ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1349.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1349/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání podaném obviněným P. N., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 6 To 894/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 376/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 3 T 376/2005, v trestní věci obviněných F. K. a P. N., byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil společně s obviněným F. K. ve formě pokračování útoky (skutky) podrobně popsanými pod body 1) až 4) výrokové části rozsudku. Uvedeného jednání se obviněný P. N. dopustil přesto, že byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 T 85/2002, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který vykonal dne 4. 2. 2005, a dále byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 1 T 46/2003, mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, který vykonal dne 5. 8. 2004. Podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému P. N. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to látkové kukly s otvorem pro oči, blíže specifikované ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným F. K. nahradili poškozené J. S. škodu ve výši 98.797,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. B., P. U., a. s., A. B., E. R. a Č. p., a. s., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 6 To 894/2005, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 1. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. N. následně dovolání, kterým ve výroku o vině a trestu zároveň napadl i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 3 T 376/2005. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že se útoků (skutků) uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 2), 3) a 4) nedopustil, a v tomto směru se cítí zcela nevinen. V uvedené souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že jej v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání) k jeho žádosti nevyslechl k jednání uvedenému pod bodem 3) obžaloby, přestože zde podle přesvědčení dovolatele existovaly evidentní pochybnosti o jeho vině. Tím podle dovolatelova názoru současně porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel poukázal rovněž na to, že soud za situace, kdy neměl k dispozici dostatečný důkazní materiál, jej uznal vinným žalovanými skutky pod body 1) až 4) jako pachatele, ačkoliv se ve skutečnosti mělo jednat o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť pro inkriminovanou trestnou činnost byla odsouzena ještě další osoba. Tato zásada podle dovolatele platí i pro skutek pod bodem 1), ke kterému se přiznal. Ve výroku rozsudku proto měla být uvedena právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., tzn. že čin byl spáchán společným jednání dvou osob. To ovšem soud prvního stupně neučinil, přičemž odvolací soud následně ve svém rozhodnutí nesprávně konstatoval, že ustanovení o spolupachatelství není samostatnou formou trestné činnosti, kterou by bylo třeba uvádět ve výroku rozsudku. Podle názoru dovolatele uvedená vada zakládá též dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok rozsudku byl z výše uvedených důvodů neúplný. Protože odvolací soud v řízení o odvolání neodstranil vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., je podle dovolatele jeho rozhodnutí zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm l) tr. ř.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil jak rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 6 To 894/2005, tak rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 3 T 376/2005, a přikázal v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoliv však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. To znamená, že dovolatelem použitá argumentace vyjadřující nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. V posuzované věci soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily. Státní zástupkyně zároveň konstatovala, že v daném případě nelze dospět k závěru, že mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Naproti tomu lze podle státní zástupkyně pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky týkající se spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., avšak v tomto směru je podle ní třeba dovolání považovat za neopodstatněné. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství totiž postačí vyjádřit v popisu skutku, neboť mimo toho, že spolupachatelství je jedním z hledisek pro ukládání trestu podle §31 odst. 2 písm. a) tr. zák., nemá zvláštní právní význam, protože v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Státní zástupkyně zároveň připomněla, že spolupachatelství na rozdíl od přípravy k trestnému činu (§7 tr. zák), pokusu trestného činu (§8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§10 tr. zák.), není žádnou samostatnou formou trestného činu a není zmíněno ani v ustanovení §89 odst. 1 tr. zák. Řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu proto netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Své vyjádření státní zástupkyně shrnula tak, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel shora uvedený dovolací důvod opřel především o výtky směřující proti způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, když namítal v podstatě to, že sice spáchal útok (skutek) uvedený v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, avšak útoky (skutky) uvedené pod body 2), 3), 4) nespáchal, což znamená, že byl neprávem uznán vinným trestnou činností v podstatně ve větším rozsahu, než se jí ve skutečnosti dopustil. Odvolací soud pak podle něj pochybil i v tom, že v rámci řízení o řádném opravném prostředku nedoplnil dokazování jeho výslechem, ačkoliv se dovolatel provedení tohoto úkonu domáhal.
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 6 až 8) i z rozsudku soudu prvního stupně (výrok a str. 5 až 9 ) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů soudy po vyhodnocení provedených důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry o dovolatelově vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Svá rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Odvolací soud se vypořádal i s návrhem obviněného (dovolatele) na jeho opětovný výslech v odvolacím řízení a ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu k provedení (resp. opakování) tohoto důkazu nepřistoupil a návrh zamítl (str. 9 usnesení).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti částečně uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Tato část námitek dovolatele však hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Dovolatelem použitý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo proto v daném případě možno považovat za uplatněný právně relevantně pouze v té části, kde dovolatel namítl, že byl společně spáchanou trestnou činností uznán vinným jako pachatel vedle dalšího pachatele, takže jednání, ke kterému se doznal (bod 1/ rozsudku), mělo být z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty (subjektu) posuzováno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Jestliže dovolatel zároveň namítl, že za situace, kdy se podle soudů jednoznačně jednalo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pak ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí výslovné uvedení této právní kvalifikace (dopadající vždy na společné jednání dvou a více osob), jde o námitku relevantní z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) i k) tr. ř.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl n následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že zákon v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. definuje spolupachatelství tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Jestliže se při spolupachatelství čin každého spolupachatele posuzuje tak, jako by jej spáchal sám, a tímto způsobem je zároveň vymezena jeho trestní odpovědnost (tj. samostatně), lze logicky dovodit, že spolupachatelství není samo o sobě znakem skutkové podstaty trestného činu, neboť zákon nevyžaduje existenci nějakého zvláštního subjektu („spolupachatele“), jenž by měl být současně vyjádřen v právní kvalifikaci skutku. Skutečnost, že spolupachatelství (byť představuje trestnou součinnost dvou a více osob) není žádnou samostatnou formou trestného činu, lze dovodit též z ustanovení §89 odst. 1 tr. zák., v němž na rozdíl od přípravy či pokusu trestného činu (§7, §8 tr. zák.), popř. organizátorství, návodu a pomoci (§10 tr. zák.), není spolupachatelství uvedeno. Na to ve svém vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Skutečnost, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. je předmětem skutkových zjištění soudu a musí být vyjádřeno v popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí. Ačkoliv v soudní praxi bývá zpravidla již ve výroku rozsudku spolupachatelství vyjadřováno s odkazem na ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., nejde na straně druhé o neúplný či chybějící výrok, pokud zákonné ustanovení o spolupachatelství ve výrokové části rozsudku citováno není. Jak již Nejvyšší soud konstatoval, je tomu tak z toho důvodu, že spolupachatelství není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu a není ani samostatnou formou trestného činu (tj. samostatnou skutkovou podstatou) uvedenou v §89 odst. 1 tr. zák.
Jsou-li shora uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, lze dospět k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami předpokládanými v uplatněných dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Soud prvního stupně ve výroku rozsudku odpovídajícím způsobem vyjádřil jednání obviněného (dovolatele) a spoluobviněného F. K. jako jednání spolupachatelů. Tuto skutečnost v rámci druhoinstančního přezkumu akceptoval i odvolací soud a v odůvodnění svého rozhodnutí pak výslovně uvedl, že se oba obvinění dopustili předmětné trestné činnosti jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání ani v jeho relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného P. N. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler