ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1371.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1371/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2006 o dovolání podaném obviněným V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 9 To 39/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 99/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 2 T 99/2004, v trestní věci obviněných V. Z. a M. P., byl obviněný V. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným M. P. „v přesně nezjištěné době od 20.30 hodin dne 13. 4. 2004 do 7.00 hodin dne 14. 4. 2004 v R. před domem odcizili po překonání uzamčení nezjištěným předmětem osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Variant TDI v hodnotě 533.953,- Kč a další věci ve vozidle, a to dioptrické brýle v hodnotě 1.000,- Kč, mapy v hodnotě 1.000,- Kč, anglický lexikon v hodnotě 459,- Kč a 10 ks různých CD v hodnotě 4.500,- Kč; poté, co v prostoru motoru provedli výměnu řídící jednotky, vylomili spínací skříňku a s vozidlem odjeli, když obviněný M. P. s odcizeným vozidlem přejel státní hranici mimo vyznačený přechod, kdy byl po pronásledování zajištěn policejním orgánem, a tímto jednáním způsobili celkovou škodu ve výši 540.912,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný V. Z. podle §247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 9 To 39/2006, v jehož rámci bylo odvolání obviněného V. Z. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 21. 3. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Z. následně dovolání, jímž v odsuzujícím výroku současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel s odkazem na výsledky provedeného dokazování především vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení se nepodařilo realizovat jediný přímý důkaz, jenž by bezprostředně a spolehlivě prokázal jeho účast (spolupachatelství) na inkriminovaném skutku. Podle dovolatele lze mít výhrady rovněž vůči kvalitě a použitelnosti některých důkazů, zejména pokud jde o daktyloskopickou expertízu. Znalec J. Č. podle dovolatele připustil, že se dovolatel mohl v minulosti dotknout pásky, kterou byla přelepena řídící jednotka použitá do předmětného vozidla, avšak zároveň uvedl, že s ohledem na použitý způsob zkoumání nelze zjistit stáří stopy. Tato okolnost pak svědčila o nepoužitelnosti uvedeného znaleckého posudku pro účely trestního řízení, neboť takový důkaz z hlediska spáchání činu neměl podle dovolatele prakticky žádnou vypovídací schopnost. Proto byl učiněn důkazní návrh na další zkoumání příslušné lepicí pásky. K tomu však již nemohlo dojít, protože ze zprávy Policie ČR, Okresního ředitelství policie D. ze dne 7. 12. 2005 vyplynulo, že jim není známo, zda se lepicí páska jako příloha s řídící jednotkou vrátila zpět z Kriminalistického ústavu v P. K provedení důležitého navrhovaného důkazu tak z uvedených důvodů nedošlo. Dovolatel dále poukázal na to, že se soudy nevypořádaly ani s rozpory ve znaleckých posudcích týkajících se vyčíslení ceny motorového vozidla. V uvedené souvislosti pak dovolatel namítl, že soud druhého stupně nedocenil posudek znalce P. K. a naopak nevzal v úvahu, že původní znalec V. D. ve svém posudku nezohlednil skutečnost, že vozidlo bylo dáno do provozu již v roce 2002, což znamená, že jím vyčíslená cena vozidla je nesprávná. Podle názoru dovolatele byl posudek znalce V. D. chybný i v tom, že výslednou cenu vozidla kalkuloval včetně DPH, která se však do skutečné hodnoty vozidla obvyklé v určitém místě a čase nesmí promítnout. Nemůže tudíž obstát tvrzení znalce, že „bez DPH si nikdo nic nekoupí.“ Jeho úkolem bylo zjistit skutečnou hodnotu motorového vozidla a nikoli řešit jeho prodejnost. Rovněž doklady, které měl znalec ke zpracování svého posudku k dispozici, byly podle dovolatele nedostatečné k tomu, aby se mohl vyjádřit k funkčnosti veškerých agregátů a příslušenství vozidla. Z tohoto pohledu jím stanovená výsledná cena v částce 533.953,- Kč podle dovolatele vyznívá nereálně. Jestliže by znalec v konečné fázi nekalkuloval s 19% DPH, hodnota motorového vozidla by činila jen 448.700,- Kč. To by se vzhledem k ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. muselo podle dovolatele promítnout do právní kvalifikace skutku, a dovolatel by nemohl být uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Shora uvedené vady rozsudku nalézacího soudu neodstranil v řízení o odvolání ani soud druhého stupně, ač to podle dovolatele učinit měl. Pokud dovolatelův řádný opravný prostředek (odvolání) zamítl, porušil zákon, jelikož použitá právní kvalifikace skutku výsledkům provedeného dokazování neodpovídá a je s ní v příkrém rozporu.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2006, sp. zn. 9 To 39/2006, a v té souvislosti i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. prosince 2005, č. j. 2 T 99/2004-578 a sám za podmínek §265m odst. 1 tr. ř., za použití §226 písm. c) tr. ř. jej obžaloby zprostil.“
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který na podkladě rozboru dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pod výše uvedený dovolací důvod lze podřadit pouze tu část dovolání, v níž obviněný poukázal na to, že do konečné ceny vozidla byla v rámci znaleckého posudku zakalkulována i daň z přidané hodnoty, z čehož lze podle státního zástupce usuzovat na to, že dovolatel soudům vytýká, že výše způsobené škody nebyla vyhodnocena v souladu s hmotně právním ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Relevantně tedy namítl vadu v právním posouzení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině, aniž by se zároveň domáhal (jako v další části dovolání) zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu. Podle státního zástupce však dovolatelově hmotně právní argumentaci nelze v posuzovaném případě přiznat opodstatnění. Pro stanovení výše škody způsobené trestným činem je totiž rozhodná cena, za kterou se věc, která je předmětem útoku v době a v místě činu obvykle prodává (§89 odst. 12 tr. zák.) a proto v případě, že prodej takové věci je jako zdanitelné plnění zatížen daní z přidané hodnoty, je obvyklou cenou ta cena, za kterou věc kupuje konečný spotřebitel, tj. cena včetně daně z přidané hodnoty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003). Své vyjádření k dovolání obviněného proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce souhlas i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm a) nebo b) tr. ř.
Obviněný V. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), pak zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Dovolatel v uvedeném směru totiž neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize skutkových závěrů soudu (jež jsou rozvedeny zejména na str. 10 – 11 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3 – 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu) ve svůj prospěch.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že výsledná cena inkriminovaného vozidla byla stanovena včetně daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, jež se podle jeho názoru do skutečné hodnoty vozidla obvyklé v určitém místě a čase neměla vůbec promítnout. Tato právní otázka, která podle dovolatele byla vadně posuzována nejen příslušným znalcem, ale především soudy obou stupňů, měla mít u projednávaného trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. za následek nesprávné užití kvalifikované skutkové podstaty (§247 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zák.), neboť ve skutečnosti nedošlo ke způsobení značné škody, tj. škody dosahující nejméně částky 500.000,- Kč (viz §89 odst. 11 tr. zák.).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě činu, obvykle prodává. Jinými slovy, jde tedy o cenu, za kterou se obvykle prodává kvantitativně a kvalitativně srovnatelné zboží ve stejném čase a za obdobných smluvních podmínek. Teprve nelze-li takto výši škody takto zjistit, vychází se (§89 odst. 12 věta druhá tr. zák.) z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. V prvém případě mohou být součástí ceny náklady pořízení a oběhu zboží, příslušná daň a clo. Dále je třeba poznamenat, že považuje-li trestní zákon za kritérium pro stanovení výše škody cenu, za kterou se věc v místě obvykle prodává, je zřejmé, že věc – pokud je její prodej (jako zdanitelné plnění) zatížen daní z přidané hodnoty (viz zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) – se obvykle prodává se zohledněním daně z přidané hodnoty, jež nese konečný spotřebitel v ceně, kterou musel zaplatit za nakoupené zboží (popř. služby). To znamená, že cenou obvyklou v místě a době činu je pak třeba rozumět cenu, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy i s daní s přidané hodnoty. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. přitom dává jednoznačné vodítko pro postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování pojmového znaku způsobené škody jako součásti objektivní stránky některých skutkových podstat trestných činů (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 152/2003, na které ve svém vyjádření k dovolání poukázal již státní zástupce).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu vytknout, jestliže vycházely z posudku znalce, jenž stanovil tržní cenu odcizeného vozidla, jako cenu, za kterou se takové zboží v době trestného činu obvykle prodávalo, a zahrnul do ní i daň z přidané hodnoty. Výše rozvedené právní závěry podle názoru Nejvyššího soudu platí i za situace, kdy podle zjištění soudů byl trestný čin započat i dokonán v cizině, jestliže podle záměru obviněných k jeho dokončení (tj. k realizaci úmyslu věc si přisvojit a volně s ní nakládat) mělo dojít v tuzemsku, kam spoluobviněný M. P. bezprostředně po činu odcizené vozidlo převezl (k tomu srov. §17 odst. 2 písm. b/ tr. zák.). V posledně uvedeném směru dovolatel konečně neuplatnil žádné námitky. Nejvyšší soud proto své závěry shrnul tak, že jednání obviněného (pokud jde o výši způsobené škody) odpovídá použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak z hlediska důvodu dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno obsahově relevantně, jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo tedy dovolání obviněného V. Z. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler