované (a to bez ohledu na vědomost žalobkyně v tomto směru) na porušení povinností žalované usuzovat nelze.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu