ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.795.2003.1
sp. zn. 29 Odo 795/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci žalobkyně M. K., proti žalované A. S. a. s., o zaplacení částky 134.367,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 13/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 2003, č. j. 12 Co 268/2003-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.240,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 3 C 13/2003-44, Okresní soud v Domažlicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 134.367,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 24.960,- Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. a/ až c/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen „transformační zákon“), nemá podíl na jmění transformovaného družstva (Z. o. d. R.), do 28. dubna 1992 písemně nepožádala o zařazení do transformace a nemá nárok na podíl za půdu ve výši 24.922,- Kč. Rovněž měl za prokázáno, že žalobkyně neprovozovala ani nezajišťovala zemědělskou výrobu a nemá nárok na živý a mrtvý inventář. Samotný výpočet majetkového podílu ani soupis majetkového podílu nejsou podle soudu právními úkony, jež by zakládaly vznik majetkového nároku a účastníci se na vypořádání nedohodli.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25.505,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a z něj pak vyvodil přiléhavé právní závěry. Poznamenal, že žalobkyně se domáhala jednak náhrady živého a mrtvého inventáře ve výši 109.445,- Kč dle §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon půdě“), jednak podílu na transformaci podle transformačního zákona. K tomu dodal, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vnesla svůj majetek do družstva, kdy se tak stalo a o jaký živý a mrtvý inventář šlo. Nárok na vypořádání majetkového podílu žalobkyně vůči žalované nikdy neuplatnila podle §14 odst. 1 písm. b/ transformačního zákona a proto nemůže mít úspěch ani za situace, kdy družstvo v minulosti tento nárok vyčíslilo vydáním tzv. podílového listu.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování jejího nároku (uplatněného jako majetkový podíl ve smyslu transformačního zákona) nevyrovnal s otázkou platnosti transformačního projektu, na jehož základě jí byl vypočten vymáhaný majetkový podíl. Kdyby soud seznal, že transformační projekt je neplatný, musel by uzavřít, že neplatnost se netýká jen žalobkyně, nýbrž projektu jako celku. Jelikož žalovaná nezpochybňovala pouze výpočet dovolatelčina podílu, který má podle judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 777/97 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 1) pouze pořádkovou povahu, nýbrž samotný dovolatelčin nárok (poukazujíc na to, že dovolatelce byl majetkový podíl vypočten nesprávně /omylem/), mohly se soudy předběžně zabývat platností transformačního projektu jako celku. Sama žalovaná však neplatnost transformačního projektu nenamítala. V této souvislosti dovolatelka podotýká, že jí navržený důkaz nebyl v řízení proveden a transformační projekt předložen. Za této situace měl odvolací soud vyjít z tvrzení žalované ze 3. dubna 2003, že „v transformačním projektu je skutečně u žalobkyně uvedena částka 134.367,- Kč a nic jiného z projektu zjištěno být nemůže“ a pokládat transformační projekt za platný. Dovolatelka rovněž vyslovuje přesvědčení, že do majetkového podílu vypočteného v rámci transformace již nelze zasahovat a odnímat přiznanou hodnotu majetkového podílu. Podle ní nemůže obstát tvrzení žalované, že při transformaci došlo pro velký počet oprávněných osob a krátký čas u dovolatelky k omylu a že podobně byly chybně vypočteny i další majetkové podíly. Dále dovolatelka odmítá tvrzení žalované (s nímž se měl ztotožnit i odvolací soud), že svůj nárok dle ustanovení §14 odst. 1 písm. b/ transformačního zákona u žalované neuplatnila. Přitom vyslovuje přesvědčení, že nezachovala-li se její písemná přihláška a doklad o doručení přihlášky žalovanému, neměla by proto podlehnout ve sporu pro neunesení důkazního břemene, jestliže s ní žalovaná po dobu sedmi let od transformace zacházela jako s oprávněnou osobou z transformace a ona v dobré víře předpokládala, že potud nebude muset uplatnění nároku prokazovat. Odtud uzavírá, že soud měl vzít za důkaz její čestné prohlášení, to vše za situace, kdy nelze předpokládat, že by žalovaná vypočetla dovolatelčin podíl, aniž by dovolatelka svůj nárok zákonným způsobem uplatnila. Tvrzení žalované, že nepožádala o zařazení do transformace písemně, proto má dovolatelka za účelové. Se závěrem odvolacího soudu, že podílový list, jímž žalovaná vyčíslila dovolatelčin nárok „nemůže být a není dohodou účastníků o vypořádání“, se dovolatelka ztotožňuje potud, že v jejím případě nedošlo k započtení restituční náhrady do jejího majetkového podílu. Celý vypočtený majetkový podíl, představující žalovanou částku, má proto bez ohledu na znění podílového listu povahu nároku, jehož režim podléhá úpravě obsažené v §14 odst. 1 písm. b/ transformačního zákona. Dále dovolatelka brojí proti výroku o nákladech řízení. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že neobsahuje žádnou otázku zásadního právního významu a napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v obou výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Na tomto základě Nejvyšší soud uvádí, že prostřednictvím argumentů spojovaných dovolatelkou s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává dovolací soud ani v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (dovolatelka vedle obecné proklamace, že napadené rozhodnutí zásadní právní význam má, Nejvyššímu soudu v dovolání žádnou zásadní právní otázku s judikatorním přesahem k řešení nepředkládá). Ve skutečnosti je dovolání z větší části polemikou se skutkovými závěry soudu nižších stupňů. K prověření správnosti těchto skutkových závěrů ovšem slouží dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatelce u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ani není k dispozici.
Závěr, že dovolatelka neprokázala, že její právní předchůdkyně vnesla svůj majetek do družstva, je závěrem skutkovým, z nějž logicky plyne jako právní závěr, že za této situace nelze přiznat uplatněnou náhradu živého a mrtvého inventáře podle zákona o půdě. Také dovolatelčina polemika se závěrem, že svůj nárok na majetkový podíl u družstva neuplatnila, je polemikou se závěrem skutkovým, z nějž úsudek, že dovolatelka není oprávněnou osobou dle §14 písm. b/ transformačního zákona, logicky ústí.
Judikatorní přesah nepřisuzuje Nejvyšší soud ani předběžnému posuzování platnosti transformačního projektu, když svůj názor na tuto otázku vysvětlil již v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 777/97, na nějž odkazuje sama dovolatelka, a napadené rozhodnutí je s tam formulovaným závěrem (od nějž Nejvyšší soud nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci) v souladu.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Procesně úspěšné žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 12.330,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 6.165,- Kč, jelikož advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 6.240,- Kč. kterou dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu