ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1304.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1304/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. P. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 9 To 176/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 13/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 14 T 13/2006, byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „v době od 20.00 hodin dne 27. 6. 2005 do 01.30 hodin dne 28. 6. 2005 ve svém bytě opakovaně údery pěstí do hlavy i do celého těla napadal poškozenou MUDr. A. K., kterou následně, když se snažila volat o pomoc, povalil na matraci na podlaze v obývacím pokoji, sedl jí na hrudník a polštářem přitlačeným na obličej ji opakovaně dusil, přičemž ji verbálně ponižoval, urážel a vyhrožoval dalším bitím a když ho poškozená žádala, aby ji nechal z bytu odejít, protože potřebuje lékařské ošetření, uzamkl byt a ukryl klíče, čímž jí do příjezdu policie znemožnil byt opustit a tímto jednáním jí způsobil zhmoždění hlavy, posun chrupavčitých částí nosní přepážky, pohmoždění krční páteře, pohmoždění hrudníku vlevo, podkožní výron na pravém rameni a levé kyčli a lehký otřes mozku s následnou hospitalizací od 28. 6. do 1. 7. 2005 a pracovní neschopností od 28. 6. do 11. 7. 2005.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku s tím, že podle §59 odst. 2 tr. zák. je povinen podle svých sil nahradit poškozené škodu, kterou jí způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen uhradit poškozené MUDr. A. K. škodu ve výši 16.107,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 9 To 176/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 5. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň v celém rozsahu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že skutky, kterými byl uznán vinným, nenaplňovaly skutkovou podstatu trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody §231 odst. 1 tr. zák. Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, aniž by se náležitě vypořádal se s všemi rozhodnými okolnostmi. Odvolací soud pak podle dovolatele pouze zjednodušeně převzal závěry učiněné soudem prvního stupně, a zároveň odmítl provést důkazy navrhované v odvolacím řízení, přestože tyto důkazy mohly podle dovolatelova přesvědčení přinést nové skutečnosti k prokázání jeho neviny, a v tomto smyslu mohly mít vliv na právní posouzení skutku. Zásadní pochybení obou soudů spatřoval dovolatel v tom, že k jeho tíži přecenily výpověď poškozené MUDr. K. V uvedené souvislosti podal vlastní rozbor důkazů provedených ve věci a na tomto základě k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. poukázal na skutečnost, že rozsah a mechanismus fyzického napadení, jak je popsala poškozená, nebyl objektivizován závěry posudku znalce MUDr. D.; naopak tvrzení poškozené jsou s nimi ve značném rozporu. Poněvadž poškozená je lékařkou, měla podle dovolatele dostatečné znalosti, aby během svého přijetí na chirurgickou ambulanci mohla uvést poranění jen obtížně ověřitelná, když jejich existence se v daném případě zakládala – zejména pokud jde o otřes mozku – výlučně na subjektivních tvrzeních poškozené. Jestliže soudy u dalšího trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. vycházely opět především z výpovědi poškozené, nevzaly podle dovolatele v úvahu, že poškozená měla v inkriminovanou dobu u sebe klíče od dovolatelova bytu, takže mohla byt kdykoliv opustit, nehledě na to, že si mohla kdykoliv přivolat pomoc svým mobilním telefonem. V takovém případě pak nebylo podle dovolatele možné učinit právní závěr o tom, že by poškozené bránil v užívání osobní svobody.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „po provedeném řízení zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, č. j. 9 To 176/2006-190, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 3. 2006, č. j. 14 T 13/2006-152.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že soudy obou stupňů opřely svá skutková zjištění o svědeckou výpověď poškozené MUDr. K., když tato výpověď nebyla osamoceným důkazem a měla oporu i v důkazech dalších, zejména v lékařských zprávách a ve výpovědích svědků D. Š. a M. Š. Podle státní zástupkyně nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že by skutková zjištění soudů byla v rozporu s posudkem znalce MUDr. D. Tento znalec ve svém posudku mimo jiné dospěl k závěru, že poranění poškozené mohla být způsobena mechanismem odpovídajícím jejímu popisu. Skutečnost, že znalec ohledně krátkodobého dušení a lehkého otřesu mozku poškozené uvedl, z jakých důvodů nebylo možno takový následek ze soudně lékařského hlediska potvrdit ani vyloučit, nelze podle státní zástupkyně považovat za zpochybnění lékařských zpráv, kde je tato diagnóza uvedena. Státní zástupkyně zároveň poukázala na to, že z dostupných spisových materiálů je možno konstatovat, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s právním posouzením jednání obviněného. Své vyjádření proto uzavřela tak, že podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem než uvedeným v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný Ing. P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel téměř výlučně o námitky, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, když dokazování bylo podle něj současně i neúplné, neboť odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy. To mělo mít za následek, že soudy k jeho tíži přecenily důkazní hodnotu svědecké výpovědi poškozené MUDr. K., ačkoliv existovaly důvodné pochybnosti o tom, zda poškozená vypovídala pravdu. To znamená, že dovolatel uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval především s tvrzením, že předmětná věc nebyla řádně objasněna, a že v důsledku toho byl uznán vinným trestnou činností, které se ve skutečnosti nedopustil.
Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí (viz str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu a str. 3 - 6 rozsudku soudu prvního stupně) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry. Svá rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Odvolací soud na str. 4 napadeného usnesení rovněž vyložil, z jakého důvodu považoval navrhované doplnění dokazování k ověření věrohodnosti výpovědi poškozené MUDr. K. za nadbytečné.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde (viz důvody konstatované shora) a konečně ani sám dovolatel, který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch, nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval nejvyšší soud podané dovolání za právně relevantní pouze v námitce, že skutky jimiž byl dovolatel uznán vinným, nenaplňují skutkovou podstatu trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Poněvadž dovolatel v uvedeném směru neuplatnil žádnou bližší hmotně právní argumentaci, považoval Nejvyšší soud při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání za nezbytné v obecné rovině nejprve připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za „ublížení na zdraví“ ve smyslu citovaného ustanovení zákona se přitom považuje takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který pravidla vyžaduje lékařského ošetření. Taková porucha zdraví - pokud jde o délku obtíží poškozeného - by však podle ustálené soudní praxe měla trvat asi 7 dní (a více), tedy nikoliv jen pro krátkou zcela přechodnou dobu (k těmto otázkám v judikatuře např. R 2/1966, R II/1965, R 211984, R 16/1986 SbRt.). Trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. se pak dopustí pachatel, který jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Pojem „bránění v užívání osobní svobody“ představuje jednání spočívající v zásahu do osobní svobody člověka, jímž se znemožňuje nebo omezuje jeho volný pohyb a současně se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být obtížněji překonatelné (v judikatuře srov. např. R 1/1980 SbRt.). Oba výše jmenované trestné činy jsou trestnými činy úmyslnými (§3 odst. 3, §4 tr. zák.).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že skutkový stav věci, ze kterého soudy obou stupňů vycházely (jak je zároveň formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně), umožňuje právní závěr o tom, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil jak znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tak skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Podle zjištění soudů obviněný (dovolatel) poškozenou různým způsobem opakovaně fyzicky napadl zejména údery pěsti do hlavy i jiných částí těla a způsobil jí v rozsudku popsaná zranění s následnou hospitalizací od 28. 6. do 1. 7. 2005 a pracovní neschopností do 11. 7. 2005. Způsob útoku vůči poškozené pak svědčí o jednání v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Jednání obviněného (dovolatele) spočívající v zadržování poškozené ve svém bytě proti její vůli a v uzamčení bytu, aby jej po určitou dobu nemohla opustit, je nepochybně bráněním v užívání osobní svobody jiného. I zde je toto jednání zahrnuto přímým úmyslem podle §4 písm. a) tr. zák. Dovolatelova námitka, že poškozená měla k dispozici prostředky (vlastní klíče, mobilní telefon), jež jí umožňovaly jeho byt podle své vůle a uvážení buď kdykoliv opustit či přivolat pomoc; jinými slovy, že bránění v užívání osobní svobody zde nebylo obtížněji překonatelné, je tvrzením stojícím mimo rámec soudy učiněných skutkových zjištění a při hmotně právním posouzení skutku ji nebylo možno brát v úvahu.
Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání jakkoliv opodstatněným, a to ani ve vztahu k relevantně uplatněné námitce.
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného Ing. P. S. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler