ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.107.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 107/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání podaném obviněnou Ing. L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 369/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 44/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 1 T 44/2005, byla obviněná Ing. L. V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako jednatelka společnosti L., spol. s.r.o., se sídlem K.e, M. n. , při jednání o budoucích odběrech zboží předstírala M. L., obchodnímu zástupci Ing. P. T. – P.T.S., místo podnikání P., kpt. S., platební schopnost společnosti L., spol. s.r.o., ačkoli věděla, že tato společnost nebude schopna za odebrané zboží řádně a včas zaplatit, a následně od Ing. P. T. nechala pro společnost L., spol. s.r.o., dne 27. 5. 2002 podle faktury a dne 13. 6. 2002 podle faktury odebrat konzervované potraviny v celkové hodnotě 144.410,- Kč, přičemž za zboží, které bylo dodáno v P. na ul. B., zaplatila jen 89.607,- Kč, čímž Ing. P. T. způsobila škodu ve výši 54.803,- Kč.“ Za tento trestný čin byla obviněná Ing. L. V. podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 369/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 10. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, dovodil-li, že v jejím případě došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. V uvedené souvislosti pak poukázala především na to, že inkriminovaným činem nebyla způsobena škoda, neboť splatná částka za dodané zboží byla ve smyslu ustanovení §524 a násl. ObčZ postoupena Ing. P. T. společnosti V. C. Z., s.r.o., a v této společnosti pohledávka zanikla započtením. To podle dovolatelky znamená, že na žádné straně a u žádné osoby, ať již fyzické či právnické, nedošlo k obohacení ani ke způsobení škody jako důsledku jejího jednání. Dovolatelka současně připomněla, že z hlediska vzniku škody bylo nesprávně vycházeno pouze z rozdílu mezi fakturovanou (tj. dohodnutou) částkou, částečně vráceným zbožím a zaplaceným zbožím, ačkoliv při stanovení výše škody mělo být ve smyslu rozhodnutí R 42/1990/I SbRt. vycházeno ze skutečné hodnoty věcí, které by byly případným podvodným jednáním vylákány.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., pokud dovodil, že mohla předpokládat, že splatným závazkům nedostojí. Srozumění se způsobením následku totiž musí představovat aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Na srozumění se způsobením takového následku přitom nelze usuzovat pouze z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Závěr o zavinění musí být vždy spolehlivě prokázán. Na tomto základě pak dovolatelka dovodila, že z jednání spočívajícím v odebrání zboží, jeho částečném zaplacení a následném uhrazení postoupené pohledávky vzniklé z tohoto obchodního vztahu formou započtení, nepřichází v úvahu jakkoliv dovozovat nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. V tomto směru nelze podle dovolatelky brát za dostačující tvrzení odvolacího soudu, že věděla o své finanční situaci, a přesto bylo objednáno zboží od poškozené firmy. Rovněž nebylo nijak prokázáno, že společnost, jejíž jednatelkou byla, se nacházela ve velmi špatné finanční situaci, a proto již nemělo být pokračováno v obchodní činnosti a měl být podán návrh na konkurs. To jsou podle dovolatelky pouhé domněnky soudu, stejně jako jeho úvahy o informacích, které měla mít o finanční situaci firmy, a též o informacích, které neměla vědomě poskytnout dodavatelské společnosti. Dovolatelka zdůraznila, že naopak pokles poptávky po odebraném zboží řešila v souladu s obchodními zvyklostmi částečným odstoupením od kupních smluv, vrácením odebraného zboží, částečnou náhradou a ve zbývající části zápočty vzájemně vzniklých pohledávek. Zároveň poukázala na to, že obchodní činnost firmy L., s.r.o. byla negativně ovlivněna vybudováním sítě supermarketů a s tím spojenými ekonomickými faktory ovlivňujícími nabídku a poptávku na trhu. Přes tyto nepředvídatelné skutečnosti a jimi vyvolané obtíže svým závazkům dostála a v rámci posuzovaného případu má již dlouhodobě vyrovnané závazky. Z toho je podle dovolatelky zřejmé, že dodavatelskou firmu nijak nepoškodila, nechtěla docílit žádného poškození a ani s ním nebyla srozuměna. Proto u ní nebylo možno dovodit, že se dopustila trestného činu podvodu, jak to ve svých rozhodnutích učinily soudy obou stupňů.
Z výše uvedených důvodů bylo podle přesvědčení dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského sodu v Brně ze dne 11. 10. 2005 sp. zn. 4 To 369/2005 zrušil a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky dovolatelky (vyjma námitek skutkové povahy) sice spadají pod uplatněný dovolací důvod, avšak nelze jim přiznat oprávněnost. Státní zástupce především konstatoval, že výhrada dovolatelky, že u poškozeného nedošlo ke vzniku škody, neboť svou pohledávku postoupil jinému subjektu a ta potom zanikla vzájemným započtením, se netýká naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, nýbrž případného rozhodování o náhradě škody a má v daném případě význam toliko z hlediska aktivní legitimace poškozeného. Podle státního zástupce jednání obviněné (dovolatelky) objektivně ke vzniku škody vedlo a případné následné úkony v rámci občanského či obchodního práva, jsou z tohoto hlediska irelevantní. Ke způsobu zjištění výše škody zaujal státní zástupce názor, že v případě, kdy došlo k závazné dohodě účastníků o ceně prodávaného zboží, měla tato dohodou stanovená cena při zjišťování škody přednost před obecnou časovou hodnotou věci ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák., protože poškozený oprávněně očekával plnění v dohodnuté výši. Pokud dovolatelka dále zpochybňuje existenci subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu, lze podle státního zástupce odkázat na závěry soudů obou stupňů, jež se touto otázku dostatečně zabývaly. Jejich závěry je v posuzovaném případě třeba považovat za správné a vycházející z obsahu provedených důkazů. Skutkové závěry nalézacího soudu přitom podle státního zástupce nebyly ve zjevném nesouladu s výsledky dokazování. Napadené rozhodnutí tak netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněná Ing. L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak musel posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit tu část dovolání, která představuje polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a se správností (resp. nesprávností) skutkových závěrů vztahujících se k zavinění dovolatelky ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Dovolatelka se zde totiž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) domáhala revize soudy zjištěného skutkového stavu ve svůj prospěch, když podle ní reálně existoval skutkový stav věci, jenž by závěr o jejím úmyslném zavinění nedovoloval.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 3, 4) i zdůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2) je však dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě soudy v předmětné věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit. Na těch následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., včetně závěru o zavinění dovolatelky ve formě úmyslu nepřímého podle §4 pím. b) tr. zák.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu pak Nejvyšší soud považoval za právně relevantní námitku dovolatelky, v jejímž rámci poukázala na to, že v inkriminovaném případě nemohlo ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. dojít ke způsobení škody ani k obohacení jiného, jelikož splatná částka za dodané zboží (pohledávka) byla Ing. P. T. ve smyslu §524 a násl. ObčZ platně postoupena vůči postupníkovi - společnosti V. C. Z., s.r.o., a v této společnosti tato pohledávka zanikla započtením. Právně relevantní byla shledána též námitka týkající se právní otázky stanovení výše škody, kdy dovolatelka poukázala na nesoulad postupu soudů s platnou judikaturou.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Především je třeba uvést, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Jestliže dovolatelka získala zboží od poškozeného, kterému podle zjištění soudů jen předstírala úmysl zaplatit kupní cenu za zboží, ač tak ve skutečnosti učinit nechtěla nebo s ohledem na předluženost firmy (podle zjištění nalézacího soudu v té době navíc neschopné splácet též ostatní své závazky) to ani učinit nemohla, došlo k dokonání trestného činu v okamžiku, kdy obchodní společnosti L., s.r.o. bylo předmětné zboží dodáno a firma zboží převzala. Tím došlo k neoprávněnému rozmnožení majetku uvedené společnosti na úkor poškozeného, tedy k obohacení jiného.
Ke škodě na cizím majetku jako újmě majetkové povahy pak došlo v důsledku nezaplacení faktur za odebrané zboží ve lhůtách splatnosti. Z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není rozhodné, jestliže později Ing. P. T. postoupil svoji pohledávku vůči společnosti L., s.r.o. podle §524 a násl. ObčZ postupníkovi - společnosti V. C. Z., s.r.o., u níž tato pohledávka následně zanikla započtením. Jde o skutečnost významnou toliko z hlediska rozhodování o náhradě škody. Stejný názor vyslovil i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné. S uvedenou otázkou se na str. 4 svého rozhodnutí přiléhavě vypořádal rovněž soud prvního stupně.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že při stanovení výše škody nebyl respektován právní názor vyslovený v rozhodnutí R 42/1990/I SbRt., neboť je v něm řešen případ kazuisticky značně odlišný od nyní projednávané věci, kde šlo o dodávky a odběr předem dohodnutého zboží na faktury. Přitom nebylo zjištěno, že by dodavatel požadoval za zboží jiné ceny než byly v inkriminovanou dobu na trhu obvyklé (standardní) a dovolatelka konečně ani v rámci podaného řádného opravného prostředku (odvolání) uvedenou okolnost nijak nezpochybňovala a v daném směru se v odvolacím řízení nedomáhala provedení přezkumu v tom smyslu, zda stanovená cena odebraného zboží odpovídala jeho skutečné hodnotě. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by soudy při stanovení výše škody nerespektovaly hmotně právní kritéria uvedená v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelkou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné Ing. L. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler