ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1335.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1335/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu o dovolání podaném obviněným J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, č. j. 33 T 1/2006-399, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku rozsudku. Podle §222 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozené zdravotní pojišťovně, nahradil způsobenou škodu ve výši 41.853,- Kč.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali obviněný J. M. a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., který spáchal týmž skutkem spočívajícím v tom, že „poté, kdy jeho bývalá manželka Z. M., dne 18. 10. 2005 opustila společnou domácnost, ve které s obžalovaným do této doby žila, a odstěhovala se ke svému známému J. Z. do jeho bydliště a nevyhověla jeho opakovaným telefonickým i ústním žádostem, aby se vrátila zpět do společné domácnosti, dne 25. 10. 2005 poté, kdy na ni v ranních hodinách čekal ozbrojen kuchyňským nožem nejprve před bydlištěm J. Z. a později před sídlem jejího zaměstnavatele, v době mezi 05.50 až 06.00 hod. ve stavu prosté alkoholové opilosti nejvýše středního stupně, ve frustraci při debaklovém vztahu, ozbrojen kuchyňským nožem s délkou čepele přesahující 13,5 cm, v úmyslu ji usmrtit, vnikl na pracoviště, kde poškozená Z. M. v této době pracovala u balící a smršťovací linky, a tuto v impulsivně agresivním afektu fyzicky napadl tak, že ji výše uvedeným kuchyňským nožem, drženým v pravé ruce, v době, kdy k němu byla otočena zády, bodl silou nezjištěné intenzity do pravé strany zad, čímž jí způsobil poranění, a to bodnou ránu v délce 2 cm v oblasti zad mezi 7. – 8. mezižebřím vpravo, pronikající přes celou stěnu hrudní při vzniku pneumotoraxu vpravo, přičemž směr a přesnou hloubku bodného kanálu se nepodařilo zjistit, jednalo se však o bodný kanál pronikající do dutiny hrudní, a poté, kdy poškozená Z. M. z místa napadení utekla, tuto pronásledoval za stálého držení nože v pravé ruce prostorem provozovny až do průchozí kanceláře mistrů, kde před ním uprchla, a do této kanceláře se snažil násilím vniknout tlakem na dveře, což se mu nepodařilo, neboť ve vniknutí mu zabránily dvě další osoby, a to P. H. a D. H., kteří mu zabránili do této kanceláře vniknout držením a následným uzamčením dveří, načež poté obžalovaný z místa činu utekl a následně v 6.19 hod. učinil o svém jednání oznámení policejnímu orgánu, a to prostřednictvím tísňové linky číslo 158 ze svého mobilního telefonu, a to operačnímu středisku OŘ, PČR K., kdy uvedl jak své jméno i příjmení, datum narození, tak i místo činu, přičemž zranění poškozené Z. M. si vyžádalo okamžitou hospitalizaci na chirurgickém oddělení NsP K., která trvala až do 4. 11. 2005, a pracovní neschopnost poškozené trvala dále až do 21. 12. 2005, přičemž toto zranění ohrožovalo poškozenou Z. M. na životě a toliko náhodou a díky rychle poskytnuté specializované lékařské pomoci nedošlo k jejímu úmrtí.“ Podle §219 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pak pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného bylo výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 6. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v závěru odvolacího soudu, že předmětné jednání bylo třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák k §219 odst. 1 tr. zák. S takovým závěrem se podle dovolatele nelze ztotožnit, neboť podle jeho přesvědčení byly podmínky předpokládané v ustanovení §8 odst. 3 písm. b) tr. zák., vedoucí k zániku trestnosti pokusu trestného činu z jeho strany řádně splněny, jak to ostatně ve svém rozsudku konstatoval i soud prvního stupně. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel názor, že i přes existenci ukončeného pokusu zákonem stanovenou podmínku pro zánik trestnosti splnil, neboť dobrovolně a nikým nenucen, veden výlučně obavou o život své partnerky, učinil prostřednictvím tísňové linky oznámení Policii ČR o svém jednání, a to do dvaceti minut poté, tedy v době, kdy její život mohl být poskytnutím lékařské péče zachráněn. V žádném případě tedy nejednal v obavě před svým odhalením, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Oznámení o provedeném útoku bylo přitom učiněno v poměrně krátké době po útoku (v 6.19 hod.), kdy – jak bylo zjištěno z posudku znalce z odvětví soudního lékařství – bylo možno smrtelnému následku zabránit. S poukazem na dikci zákona dovolatel dále uvedl, že z výkladu ustanovení §8 odst. 3 písm. b) tr. zák. požadavek aktivního jednání obviněného k zániku trestnosti nevyplývá. Dovolatel dále vyslovil pochybnosti o způsobu, jakým odvolací soud vyhodnotil jeho následné jednání (po činu) s ohledem na princip dobrovolnosti tohoto jednání, a v tomto směru odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval podstatnými rozpory týkajícími se intenzity jeho jednání vůči poškozené a řádně nevyhodnotil ani způsob provedeného útoku. Na podkladě rozboru některých důkazů provedených ve věci dospěl dovolatel též k závěru, že při posuzování subjektivní stránky trestného činu, tj. jeho úmyslu poškozenou usmrtit, soudy nevzaly v úvahu širší skutkové okolnosti, jež činu předcházely, především to, že se dovolatel nacházel v zátěžové situaci a jednal v impulzivně agresivním afektu, ve kterém by (nemaje u sebe nůž) použil k napadení poškozené cokoliv, co mohlo umocnit jeho afekt. Jestliže by ovšem měl skutečně v úmyslu poškozenou usmrtit, zcela jistě by nožem uvedených rozměrů mohl takového následku bez obtíží dosáhnout.
Dovolatel uplatnil rovněž výhradu vůči způsobu ukládání trestu, když podle jeho názoru již soud prvního stupně nepostupoval důsledně podle §31 a násl. tr. zák. To podle dovolatele platí i pro rozhodnutí soudu druhého stupně, který se dostatečným způsobem nevyrovnal s naplněním zásady individualizace trestu. Soudy totiž nezohlednily skutečnost, že dovolatel – jak uvedeno výše – jednal v afektu, kterým reagoval na aktuálně vzniklou situaci spočívající v tom, že jeho bývalá manželka s ním odmítala jakýmkoliv způsobem komunikovat a vykázala ho ze svého pracoviště. Při hodnocení dovolatelovy osoby nebyly zároveň vůbec vzaty v úvahu polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení §33 písm. i) a j) tr. zák., ačkoliv dovolatel jednak svůj trestný čin oznámil úřadům a při objasňování své trestné činnosti spolupracoval s orgány činným v trestním řízení.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, „aby dovolací soud z důvodu dle ust. §265 b) odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2006, č. j. 33 T 1/2006 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 6 To 42/2006 a věc přikázal k novému projednání.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatelovy námitky odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze zčásti. Pod tento dovolací důvod především nelze podřadit námitky týkající se uloženého trestu, protože dovolatel ve skutečnosti nenamítá žádné porušení norem trestního práva hmotného, jehož by se soud při ukládání trestu dopustil. Pokud jde o výhrady proti právní kvalifikaci jednání dovolatele, lze se podle státního zástupce bez výhrad ztotožnit se zásadními důvody, které vedly odvolací soud ke změně rozhodnutí nalézacího soudu v jeho neprospěch. Pokud jde o dovolatelovo telefonické oznámení činu na tísňovou linku 158, nejednalo se podle názoru státního zástupce o snahu dovolatele dosáhnout odstranění nebezpečí vyvolaného předešlým pokusem trestného činu vraždy. Takové chápání předmětného oznámení je v logickém rozporu s prokázaným jednáním obviněného (dovolatele), jež tomuto telefonátu předcházelo, kdy dovolatel s nožem v ruce pronásledoval prchající oběť a dobýval se i do kanceláře, kam se před ním uchýlila. Tohoto jednání zanechal až poté, kdy spolupracovníci poškozené před ním uzamkli dveře. Z obsahu předmětného telefonického oznámení navíc vyplývá, že se prakticky nijak nezajímal o to, jakým způsobem bude jeho bývalé manželce poskytnuta pomoc, a s pracovníkem operativního střediska Policie ČR hovořil v podstatě o sobě samém, o pohnutkách činu a možné sankci za jeho jednání. Tento rozhovor protahoval až na dvacet minut, kdy během této doby nemohl vědět, zda jeho oběť právě neumírá, protože mu vůbec nebylo známo, jaký je její aktuální stav. Neučinil tedy ve skutečnosti nic reálného pro to, aby její případné smrti zamezil. Podobně se podle státního zástupce nelze ztotožnit ani s námitkami vznesenými dovolatelem proti hodnocení subjektivní stránky činu. Z jeho jednání je totiž zcela evidentní, jakým úmyslem byl veden, kdy na oběť čekal nejprve před domem, poté se za ní vypravil na pracoviště a po bodnutí nožem ji ještě dál pronásledoval. Za těchto okolností není podle státního zástupce napadené rozhodnutí zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí aby učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný J. M. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) musel dále posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Dovolatel v uvedeném směru totiž neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize skutkových závěrů soudu (jež jsou rozvedeny zejména na str. 33 až 36 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 9 až 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu) ve svůj prospěch. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky zaměřené vůči přísnosti (nepřiměřenosti) uloženého trestu, jelikož ani ty nejsou uplatněny na hmotně právním základě. Namítaná nesprávná aplikace ustanovení hmotného práva týkajících se uložení trestu (tzn. jeho druhu a výměry, polehčujících okolností) je dovolatelem založena na tvrzení skutečností, které způsobem pro dovolatele příznivějším charakterizují jak jeho osobu, tak i čin samotný. Dovolateli byl přitom v daném případě uložen trest, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby (při její dolní hranici), takže ohledně uloženého trestu nebylo možno relevantně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Samotné odůvodnění (důvody) rozhodnutí o trestu pak dovoláním napadnout nelze (§265a odst. 4 tr. ř.).
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel poukázal na to, že okolnosti, způsob a intenzita jeho útoku na poškozenou nesvědčily o jeho úmyslu poškozenou usmrtit (tj. tento úmysl zde chybí), a dále že trestnost pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. zanikla s ohledem na splnění podmínek předpokládaných ustanovením §8 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
K námitkám dovolatele je v obecné rovině nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného úmyslně (§4 tr. zák.) usmrtí. O pokus tohoto (či jiného) trestného činu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. jde v případě, že pachatel uskuteční jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokud k jeho dokonání nedošlo. Podle §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně, buď upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (§8 odst. 3 písm. a/ tr. zák.), anebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Takové oznámení lze učinit mj. policejnímu orgánu (§8 odst. 3 písm. b/ tr. zák.).
Dále je třeba poznamenat, že při posuzování toho, zda trestnost pokusu trestného činu zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. proto, že dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno, je třeba rozlišovat tzv. pokus ukončený a tzv. pokus neukončený. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, a zároveň tím, že dobrovolně již v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. to, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu. O ukončený pokus se pak jedná tehdy, vykoná-li pachatel vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde.
V případech ukončeného pokusu pak pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák. Podmínky zániku trestnosti zde mohou být dány jen zcela výjimečně za situace, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech by ovšem nestačilo pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž by bylo třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí. Míru aktivity pachatele je vždy nutno posuzovat individuálně podle okolností každého konkrétního případu. Zániku trestnosti přitom nebrání, že následek byl odvrácen za přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního jednání pachatele. Proto i samotné oznámení pachatele o podniknutém pokusu, musí být dobrovolně učiněno v době, kdy hrozící nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (v judikatuře k tomu srov. např. R 16/1979 SbRt., R 27/1987 SbRt.).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze soudům obou stupňů vytknout, že dospěly ke shodnému právnímu závěru, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci obviněný (dovolatel) již v minulosti poškozené vyhrožoval užitím násilí (resp. usmrcením). Jeho jednání inkriminovaného dne neproběhlo zcela náhodně, ale vyznačovalo se též určitou plánovitostí. Dovolatel nejprve – vyzbrojen kuchyňským nožem s délkou čepele přes 13,5 cm – přijel v ranních hodinách před dům, v němž poškozená žila se svým novým partnerem, a když se s ní zde nesetkal, krátce poté ji pak vyhledal na pracovišti, kde na poškozenou vzápětí zezadu (tedy zákeřně bez možnosti obrany poškozené) výše uvedeným nožem zaútočil a bodl ji do zad silou takové intenzity, že čepel nože pronikla do dutiny hrudní v oblasti zad mezi sedmým a osmým mezižebřím vpravo (při vzniku pneumotoraxu). Podle zjištění soudů poškozená v důsledku bodnutí nožem utrpěla zranění takové povahy, že ji bezprostředně ohrožovalo na životě a toliko náhodou a díky rychle poskytnuté specializované lékařské pomoci nedošlo k jejímu úmrtí. Na podkladě provedeného dokazování soudy rovněž zjistily, že obviněný ani po bodnutí nožem od útoku na poškozenou neupustil, naopak zraněnou a před ním prchající ženu pronásledoval s nožem v ruce až do okamžiku, kdy se před ním ukryla do kanceláře. V dalším jednání mu pak zabránili její spolupracovníci, kteří mu znemožnili do uvedené místnosti vniknout tím, že drželi a následně uzamkli dveře. Shora uvedené skutkové okolnosti, především způsob provedení útoku a jeho intenzita (bodnutí nožem, jež směřovalo proti té části těla poškozené, kde se nacházejí životně důležité orgány), jakož i skutečnost, že obviněný (dovolatel) poté, kdy poškozenou bodl a vážně zranil, svého jednání nezanechal, neodložil předmětný nůž a v útoku na ni dále pokračoval, svědčí podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně přesvědčivě o tom, že jednal s cílem a v úmyslu poškozenou usmrtit. K tomuto následku (účinku) pak nedošlo jen v důsledku okolností nezávislých na dovolatelově vůli. V podrobnostech lze současně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, ve kterých jsou jejich právní závěry o pokusu trestného činu vraždy (§8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák.) v rozsahu předpokládaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloženy a odůvodněny.
S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, nelze odvolacímu soudu vytknout, jestliže nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, že obviněný (dovolatel) jednal způsobem uvedeným v ustanovení §8 odst. 3 písm. b) tr. zák., s nímž zákon spojuje zánik trestnosti pokusu trestného činu. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že v daném případě šlo o bezúspěšně ukončený pokus trestného činu vraždy. Ačkoliv bylo zjištěno, že obviněný (dovolatel) učinil následně (v 06.19 hod.) o svém jednání oznámení policejnímu orgánu, vycházel odvolací soud shodně s právním názorem Nejvyššího soudu zejména ze skutečnosti, že o dobrovolné oznámení pokusu trestného činu (se zákonem předpokládanými účinky) v tomto případě nešlo, byť obviněný (dovolatel) v oznámení v podstatě uvedl všechny základní skutkové okolnosti, neboť zjevně nejednal s cílem, resp. snahou směřující k odstranění nebezpečí, které poškozené hrozilo z podniknutého pokusu předmětného trestného činu. Odvolací soud v tomto směru správně považoval za důležité, že z obsahu rozhovoru vedeného obviněným s příslušníky policie bylo patrno především to, že se obával, že bude orgány policie dopaden, neboť se inkriminovaného jednání dopustil na místě, kde se nacházelo větší množství lidí a některým z nich byl osobně znám. Pokoušel se proto orgánům policie především vysvětlit důvody svého jednání. Včasná lékařská pomoc, díky které byl život poškozené zachráněn, byla podle zjištění odvolacího soudu (str. 14 rozsudku) poskytnuta nikoli na základě telefonátu obviněného, nýbrž spolupracovníků poškozené v 06.05 hod., tedy dříve než došlo k telefonnímu rozhovoru mezi obviněným a policií. Názor, že obviněný (dovolatel) ve skutečnosti neučinil nic reálného pro to, aby případné smrti poškozené zamezil, vyslovil ve svém vyjádření k jeho dovolání výstižně i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Skutečnost, že dovolatel svůj trestný čin sám oznámil úřadům (v daném případě Policii ČR), by za výše konstatovaných okolností mohla být považována za polehčující okolnost podle §33 písm. i) tr. zák. Protože zároveň platí, že hodnota této polehčující okolnosti je tím větší, čím menší nebezpečí odhalení pro pachatele existovalo, je zřejmé, že její formální význam nelze v posuzovaném případě nijak přeceňovat.
Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. M. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler