ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.91.2003.1
sp. zn. 29 Odo 91/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců A) Ing. J. L., a B) V. Z., proti žalovaným 1) S. I. a. s., 2) J. P., a 3) M. K. H., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 837/2000, o dovolání druhého a třetí žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 10. května 2002, č. j. 36 Co 87/2002-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001, č. j. 22 C 837/2000-268, určil, že kupní smlouva uzavřena dne 2. 12. 1999 mezi prodávajícím prvním žalovaným a kupujícími druhým a třetí žalovanými, na jejímž základě nabyli druhý a třetí žalovaní do podílového spoluvlastnictví (každý jednou polovinou) nemovitosti zapsané na LV 2645 pro obec a katastrální území L. a zde označené jako administrativní budova čp. 335 se stavební parcelou 1441/1 o výměře 386 m2 (zastavěná plocha, objekt bydlení), pozemky parcelních čísel 1441/2 o výměře 69 m2 (zahrada), 1445 o výměře 384 m2 (zastavěná plocha, zbořeniště), 1446 o výměře 201 m2 (zastavěná plocha, zbořeniště), 1447 o výměře 422 m2 (louka), 1451/2 o výměře 152 m2 (ostatní plocha, manipulační plocha), 1457/9 o výměře 286 m2 (ostatní plocha, manipulační plocha), 1457/16 o výměře 692 m2 (zahrada) a 1462/1 o výměře 195 m2 (zastavěná plocha, dvůr) – dále jen „nemovitosti“ – za dohodnutou cenu 2,600.000,- Kč, je neplatná (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že první žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náklady řízení na účet JUDr. M. P. částku 17.550,- Kč (výrok III.) a konečně, že druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně státu na účet Okresního soudu v Liberci na nákladech řízení částku 4.800,- Kč (výrok IV.).
K odvolání druhého a třetí žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soud ve výroku I. potvrdil (první výrok), kdežto ve výrocích II. až IV. jej změnil tak, že žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech řízení před okresním soudem 17.550,- Kč (druhý výrok) a České republice 4.800,- Kč (třetí výrok). Dále žalované zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení 10.150,- Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti vznesenou druhým a třetí žalovanými vůči soudci, který věc rozhodoval v prvním stupni a rovněž ve vztahu k senátu odvolacího soudu. Ve vztahu k soudci, který věc rozhodoval v prvním stupni považoval odvolací soud námitku podjatosti za nedůvodnou podle §14 odst. 4 o. s. ř., jelikož se částečně týká procesního postupu soudu prvního stupně (soudce odmítl tři znalecké posudky zaměřené k ceně převáděné nemovitosti, což vzbuzuje u odvolatelů pochybnosti o nepodjatosti zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že nevýhodnost ceny měla být jediným argumentem žalobců pro vyslovení neplatnosti smlouvy). Jinak měla být důvodem pro podjatost i skutečnost, že žalobce i první žalovaný, kteří v řízení vystupují se stejným „procesním záměrem“, jsou z Liberce, stejně jako předmětná nemovitost. Tato později uvedená námitka, vznesená proti oběma soudům, však podle odvolacího soudu není způsobilou námitkou podjatosti ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř.; ta by se musela vztahovat buď k projednávané věci (dané žalobou) nebo k účastníkům řízení či k jejich zástupcům. Sama skutečnost, že nemovitost, o niž v řízení jde, se nachází v místě sídla soudu, který o věci rozhoduje, nelze podřadit pod žádnou z vyjmenovaných hypotéz posledně označené normy, uzavřel odvolací soud. Žalovaní byli okresním soudem podle §43 odst. 1 o. s. ř. poučeni o potřebě upřesnění námitky podjatosti, tato výzva však zůstala bezvýsledná. Odvolací soud se proto dále zabýval již jen přezkumem rozhodnutí ve věci samé.
Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva byla úkonem sloužícím k zajištění půjčky člena představenstva prvního žalovaného K. Č. Jejím záměrem bylo vytvořit záruky na půjčku poskytnutou společnosti K. Č. M. C. s. r. o. Okresní soud podle odvolacího soudu správně hodnotil smlouvu o půjčce a smlouvu kupní, uzavřené ve stejný den, z hlediska jejich časové i obsahové provázanosti. Ujednání v čl. III. smlouvy o půjčce, podle kterého v případě řádného splácení půjčky druhý a třetí žalovaní odstoupí od kupní smlouvy s prvním žalovaným, je nutno vyložit – vzhledem k ustanovení §196a odst. 4 obch. zák. – jako zajišťování pohledávky věřitelů (druhého a třetí žalovaných) prodejem části majetku prvního žalovaného. Zajištění pohledávky druhého a třetí žalovaných bylo se zřetelem k ustanovení §196a obch. zák. rovněž sjednáno neplatně.
Naopak skutečnost, že předmětné nemovitosti byly prodány za cenu výrazně nižší, než byla tržní cena k 2. 12. 1999, podle názoru odvolacího soudu sama o sobě nemůže vést k závěru o neplatnosti úkonu pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem okresního soudu, že ohledně rozdílného časového a slovního vyjádření kupní ceny ve smlouvě není dán rozpor způsobující neplatnost úkonu. Za správný lze podle něj považovat výklad, že sjednanou cenou byla částka 2,600.000,- Kč; jiný výklad není možný ani vzhledem k dříve přijatému závěru, že smlouva kupní zastírala zajištění půjčky poskytnuté právě ve výši 2,600.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní včasné dovolání (napadajíce jej výslovně v plném rozsahu), v němž namítají, že soud prvního stupně ani soud odvolací nerozhodl o námitce podjatosti, kterou podali současně s odvoláním, že odvolací soud nepostoupil věc k rozhodnutí o otázce své podjatosti nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) a že odvolací soud o námitce podjatosti nerozhodl a zabýval se toliko přezkumem ve věci samé.
Dovolatelé rovněž namítají, že oba soudy kupní smlouvu posoudily jako neplatnou v rozporu s hmotným právem, majíce za to, že šlo simulovaný právní úkon, když smluvní strany měly na mysli zajišťovací převod práva. Pokud soudy dospěly k závěru, že místo kupní smlouvy šlo o zajišťovací převod práva, měly řešit otázku, zda tento převod je platný či nikoli a z jakého důvodu.
V návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. spatřují dovolatelé otázku zásadního právního významu v tom, že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti a v tom, že nebylo rozhodnuto o platnosti zajišťovacího úkonu, který podle názoru soudů prvního stupně a odvolacího kupní smlouva simulovala. Otázka platnosti kupní smlouvy pak podle nich byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se na prvním místě zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti druhému až čtvrtému výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá (jak se správně podává z poučení odvolacího soudu) žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatelé odkazují, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek odvolacího soudu, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, tj. zejména řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (shodně uzavřel i Ústavní soud v usnesení ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaké mají účastníci podle příslušeného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
V posuzovaném smyslu dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla nezbytný judikatorní přesah, nepředkládá.
Otázka (ne)platnosti kupní smlouvy je otázkou konkrétního posouzení podle individuálních okolností daného případu a nemá proto obecný význam. Dovolatel rovněž neuvádí, v čem posoudil odvolací soud předmětnou smlouvu v rozporu s hmotným právem, tj. s kterým konkrétním zákonným ustanovením je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu.
K výtce dovolatelů, že soudy nezkoumaly platnost simulovaného právního úkonu (zajišťovacího převodu práva dle ustanovení §553 obč. zák.), Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů ohledně závěru o neplatnosti zkoumané smlouvy odkazovaly na ustanovení §196a obch. zák., přičemž odvolací soud výslovně uzavřel, že zajištění pohledávky druhého a třetí žalovaných bylo se zřetelem k ustanovení §196a obch. zák. rovněž sjednáno neplatně. Závěr, že rozpor s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost sjednaného zajištění, přitom Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 103 (jenž obstál i v rovině ústavního přezkumu) a napadené rozhodnutí je s tímto závěrem v souladu.
Pokud jde o druhou námitku dovolatelů, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, popř. nepostoupil tuto otázku k rozhodnutí nadřízenému soudu, je tato námitka v daném případě irelevantní.
Z obsahového hlediska toto tvrzení dovolatelů vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15 prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).
Pro úplnost zbývá dodat, že námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval s negativním závěrem a okolnost, že o námitce podjatosti vznesené vůči odvolacímu soudu nerozhodl nadřízený soud by i v případě přípustného dovolání měla vliv na výsledek dovolacího řízení, jen kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o věci v odvolacím řízení vskutku rozhodovali vyloučení soudci.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není a proto je Nejvyšší soud - aniž ve věci jednal (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. - odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že u žalobců žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Vyjádřením prvního žalovaného k dovolání a náklady, jež tomuto žalovanému v souvislosti s tím v dovolacím řízení vznikly, se Nejvyšší soud nezabýval, jelikož ten by se (coby nerozlučný společník druhého a třetí žalovaných sdílející jejich procesní neúspěch v dovolacím řízení) stal účastníkem dovolacího řízení, jen kdyby dovolání bylo shledáno přípustným.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu