ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.791.2003.1
sp. zn. 29 Odo 791/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce D., státní podnik, proti žalovanému městu Č. K., o zaplacení 2,334.318,56 Kč, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 876/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2003, č. j. 22 Co 2978/2002-602, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. září 2002, č. j. 7 C 876/99 585, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 2.334.2318,56 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech státu (bod II. výroku) a o nákladech řízení mezi účastníky (bod III. výroku). Soud prvního stupně měl provedeným dokazováním za prokázáno že žalobce jako dodavatel a žalovaný jako odběratel uzavřeli 20. července 1990 hospodářskou smlouvu o dodávce stavby Stoky A 6 - L. v Č. K., včetně úplné projektové dokumentace (dále též jen „hospodářská smlouva“), přičemž hospodářská smlouva byla měněna devíti dodatky, včetně dodatku č. 4 ze dne 23. listopadu 1995 (dále též jen „dodatek č. 4“) a dodatku č. 5 ze dne 25. června 1996 (dále též jen „dodatek č. 5“). Soud pak - odkazuje na ustanovení §763 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §282, §292 odst. 1 a §293 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) - uzavřel, že žalobce nesplnil povinnost předat dílo jako celek, plynoucí pro něj z dodatku č. 5. Práva na zaplacení dohodnuté ceny se tudíž žalobce může domáhat až po splnění všech povinností z hospodářské smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. března 2003, č. j. 22 Co 2978/2002-602, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že účastníci si v hospodářské smlouvě nedohodli, že ke komplexnímu předání a převzetí díla dojde předáním a převzetím jeho jednotlivých částí, s tím, že podle dodatku č. 5 byla naopak výslovně sjednána povinnost předat komplexní dodávku po jejím úplném dokončení. Podpisem posledního z dílčích předávacích protokolů tedy ke splnění celé dodávky nedošlo a výhrada žalobce, že komplexní předání díla smluveno nebylo, opodstatněná není.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, a to výslovně proti všem jeho výrokům, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele posuzovaná věc, zejména pak otázka okamžiku předání a převzetí díla, jakož i otázka způsobu hodnocení právních úkonů účastníků smlouvy má po právní stránce zásadní význam pro široký okruh právních subjektů, bez ohledu na to, zda se jejich právní vztahy řídí hospodářským, obchodním či občanským zákoníkem a tato otázka dosud není soudy jednotně řešena. Podle dovolatele odvolací soud rozhodl též v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §288 hosp. zák. ve spojení s ustanovením §763 obch. zák. Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že žaloba je předčasná, jelikož dosud nedošlo k předání dodávky. Nesouhlasí ani s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily dodatek č. 5 k hospodářské smlouvě. Podle dovolatele není správný závěr soudů obou stupňů, že při absenci závěrečného předávacího aktu ve vztahu k dodávce jako celku platí, že prováděné dílo nebylo dosud předáno. Opírají-li soudy tento závěr o ustanovení bodu 4. oddílu II. hospodářské smlouvy ve znění dodatku č. 5, pak jde podle dovolatele o výklad, který nerespektuje skutečnou vůli účastníků. Potud dovolatel odkazuje na oddíl III. hospodářské smlouvy, ve znění dodatku č. 4, kde je podle jeho přesvědčení jednoznačně stanoveno, že k předání díla dojde v souladu s ustanovením §288 odst. 1 hosp. zák. formou předání jeho jednotlivých ucelených částí schopných samostatného provozu. Z obecných občanskoprávních principů vyplývá - pokračuje dovolatel - že posouzení celé hospodářské smlouvy je nutno provádět tak, aby její jednotlivá ustanovení byla pokud možno vykládána ve vzájemném souladu, neboť jedině z obsahu smlouvy jako celku lze ve smyslu ustanovení §20 hosp. zák. jednoznačně zjistit vůli jejích účastníků. Z řečeného dovolatel usuzuje, že kdyby účastníci chtěli jednotlivá ustanovení hospodářské smlouvy vzájemně derogovat, jistě by případné nové znění derogovaného ustanovení bez dalšího nezařadili do jiného oddílu smlouvy, aniž by uvedli, že derogované ustanovení se tímto ruší. Ze systematického zařazení jednotlivých ustanovení hospodářské smlouvy začleněných do ní jednotlivými dodatky pak nelze dovodit, že by stála ve vzájemném rozporu. Dodatek č. 5 totiž řeší pouze otázky související s cenou díla a jeho obsahem co do kvalitativních požadavků a požadovaného rozsahu, nikoli mechanismus předání a převzetí díla, kterým se naopak zabývá dodatek č. 4. Z hospodářské smlouvy se rovněž nepodává, že by jednotlivé předávací protokoly k již předaným částem díla měly být závěrem nahrazeny samostatným uceleným předávacím protokolem k dílu jako celku. Ve prospěch tohoto právního posouzení podle dovolatele hovoří i vzájemné chování smluvních stran při provádění dodávky, když žalovaný jednotlivě předané části díla začal vzápětí užívat a bylo mu vydáno i povolení k prozatímnímu užívání díla, v němž je žalovaný označen jako vlastník. Podle §293 odst. 2 hosp. zák. je přitom přechod vlastnictví k prováděnému dílu nebo jeho částem vázán právě na předání díla nebo jeho části. Podle názoru soudů nižších stupňů by muselo dojít k dalšímu převzetí díla jako celku, což však není možné, neboť celé dílo je v principu tvořeno souhrnem všech dílčích částí, které žalovaný již převzal. Ustanovení §288 hosp. zák. pak nepožaduje, aby jednotlivé předávané části dodávky byly tvořeny samostatnými funkčními celky, takže záleželo pouze na dohodě smluvních stran, zda k převzetí té které části díla dojde. Soudy nižších stupňů - uzavírá dovolatel - rozhodly v rozporu s ustanovením §288 hosp. zák., když po právní stránce chybně vyhodnotily hospodářskou smlouvu ve znění dodatků. Při posuzování jednotlivých ustanovení hospodářské smlouvy se soudy nižších stupňů též neřídily ustanovením §20 hosp. zák. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech státu a nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Dovolatel sice uplatňuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud však ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Ve věci především nebylo pochyb o tom (a námitky proti takovému závěru nevznáší ani dovolatel), že právní vztah účastníků z hospodářské smlouvy se vzhledem k době jejího uzavření (20. července 1990) a k ustanovení §763 obch. zák. řídí ustanoveními hospodářského zákoníku ve znění účinném před 1. lednem 1992. Odtud plyne, že závěry přijaté při výkladu této normy nemohou mít obecný význam pro závazkové vztahy založené občanským zákoníkem (jenž i v době, kdy oba zákoníky platily souběžně, byl od hospodářskoprávní sféry přísně oddělován a stál na zcela jiných právních základech) nebo dokonce pro závazkové vztahy založené obchodním zákoníkem, jenž hospodářský zákoník s účinností od 1. ledna 1992 nahradil a který je normou vystavěnou na zcela jiných principech než hospodářský zákoník (což platí i s přihlédnutím ke všem proměnám, jimiž hospodářský zákoník prošel po listopadu 1989). Vzhledem k době, která uplynula od zrušení hospodářského zákoníku (bez zřetele k tomu, zda bude počítána ke dni podání dovolání nebo ke dni rozhodnutí o něm), nepokládá Nejvyšší soud napadené rozhodnutí za zásadně významné ve věci samé po právní stránce ani v rovině vztahů upravených hospodářským zákoníkem. V dotčeném směru by šlo o výklad práva „historického“ (byť se dosud prosazujícího coby reziduum právních vztahů vzniklých před 1. lednem 1992), bez zobecňujícího judikatorního potenciálu pro budoucí spory.
Nadto nelze přehlédnout, že obsah dovolání je z větší části polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dovolatel soudu předkládá vlastní skutkovou verzi případu a na jejím základě pak činí vlastní právní závěry. Skutkové argumenty však u dovolání, jehož přípustnost lze založit jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemají (jak vysvětleno výše) žádného významu. Také právní argumentace obsažená v dovolání se váže k výkladu jednotlivých ustanovení konkrétní hospodářské smlouvy a právní posouzení věci tak význam pro rozhodování obdobných sporů nemá (jde v podstatě o polemiku se skutkovým a následně i právním závěrem, že v daném případě bylo dohodnuto konečné předání díla, k čemuž v posuzované věci nedošlo). Při skutkových závěrech, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud nepokládá napadené rozhodnutí ani za rozporné s hmotným právem.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že u procesně úspěšného žalovaného (srov. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu