ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.919.2006.1
sp. zn. 29 Odo 919/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., proti žalovanému J. U., o zaplacení částky 29.579,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 79/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2006, č.j. 24 Co 462/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 30. května 2005, č.j. 4 C 79/2005-47, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 29.579,48 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 23.427,75 Kč od 16. prosince 2004 do zaplacení a „běžný úrok z jistiny“ ve výši 23.427,75 Kč ve výši 15 % od 16. prosince 2004 do zaplacení, to vše v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, splatných vždy do každého 28. dne v měsíci k rukám žalobkyně, počínaje měsícem červnem 2005, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalšího 15% úroku z prodlení z částky 25.448,39 Kč od 16. prosince 2004 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena dne 18. července 2001 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle §497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž součástí jsou podmínky pro poskytování spotřebních úvěrů a na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70.000,- Kč, jenž měl být splácen v anuitních měsíčních splátkách po 2.426,57 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně. Úroky byly splatné současně se splátkou jistiny. Žalovaný závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky nesplnil, žalobkyně má proto právo na zaplacení žalované částky s úroky z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Zamítnutí žaloby co do 15% úroku z prodlení z částky 25.448,39 Kč (zahrnující dlužnou jistinu 23.427,75 Kč a kapitalizované smluvní úroky 2.020,64 Kč) od 16. prosince 1994 do zaplacení soud prvního stupně odůvodnil tím, že nelze požadovat další úroky z prodlení z úroků, pokud se tyto podle smlouvy o úvěru nestaly součástí jistiny.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. února 2006, č.j. 24 Co 462/2005-66, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 23.427,75 Kč za dobu od 16. prosince 2004 do zaplacení zrušil a v této části řízení zastavil (první výrok), ve zbývající části tohoto výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení z částky 2.020,64 Kč za dobu od 16. prosince 2004 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, podle něhož nelze požadovat úroky z prodlení ze smluvních úroků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že (smluvní) úroky i úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky podle §121 odst. 3 občanského zákoníku a právo požadovat příslušenství z příslušenství občanský ani obchodní zákoník věřiteli nepřiznávají. Z platné právní úpravy nelze dovodit, že součástí jistiny se bez dalšího stávají smluvené úroky z prodlení; tím však není dotčeno právo účastníků dohodnout, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny. Smlouva o úvěru ujednání o tom, že se úroky stávají součástí jistiny, neobsahuje. Nestaly-li se smluvené úroky součástí jistiny, zůstávají příslušenstvím pohledávky, z něhož nelze přiznat právo na další příslušenství (úrok z prodlení).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil smlouvu o úvěru včetně podmínek pro poskytování spotřebních úvěrů. Podle této smlouvy - pokračuje dovolatelka - jsou smluvní úroky „svázány“ od počátku smluvního vztahu s jistinou a ze smlouvy vyplývá, že jsou součástí jistiny. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v pravidelných anuitních splátkách po 2 426,57 Kč měsíčně. Tato částka zahrnovala splátku jistiny i úroku a výše jejich vzájemného poměru byla proměnlivá v závislosti na době splácení. V bodě 11 smlouvy o úvěru byl dohodnut závazek dlužníka zaplatit 15% úrok z prodlení při nedodržení termínu a výše splátek nebo nesplacení ostatních peněžních závazků vyplývajících z této smlouvy. Anuitní způsob splácení úvěru založil smluvní právo žalobkyně požadovat „z takto stanovené jistiny“ úroky z prodlení ve výši 15 %.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř. ) zásadně právně významným neshledává.
Závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle kterého smlouva o úvěru neobsahuje ujednání, že se úroky stávají součástí jistiny, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již proto, že jde o posouzení a výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc. Navíc výše uvedený závěr vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ze smlouvy o úvěru, jejichž správnost u dovolání, jehož přípustnost lze založit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně zpochybnit nelze (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka k dispozici nemá).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není - podle názoru Nejvyššího soudu - v rozporu s hmotným právem ani s dosavadní judikaturou (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006), není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu