ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1256.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1256/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovoláních, která podali obviněný C. O., a obviněný J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 4/2002, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, ohledně obviněných C. O. a J. V. zrušuje v části týkající se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a ve výrocích o trestu. Současně se ohledně těchto obviněných zrušuje ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k uvedenému trestnému činu, též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. V. nebere do vazby.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002, v trestní věci obviněných C. O., J. V. a Ing. V. G., byli obvinění C. O. a J. V. pod bodem 1) výroku uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jenž měli spáchat skutkem spočívajícím v tom, že jako společníci a jednatelé firmy V., spol. s. r. o., společně, po předcházející vzájemné dohodě, s úmyslem získat finanční prostředky pro účely podnikání ke škodě fyzických osob, inzerovali v tisku možnost 30 % zúročení vkladu tichého společníka za rok, ačkoliv z důvodů neúplně vedeného účetnictví V., s. r. o., a nesledování hospodářských výsledků firmy, nevěděli a ani nemohli vědět, zda společnost V., s. r. o., bude schopna do budoucna tomuto závazku dostát, přesto občanům – zájemcům o tiché společenství slibovali právní zajištění a tvrdili, že společnost je vysoce prosperující a zisková, aniž by tato skutečnost vyplývala z dokladů o hospodaření V., s. r. o., tímto uvedli zájemce o tiché společenství v omyl, neboť tito se domnívali, že jejich vklad tichého společníka bude nejen zhodnocen 30% ročním úrokem, ale po uplynutí sjednané doby jim bude zpět vyplacen z důvodů právní záruky a takto vylákali od jednotlivých fyzických osob – blíže uvedených ve výroku rozsudku - uzavřením smlouvy o tichém společenství k jejich škodě celkem částku 15.897.000,- Kč. Pod bodem 2) byli oba obvinění dále uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a obviněný C. O. (se spoluobviněným Ing. V. G.) pod bodem 3) rovněž trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., které po skutkové stránce spočívaly v jednání podrobně popsaném v uvedené výrokové části rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný C. O. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání pěti roků. Obviněný J. V. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 10 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání 5 roků. O náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškození jmenovitě označení v tomto výroku byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných C. O. a J. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, jímž z podnětu těchto odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně výše uvedených obviněných ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněný C. O. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, a obviněný J. V. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 3. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části ohledně těchto obviněných právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění C. O. a J. V. následně dovolání, jímž oba napadli výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a obviněný J. V. rovněž výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Dovolatelé zároveň napadli výroky o uloženém trestu odnětí svobody. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný C. O. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům obou stupňů především vytkl, že jejich závěr o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. je založen na nedostatečně provedeném dokazování a učiněná skutková zjištění nemají navíc ani oporu v důkazech již provedených. Podle dovolatele spočívá základní pochybení soudů především v tom, že nebyly objasněny všechny podstatné skutkové okolnosti vztahující se naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., čímž došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. To mělo podle dovolatele za následek, že mu (ani spoluobviněnému V.) nebylo prokázáno podvodné jednání ve vztahu k následku, tj. že by jednal v úmyslu připravit poškozené o vložené finanční prostředky. Proti existenci takového úmyslu pak svědčí zejména ta skutečnost, že obvinění vůči tichým společníkům prokazatelně plnili své závazky v době, kdy společnost V., s. r. o., prosperovala. Pouze z důvodu chybného podnikatelského záměru pak podle dovolatele nelze dovodit, že by jednal v podvodném úmyslu, tedy že tvrzením nepravdivých skutečností uváděl poškozené v omyl a na jejich úkor se obohatil. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že v dosavadním řízení nebyly získány žádné důkazy svědčící o tom, že při uzavírání smluv o tichém společenství jednal s cílem obohatit sebe nebo někoho jiného, a že k tomu skutečně došlo. Za obohacení ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. podle dovolatele rozhodně nelze považovat skutečnost, že společnost V., s. r. o., použila vklady tichých společníků v rámci svého podnikání. Navíc tato společnost v době, kdy byla úspěšná, své povinnosti vůči tichým společníkům plnila. Ani tato skutečnost pak podle něj nesvědčí o podvodném charakteru uzavíraných smluv.
Uvedené nedostatky ve skutkových zjištěních měly podle dovolatele dopad na skutek formulovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, když ani tzv. skutková věta výroku rozsudku zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. nevystihuje. Mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů tak existuje zjevný nesoulad, nehledě na to, že lze pochybovat i o tom, zda byla vůbec zachována totožnost skutku. Dovolatel současně s poukazem na obsah ustanovení §255 tr. zák. o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku vyslovil názor, že soudy zjištěný skutkový stav věci spíše nasvědčoval právní kvalifikaci skutku toliko jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jak byl předmětný skutek původně posuzován v obžalobě státního zástupce. Ovšem i v tomto směru by podle dovolatele bylo nezbytné doplnit dokazování a řádně objasnit ekonomickou situaci společnosti V., s. r. o., v průběhu roku 1992 a 1993.
Právní posouzení skutku nelze podle dovolatele považovat za správné též s ohledem na to, že trestní věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení činila 13 let, aniž by na tom dovolatel měl jakoukoliv vinu. Protože v důsledku takového postupu státních orgánů došlo nepochybně k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, měl podle dovolatelova názoru již soud prvního stupně aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a trestní stíhání zastavit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002, a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru týkajícího se zejména postupu při odstraňování vad ve výroku napadeného rozsudku tak, aby byl plně v souladu se skutkovým zjištěním.
Obviněný J. V. ve svém dovolání předně vyslovil nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů a v tomto směru zdůraznil, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se spoluobviněným C. O. jednali ve společném podvodném úmyslu směřujícím k tomu, aby uzavíráním smluv o tichém společenství obohatili sebe nebo jiného. Především pak nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že společnost V., s. r. o., použila vklady tichých společníků skutečně při svém podnikání, a nebylo vyvráceno ani to, že ke ztrátám společnosti došlo z toho důvodu, že její odběratelé řádně neplatili za dodané zboží. V průběhu trestního řízení nebyl podle dovolatele zkoumán a řádně zjištěn ekonomický stav společnosti (finanční poměry, hospodaření) v době uzavírání předmětných smluv, ačkoliv jde o významnou okolnost, která mohla být objasněna posudkem znalce z oboru účetnictví. Provedení tohoto důkazu bylo podle dovolatele nezbytné, jak z hlediska budoucího právního závěru soudů o naplnění subjektivních a objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tak z hlediska případného užití jiné (pro dovolatele příznivější) právní kvalifikace žalovaného skutku, když navíc zásada o totožnosti skutku nebyla podle dovolatelova názoru v posuzovaném případě ani zachována.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle dovolatele naplněn tím, že stávající skutková zjištění soudů ani popis skutku vyjádřený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. V popisu skutku především není vyjádřen dovolatelův úmysl sebe nebo někoho jiného podvodným jednáním obohatit, ani že k takovému obohacení skutečně došlo. Ze skutkové věty výroku rozsudku totiž vyplývá, že úmyslem obviněných bylo získat finanční prostředky pro účely podnikání, a že k tomu využili právního institutu smlouvy o tichém společenství podle §673 a násl. obchodního zákoníku. To je ovšem významově odlišné od vyjádření úmyslu ve vztahu ke znaku obohatit sebe nebo jiného, jak to vyžaduje ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele tak spíše odpovídá znakům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jak jeho jednání bylo posuzováno již v obžalobě. Nesprávnost právního posouzení skutku proto spočívá v daném případě v tom, že soud nesprávně aplikoval normu hmotného práva, jestliže použil právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ačkoliv podle názoru dovolatele mohlo být jeho jednání kvalifikováno toliko jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V důsledku toho je pak třeba považovat za vadný i výrok o trestu, který měl být dovolateli ukládán podle ustanovení §255 tr. zák.
Nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřoval dovolatel též v dopadu délky řízení, které v daném případě trvalo déle než 12 let, na přípustnost (resp. nepřípustnost) trestního stíhání. Porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, bylo podle dovolatele významně porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nichž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle jeho názoru nebylo proto správné nepřiměřenou délku řízení jistým způsobem kompenzovat jen snížením trestu o deset měsíců, ale mělo být přistoupeno již k aplikaci §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tzn. že soud měl rozhodnout o zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti. Tato dovolatelova argumentace zároveň zahrnuje i trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když k výroku o vině tímto trestným činem jinak neuplatnil žádné námitky.
S odkazem na shora rozvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a zároveň přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), jež po rekapitulaci skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, a po rozboru popisu skutku, dospěla k závěru, že soudy jednání obviněných (dovolatelů) po právní stránce správně posuzovaly jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně nelze v posuzovaném případě současně dovodit, že by mezi provedenými důkazy, soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením existoval extrémní nesoulad. K námitkám dovolatelů týkajícím se výše uvedeného trestného činu a současně podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala státní zástupkyně především na to, že dovolatelé uváděli poškozené osoby (tiché společníky) v omyl tím, že firmu V., s. r. o., prezentovali jako prosperující společnost a poškozeným slibovali nereálné zúročení vkladu ve výši 30 %, ačkoliv znali neutěšený ekonomický stav společnosti. V jejich podnikání ve skutečnosti neexistovalo žádné údobí prosperity, od kterého by mohli právem očekávat jeho pokračování, když nebyla zajištěna ani běžná úroveň dosahovaných zisků, natož odůvodňující dobrou víru při příslibu 30% zúročení. Podle státní zástupkyně jednali poškození v omylu již v době uzavírání smlouvy o tichém společenství, kterou zájemci neuzavírali s vysoce ziskovou společností, jak jim bylo dovolateli prostřednictvím inzerátu prezentováno, ale se začínající firmou bez historie. K naplnění zákonného znaku „způsobení škody“ ve smyslu zmenšení majetku tichých společníků, došlo již přijetím jejich vkladu při podpisu jednotlivých smluv, které ze strany dovolatelů nebyly míněny vážně (tj. byly neplatné), neboť dovolatelé neměli nejmenší oporu pro závěr o budoucí ziskovosti své firmy, což zároveň znamená, že stejnou měrou museli být srozuměni i s nezdarem, tedy i s tím, že nebudou schopni dostát nejen zúročení vkladů, ale ani jejich vrácení. Námitka dovolatelů, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku není totožné se skutkem, pro který byla podána obžaloba, se podle státní zástupkyně ve skutečnosti vztahuje k právnímu posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu, kterým však podle §220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán.
Jestliže dovolatelé namítají, že s ohledem na nepřiměřenou délku řízení došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, pak podle státní zástupkyně tato skutečnost – s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 32/2003 – nezakládá důvody pro analogické použití §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Státní zástupkyně v této souvislosti připomněla, že porušení pravidla stanoveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bývá i samotným Evropským soudem pro lidská práva sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému a následným přiznáním spravedlivého zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. Nejde však o skutečnost odůvodňující zastavení trestního řízení, neboť takto zvolený způsob nápravy by znamenal průlom do zásady oficiality a ve svém důsledku oslabení práv poškozených. Podle státní zástupkyně nemůže obstát ani námitka obviněného J. V. ohledně výraznější kompenzace délky řízení při ukládání trestu, neboť v daném případě uložený trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku je trestem respektujícím všechny rozhodné okolnosti (včetně atributů řízení), a lze jej tudíž považovat za přiměřený.
Své vyjádření k dovolání obviněných státní zástupkyně shrnula tak, že v obou případech se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, aby tak dovolací soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného rozhodnutí, než je specifikováno v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obvinění C. O. a J. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), zároveň zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, jimiž dovolatelé polemizují se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Dovolatelé v uvedeném směru totiž ve skutečnosti neuplatnili žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých oba soudy vycházely (viz str. 32 až 35 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 17 až 21 rozsudku odvolacího soudu), ve svůj prospěch.
Uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu neodpovídají ani výtky dovolatelů, že nebyla dodržena totožnost předmětného skutku. Vzhledem k povaze projednávané věci však Nejvyšší soud považoval za nutné alespoň na okraj poznamenat, že dovolatelům je nepochybně možno přisvědčit v tom, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tuto zásadu vyjádřenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. nelze ovšem striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přibýt. To znamená, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace. Dojde-li ke změně skutkových okolností, pak musí totožnost skutku současně udržovat buď způsobený následek nebo totožnost jednání. Pokud v daném případě došlo ke změně právní kvalifikace skutku posuzovaného v obžalobě jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., nebyly výše uvedené zásady porušeny. Ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. lze totiž použít i v případech osob, kterým byla svěřena správa cizího majetku, jestliže jim bylo zároveň prokázáno, že ve své funkci nejen způsobily škodu, ale současně obohatily sebe nebo jiného (k tomu srov. R 21/2002/I SbRt.). Právní kvalifikací žalovaného skutku přitom není soud vázán (§220 odst. 3 tr. ř.).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani námitka vztahující se k nepřiměřené délce řízení, s níž dovolatelé spojují důvody pro zastavení jejich trestního stíhání jako nepřípustného podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V takovém případě by především bylo na místě uplatnit důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné (§11 odst. 1 tr. ř.). Skutečnosti namítané v dovoláních by však nebylo možno považovat za opodstatněné ani z posledně citovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud a též Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně vycházely z právního názoru, že nepřiměřenost délky řízení je sice důvodem pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady, ale není a nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Jde o názor, jenž je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu (k tomu např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 32/2003). Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání obviněných výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatelé namítli, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jednak neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a zároveň neodpovídá ani soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. Jestliže dovolatelé dále vyslovili názor, že předmětný skutek vykazuje i v jeho stávající podobě spíše znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jde rovněž o skutečnost, která je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu relevantní.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání (v jejich celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání relevantně podána, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovoláních uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že výrok, jímž se obviněný (obžalovaný) uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Nejvyšší soud zjistil, že v posuzovaném případě popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně výše uvedeným kritériím neodpovídá. Z formulace tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není především zřejmé (tj. časově vymezeno), od kdy vlastně obvinění začali trestný čin uskutečňovat, tedy již jednat v podvodném úmyslu podle §250 tr. zák. ve formě „uvede někoho v omyl,“ když podle zjištění soudů se tak mělo stát již v době uveřejňování inzerátů, prostřednictvím kterých se měli snažit získat tiché společníky firmy V., s. r. o. V popisu skutku zároveň zcela chybí, jakým způsobem došlo k naplnění zákonného znaku „sebe nebo jiného obohatí“, tzn. že z výroku rozsudku nelze vlastně zjistit, zda došlo k obohacení obviněných jako fyzických osob, anebo k obohacení právnické osoby (pravděpodobně firmy V., s. r. o.), jejímž společníky a jednateli obvinění v té době byli. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku přitom obvinění měli ke škodě cizího majetku „obohatit sebe a jiného,“ tzn. že mělo dojít jak k jejich vlastnímu obohacení, tak i k obohacení dalšího subjektu. Posledně uvedenou okolnost si však soudy obou stupňů řádně neujasnily ani na podkladě rozborů učiněných skutkových zjištění.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v rámci svých právních úvah o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., se k otázce zákonného znaku „sebe nebo jiného obohatí“ omezil toliko na konstatování, že bylo prokázáno, že ke škodě cizího majetku „sebe a jiného, v daném případě spol. V., s. r. o., obohatili“ tím, že uvedli někoho v omyl (str. 36). Jakým konkrétním způsobem měli obvinění obohatit sebe se soud blíže nezmiňuje. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pak o obviněných hovoří jako o „majitelích i statutárních zástupcích firmy.“ Takto poněkud nejasně formulované právní názory obou soudů vzbuzují pochybnosti o tom, zda nedošlo ke ztotožnění obviněných se společností V., s. r. o., jako jejích „majitelů“. Takový závěr by ovšem nebylo možno považovat za správný především pro jeho důsledek vzhledem k právnímu posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., případně jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., který v jednání obviněných původně spatřovala obžaloba.
Nejvyšší soud proto považuje za nezbytné nejprve poukázat na to, že definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou vlastníky či podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí, anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu, že společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, mohou se sami dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových společností. Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005).
Výše uvedené skutečnosti mají v posuzovaném případě význam jak z hlediska trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. („obohacení jiného“), tak z hlediska trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., jak bude rozvedeno níže.
Především je třeba poukázat na to, že samotná skutečnost, že by obviněným nebyl prokázán úmysl ponechat si pro sebe peníze (vklady) tichých společníků, by v posuzovaném případě ještě (bez dalšího) nemusela znamenat, že zákonné znaky trestného činu podvodu nebyly jejich jednáním naplněny. O podvod by se totiž mohlo jednat za situace, pokud by si obvinění vklady tichých společníků sice neponechali pro svoji osobní potřebu a jejich úmysl by k tomu ani nesměřoval, ale jejich jednáním by byla obohacena společnost V., s. r. o. K takovému obohacení (neoprávněnému rozmnožení majetku společnosti) by nepochybně došlo za stavu, pokud by vybrané vklady v rozporu s účelem smluv o tichém společenství (§673 a násl. obchodního zákoníku) nebyly použity k podnikání a dosahování zisku, ale například na provozní náklady společnosti apod. Naproti tomu o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. by šlo v případě, jestliže by se obviněným (společníkům a jednatelům společnosti V., s. r. o.) jako osobám, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, nedalo prokázat, že ve své funkci obohatili buď sebe nebo jiného, ale prokázalo se jen způsobení škody. Z důvodů, které Nejvyšší soud již shora rozvedl, by se obvinění mohli dopustit trestného činu podle §255 tr. zák. i ve vztahu k „vlastní“ obchodní společnosti, jejíž majetek (jehož součást by podle §674 odst. 3 obchodního zákoníku představovaly i vklady tichých společníků) byl vůči nim majetkem cizím.
V projednávané věci se soudy s výše uvedenými otázkami v podstatě nijak nevypořádaly. Nebylo tedy spolehlivě zjištěno ani učiněn bezchybný právní závěr, zda obvinění ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. skutečně jednali v podvodném úmyslu, směřujícímu v daném případě nejen ke způsobení škody, ale též k obohacení „sebe nebo jiného.“ Posledně uvedená okolnost navíc chybí v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nelze přehlédnout ani to, že soudy na podkladě rozboru provedených důkazů neučinily v uvedeném směru žádné bližší skutkové závěry, jež byly nezbytné k objasnění toho, jakým způsobem tedy obvinění obohatili sebe (viz výrok o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a jakým způsobem mělo současně dojít též k obohacení jiného. Pokud dovolatelé tyto vady napadenému rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně vytkli, učinili tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantně, ale rovněž důvodně, neboť i Nejvyšší soud shledal, že obě rozhodnutí – pokud jde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. – spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Jde o vady nepochybně do té míry významné, že pro ně nemohou napadené části obou rozhodnutí obstát.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaných dovolání podle §265k odst. 1, tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, ohledně obviněných C. O. a J. V. zrušil v části týkající se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a ve výrocích o trestu. Současně u těchto obviněných zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k uvedenému trestnému činu, též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, jelikož je zřejmé, že zjištěné vady nebylo možno odstranit v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Ostravě bude muset (v rozsahu zrušení) věcí obviněných C. O. a J. V. znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby si tento soud prvního stupně ujasnil, zda v posuzovaném případě jednáním předpokládaným v ustanovení §250 tr. zák. o trestném činu podvodu došlo k obohacení (tj. k neoprávněnému rozmnožení majetku /majetkových práv/) obviněných nebo někoho jiného. V novém rozhodnutí pak vyloží a odůvodní, jakým způsobem k naplnění výše uvedeného zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo. Jestliže soud dospěje k závěru, že jednáním obviněných jako společníků a jednatelů obchodní společnosti V., s. r. o., došlo k „obohacení jiného“, tedy nikoliv obviněných, ale uvedené společnosti (právnické osoby), bude zároveň nezbytné bedlivě posuzovat, zda obvinění již od počátku jednali v podvodném úmyslu (uváděním poškozených v omyl), jehož cílem bylo neoprávněně rozmnožit majetek společnosti V., s. r. o, anebo zda v důsledku nedostatků při řízení společnosti, zejména nepořádků ve vedení jejího účetnictví, nevymáhání splatných pohledávek, či v důsledku neschopnosti obviněných lukrativně podnikat a kalkulovat s rizikem ztrát, byla způsobena škoda na majetku společnosti a v souvislosti s tím i dalším osobám. Tato zjištění pak budou nezbytným podkladem pro závěr soudu o tom, zda obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. či toliko trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., jak jejich jednání v podané obžalobě původně posuzoval státní zástupce. Jestliže bude zapotřebí k objasnění výše naznačených otázek dokazování doplnit, soud tak v potřebném rozsahu učiní. V novém řízení o této věci bude soud zároveň postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, uložený trest vykonával pouze obviněný J. V. Jelikož Nejvyšší soud důvody vazby podle §67 tr. ř. v nynějším stadiu řízení u obviněného J. V. neshledal, rozhodl podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler