ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.812.2003.1
sp. zn. 29 Odo 812/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce O. p. proti žalovanému Ing. I. L., o zaplacení částky 1,889.343,66 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.4.2003, č. j. 51 Co 326/2002-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2.2.2000, č. j. 40 C 150/97-114, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,889.343,66 Kč a nahradit náklady řízení v částce 95.676,- Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že mezi účastníky byly uskutečněny na základě smlouvy o výhradním prodeji ze dne 7.3.1996 a obchodních podmínek ze dne 7.3.1996 dodávky zboží za dohodnutou cenu, jak byla uvedena v jednotlivých žalobcem předložených fakturách a dospěl k závěru, že za žalovaným odebrané zboží vzniklo žalobci právo na úhradu jím žalované částky 1,889.343,66 Kč. Poukázal také, že žalovaný dlužnou částku požadovanou žalobcem uznal vzájemným zápočtem závazků a pohledávek.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29.1.2001, č. j. 15 C 399/2000-81, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a uložil soudu prvního stupně, aby se po případném doplnění dokazování zabýval otázkou, zda se žalovanému podařilo unést důkazní břemeno ohledně vůči žalobci tvrzeného nároku na smluvní pokutu a o zániku vzájemných pohledávek v důsledku započtení.
Okresní soud v Karviné po provedeném doplnění dokazování a vyhodnocení provedených důkazů rozhodl rozsudkem ze dne 28.5.2002, č. j. 40 C 150/97-114, tak, že žalobu, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 1 889 343,66 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobci stanovil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 50 501,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Stejně jako v předcházejícím rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že za dodávky zboží zůstává žalovaný dlužen žalobci částku 1,889.343,66 Kč. Listinu označenou jako „vzájemný zápočet závazků a pohledávek „ze dne 3.6.1997 vyhodnotil nejen jako listinu, kterou byl proveden úkon směřující k vzájemnému započtení pohledávek, ale i jako úkon, kterým žalovaný uznal závazek týkající se faktury ve výši 3,088.901,02 Kč, tedy ve vyšší částce, než jak ji vypočetl žalobce. Ujednání účastníků o smluvní pokutě zakotvené v ustanovení článku VII.4 smlouvy o výhradním prodeji vyhodnotil soud prvního stupně jako platné. Citovaný článek zakotvil, že pro případ porušení závazku dodavatele k výhradnímu prodeji sjednaných výrobků odběrateli pro sjednané teritorium, je žalovaný oprávněn při každém porušení tohoto závazku požadovat smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč v každé jednotlivé dodávce. Výši pokuty nepovažoval za nepřiměřenou při zajišťování povinnosti, jejíž hodnotu se nedaří vyjádřit penězi. K zániku požadavku žalobce došlo započtením, které provedl žalovaný listinou označenou jako „vzájemný zápočet závazků a pohledávek“ ze dne 3.6.1997, doručenou žalobci dne 4.6.1997.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci stanovil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 126.077,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 60.603,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §205 odst. 1 písm. e) o. s. ř. uvedl, že v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace lze jen výjimečně zpochybnit správnost skutkových zjištění z provedených důkazů, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Poukázal na to, že žalobce až v odvolacím řízení tvrdil, že počet dodávek nebyl v řízení před soudem prvního stupně správně zjištěn, že šlo o méně případů dodávek. Odvolací soud vyslovil názor, že takto nelze v odvolacím řízení zpochybnit věrohodnost skutkového závěru založeného na shodném tvrzení účastníků o určité skutečnosti, v daném případě tj. počtu realizovaných dodávek. Žalobci nic nebránilo, aby počet dodávek třetím subjektům zpochybnil již před soudem prvního stupně, jeho povinností bylo, aby v tomto směru tvrdil již tehdy všechny právně významné skutečnosti. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobce celkem ve 34 případech dodal v rozporu se smlouvou uzavřenou se žalovaným zboží třetím subjektům odvolací soud akceptoval. Za správný považoval též závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný má za žalobcem pohledávku z titulu smluvní pokuty, neboť smluvní pokuta byla sjednána platně. Souhlasil s výkladem soudu prvního stupně o ujednání o smluvní pokutě tak, že právo na smluvní pokutu v případě dodávky zboží třetím subjektům vzniká při každé dodávce zboží ve vyhrazeném teritoriu. Nesouhlasil se žalobcovým výkladem, že smlouva je porušena pouze jedenkráte tím, že zboží je dodáváno jinému odběrateli, tj. ve vztahu k osobě odběratele, nikoliv k počtu jemu realizovaných dodávek s odůvodněním, že při tomto výkladu by žalobce mohl dodávat libovolné množství zboží libovolným počtem dodávek. Odvolací soud považoval za správný i závěr soudu prvního stupně, že žalobcova pohledávka z titulu 31 v žalobě specifikovaných faktur, jejichž součet představoval žalovanou částku, zanikla započtením v důsledku jednostranného písemného úkonu žalovaného, který byl žalobci řádně doručen 4.6.1997, takže vzájemné pohledávky v důsledku tohoto zápočtu zanikly k datu, kdy se setkaly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s poukazem na to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., neboť byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než v předcházejícím rozsudku a je důvodné podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek soudu prvního stupně vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a vada řízení spočívá v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací opomenuly provést dokazování ke správnému výpočtu smluvní pokuty, kterou žalovaný započetl do oprávněných pohledávek žalobce. V řízení nebyl proveden důkaz konkrétními fakturami žalovaného o porušení smluvních ujednání žalobcem. Ze strany žalobce nebylo tak možno se vyjádřit k důkazům, které nebyly provedeny, soud proto nemohl dojít k závěru, že započtením smluvní pokuty muselo nutně dojít k zániku žalobcovy pohledávky za žalovaným. Odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl odložení vykonatelnosti rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. l o. s. ř.). Po té se zabýval zjištěním, zda dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na které odkazuje žalobce, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně , kterým soud prvního stupně rozhodl jinak ve věci samé než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. b) o. s. ř. je, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo omezeno závazným právním názorem odvolacího soudu do té míry, že právní názor byl výhradně určující pro jeho rozhodnutí, takže soud prvního stupně již nemohl uplatnit svůj vliv ve věci samé. Závazný právní názor se týká posouzení vzájemného vztahu účastníků podle předpisů hmotného práva. Jak výše uvedeno, z usnesení odvolacího soudu, kterým zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně, je nepochybné, že tak učinil nikoliv proto, že by soud prvního stupně věc posoudil za použití nesprávného právního předpisu, ale proto, že skutková zjištění nebyla úplná. Z obou rozdílných rozsudků soudu prvního stupně je nepochybné, že důvodem opačného rozhodnutí tohoto soudu nebyla změna právního posouzení z hlediska hmotného práva, ale skutečnost, že po doplnění důkazního řízení učinil soud prvního stupně jiné závěry o skutkových zjištěních.
Žalobce odkazoval rovněž na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) cit. ustanovení o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K přípustnosti dovolání podle cit. ustanovení je tedy třeba, aby rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního právního významu. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (shodně uzavřel i Ústavní soud v usnesení ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Žalobce blíže nespecifikuje , pro kterou právní problematiku má rozhodnutí odvolací soud zásadní právní význam. Z obsahu žalobcova dovolání se podává, že žalobce nemá na mysli určitou nesprávně právně posouzenou právní otázku, ale vytýká odvolacímu soudu, že nebylo řádně provedeno důkazní řízení, které ve svém důsledku podle jeho názoru vedlo k nesprávnému závěru soudu, což vyplývá především z tvrzení, že nebylo možné jednoznačně stanovit počet tvrzených porušení smluvního ujednání ze strany žalobce a nebylo možno jednoznačně určit výši smluvní pokuty. Výklad smluvního ujednání zavazujícího účastníky je konkrétum, zavazující pouze účastníky, nepřesahující svým významem předmětný spor. Dovolací argumenty nadto výslovně připíná k dovolacím důvodům dle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím – jak vysvětleno výše – přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Na způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. přitom nelze usuzovat ani při obsahovém zhodnocení podaného dovolání.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je nepřípustné a proto je, aniž nařizoval jednání ve věci samé (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl usnesením podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. l věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu nevznikly náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.
V Brně 23. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu