ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1403.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1403/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovoláních podaných obviněnými J. Š. a V. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, pod sp. zn. 56 T 6/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, a v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, zrušují .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, byli obvinění J. Š. a V. M. uznáni vinnými pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Obviněný J. Š. byl podle §232 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný V. M. byl podle §232 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti roků, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. P. a E. P. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali státní zástupce a obvinění J. Š. a V. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, jímž z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině obviněných pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v důsledku toho i ve výroku o trestech a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obvinění J. Š. a V. M. uznávají vinnými pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák, a to skutkem, jenž byl ve výroku rozsudku formulován tak, že obvinění „za situace, kdy nyní již pravomocně odsouzený P. P. (dříve J.), v L. dne 31. 10. 2000 kolem 22.30 hod. společným jednáním s dosud neustanoveným jedním pachatelem v H. ulici před garáží u domu umístili stojan od přenosné dopravní značky, před kterým byla nucena zastavit po příjezdu ke garáži R. P., a vystoupit z vozidla zn. JEEP GRAND CHEROKEE, kterou poté společně fyzicky napadli, povalili na zem, udeřili nezjištěným tupým předmětem do hlavy, omámili ji neznámou omamnou látkou, svázali jí ruce a zavázali jí oči a poté ji naložili do jejího osobního automobilu a odvezli ji do objektu bývalé J. chaty v obci R., okr. L., kde ji uvěznili a poté ji převezli do soukromé rekreační chaty v J., okr. J., majitele MUDr. I. J., kde ji rovněž věznili a po několika dnech ji opět převezli do J. chaty a takto ji dlouhodobě věznili celkem 27 dnů, v důsledku čehož u ní vyvolali útrapy způsobené zavázáním očí, zalepením úst, svázáním rukou i ponižujícím způsobem věznění a strachem a v té době dosud neustanovení pachatelé neustanoveného počtu vymáhali na jejím manželu E. P., za její propuštění vyplacení nejméně 350 tis. DM, tj. 6 237 350 Kč a další 4 mil. Kč, přičemž však k předání požadovaných valut a peněž z dosud nezjištěných důvodů nedošlo; za výše uvedeným účelem byli v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce října a v listopadu 2000 činní při vytipování vyhovujícího objektu a při sjednání ubytování poškozené R. P., v J. chatě v obci R., okres L., nejméně 2x v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na této chatě vyskytli v době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou a z toho nejméně 1x tam pro ně vezli blíže neurčené věci a podíleli se na úhradě ubytování“. Podle §232 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný J. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti roků a obviněný V. M. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozená R. P. a poškozený E. P. odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem podle §256 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že se odvolání obviněných J. Š. a V. M. podle §256 tr. ř. zamítají jako nedůvodná. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání, jímž napadli tento rozsudek v celém rozsahu, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný J. Š. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve provedl rekapitulaci průběhu a výsledku řízení v posuzované trestní věci a na tomto základě konstatoval, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b písm. g) tr. ř. je naplněn s ohledem na to, že soudy zjištěný skutkový stav věci ani popis skutku ve výroku rozsudku neodpovídají použité právní kvalifikaci. Podle dovolatele soudy vycházely ze skutkového stavu spočívajícího v tom, že dovolatel se spoluobviněným V. M. byli činní v měsících říjnu a listopadu 2000 při vytipování vyhovujícího objektu a při sjednávání ubytování poškozené R. P., nejméně dvakrát v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na inkriminovaném místě (chatě) vyskytovali v době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou, nejméně jednou tam pro ně vezli blíže neurčené věci a podíleli se též na úhradě za ubytování. Takové jednání mohlo podle názoru dovolatele naplnit nejvýše skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., avšak nikoliv zákonné znaky účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Soudy užitá právní kvalifikace nemůže podle dovolatele obstát především proto, že učiněná skutková zjištění neumožňují dovodit závěr, že dovolatel byl srozuměn s úlohou, kterou měla hrát jeho osoba a osoba spoluobviněného při páchání trestné činnosti dalších osob, tj. že by věděl o tom, že jiní pachatelé (především nyní již pravomocně odsouzený P. P.) se dopustili jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku. Tento výrok podle dovolatele neobsahuje žádnou skutečnost svědčící o jeho úmyslu poskytnout pomoc jinému pachateli či pachatelům ke spáchání trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ani o jeho úmyslu poskytnout pomoc ke spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jenž byl v daném případě doveden toliko do stadia pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.). Ze zjištění soudů nelze současně ani dovodit, na základě čeho byla dovolateli přičtena též okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, když k této okolnosti je třeba zavinění alespoň ve formě nedbalosti. Dovolatel poukázal dále na to, že odvolací soud ve svém rozsudku sice uvedl, že není pochyb o tom, že oba obžalovaní se chovali způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku a jednali s vědomím předcházejícího únosu a vydírání poškozené R. P.. Pro tento závěr měla podle soudu svědčit především skutečnost, že dovolatel byl blízkým přítelem bratra poškozené A. K. a byl s ním v kontaktu; kdy tato osoba byla v postavení zprostředkovatele předání výkupného, což znamená, že musel být dokonale informován o stavu věci. Tuto skutečnost však odvolací soud nevyjádřil v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí a zmínil ji pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Součástí skutku tak podle dovolatele není žádné zjištění, které by naplnilo znaky skutkových podstat účastenství na trestných činech, jímž byl uznán vinným. Dovolatel současně připomněl, že otázka nesprávných skutkových zjištění soudů obou stupňů je ponechávána mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů, avšak na druhé straně je třeba mít za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu věci nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož obě tyto kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, neboť každé skutkové zjištění má vliv na právní posouzení skutku. V této souvislosti pak dovolatel svůj názor podpořil poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel uvedl, že odvolací soud nenapravil a neodstranil pochybení v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv šlo o vady, jež zakládaly důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše konstatovaným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002.
Obviněný V. M. v odůvodnění svého dovolání provedl rovněž obšírnou rekapitulaci dosavadního řízení v předmětné trestní věci a na jejím základě dospěl k závěru, že skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku byl podřazen pod skutkovou podstatu neodpovídajícího trestného činu. Dovolatel pak uplatnil v podstatě shodnou argumentaci jako spoluobviněný – dovolatel J. Š., když poukázal na to, že skutková zjištění soudů zahrnovala v podstatě pouze to, že se spoluobviněným J. Š. se měl podílet na vytipování vyhovujícího objektu a na činnosti při sjednání ubytování poškozené R. P. V souvislosti s tím se oba měli na inkriminované chatě nejméně dvakrát vyskytnout v době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou, nejméně v jednom případě tam měli pro ně přivézt blíže neurčené věci a měli se též podílet na úhradě za ubytování. Tím však podle dovolatele mohli naplnit maximálně skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Dovolatel zdůraznil, že k naplnění znaku pomoci (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. a pomoci k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. by bylo nezbytné zjištění, že oba obvinění byli srozuměni s úlohou, kterou měli sehrát jako pomocníci dalších osob (tj. pachatelů), které spáchaly jednak výše uvedený trestný čin zbavení osobní svobody a jednak pokus trestného činu vydírání.
Podle dovolatele však soudy taková skutková zjištění neměly k dispozici a ani výrok napadeného rozsudku neobsahuje žádné skutečnosti dokládající dovolatelův úmysl takovou pomoc ke spáchání trestných činů poskytnout. Soudy podle něj také nijak blíže neodůvodnily, na základě čeho byla dovolateli přičtena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, když zákon v takovém případě vyžaduje zavinění alespoň ve formě nedbalosti. Dovolatel dále shodně s dovolatelem – obviněným J. Š. vyslovil názor, že nesprávné skutkové zjištění nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku a v této souvislosti rovněž poukázal na již citované rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jím uplatněné námitky plně odpovídají obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dána s ohledem na skutečnost, že odvolací soud zamítl důvodně podaný řádný opravný prostředek (odvolání), ačkoliv předcházející řízení bylo zatíženo vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný V. M. v závěru podaného dovolání shodně jako spoluobviněný (dovolatel) J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Přestože to obvinění ve svých dovoláních výslovně neuvádějí, jejich námitky podle státního zástupce de facto představují polemiku s provedenými důkazy. V tomto směru státní zástupce připomněl, že zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze v případě existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé a současně, jestliže dovolatel takový nesoulad relevantně namítne. O takový případ se však podle státního zástupce v posuzované věci nejedná, neboť skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, neboť bylo nezvratně zjištěno, že to byli obvinění J. Š. a V. M., kdo se na předmětné trestné činnosti aktivně podíleli způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Státní zástupce poukázal zároveň na to, že ministr spravedlnosti České republiky podal dne 21. 4. 2005 pod č. j. 293/2005-ODS-SPZ k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obsahově obdobnou stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. Š. a V. M. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 54/2005, byla tato stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší soud se přitom v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně věnoval otázce hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i existencí určitých rozporů mezi provedenými důkazy a dospěl k jednoznačnému závěru, že v dané věci soudy učinily spolehlivý závěr o vině obviněných. Se skutkovými námitkami, jež nyní obvinění uplatňují v dovolání, se tedy Nejvyšší soud již v rozhodnutí o dalším mimořádném opravném prostředku podaném v téže věci vypořádal.
Státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním zaujal názor, že argumentace obou dovolatelů je zcela mimo rámec formálně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídá ani žádnému jinému zákonem stanovenému dovolacímu důvodu. Současně podle něj nebyl naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v žádné z obou předpokládaných alternativ. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
S ohledem na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 54/2005, jímž se Nejvyšší soud vypořádal i se skutkovými námitkami, jež jsou uplatněny v dovoláních obviněných, učinil státní zástupce i alternativní návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. Š. a V. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. pro nepřípustnost, jelikož proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. není opravný prostředek přípustný. Přitom dovolání obviněných proti tomuto rozhodnutí podle státního zástupce fakticky směřuje.
Státní zástupce současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění J. Š. a V. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest, a jímž byl současně zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Současně je třeba poznamenat, že dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci usnesením ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 54/2005, že se stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch obviněných J. Š. a V. M. podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítá, nemůže vzhledem k ustanovení §266a odst. 3 tr. ř. per analogiam bez dalšího založit nepřípustnost později podaných dovolání. Názoru, jenž k této problematice ve svém vyjádření k dovoláním vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, by bylo možno přisvědčit zřejmě pouze v těch případech, pokud by předmětem pozdějšího přezkumu byly zcela shodné otázky, o kterých Nejvyšší soud v téže věci již dříve pravomocně rozhodl. V posuzovaném případě však o takový případ nejde, neboť přezkum provedený na podkladě stížnosti pro porušení zákona byl zaměřen na vady dokazování (v tomto mimořádném opravném prostředku blíže specifikované), jejichž namítaná existence měla mít vliv na správnost (resp. nesprávnost) soudy učiněných skutkových zjištění, tedy nikoliv na přezkum v dovoláních vytýkaného vadného hmotně právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami obsahově předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku odkazují.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze ty námitky dovolatelů, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl soudy obou stupňů zjištěn a vyjádřen ve výroku napadeného rozsudku, neumožňoval použití právní kvalifikace skutku jako pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., když podle názoru dovolatelů přicházelo v úvahu právní posouzení skutku maximálně jako trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině zapotřebí uvést, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Zásadou je, že mezi jednáním tohoto účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Z hlediska zavinění (tj. úmyslu podle §4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl účastníka (pomocníka) zahrnoval všechny skutečnosti charakterizující trestný čin pachatele; jinými slovy, je třeba, aby se zamýšlel účastnit na konkrétním trestném činu, který není určen jen podle znaků skutkové podstaty, nýbrž konkrétními rysy. Dále je zapotřebí připomenout, že ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou není u účastníka nutné úmyslné zavinění. Podle ustanovení §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost účastníka totiž užije ustanovení o odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Lze tedy dovodit, že i na účastníka je možno vztáhnout ustanovení §6 tr. zák., z něhož vyplývá, že pro přičítání okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, postačí zavinění i z nedbalosti, pokud trestní zákon nevyžaduje zavinění úmyslné.
S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám pak oběma soudům nelze v posuzovaném případě dovolatelů J. Š. a V. M. vytknout, jestliže skutek po právní stránce posoudily jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť soudy zjištěný skutkový základ tento právní závěr dovoloval. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 54/2005, po provedeném (částečném) skutkovém přezkumu dospěl k závěru, že soudy správně zjistily, že obvinění vytipovali vhodný objekt (chatu) pro ubytování odsouzeného P. P. a poškozené R. P. a zajistili jeho užívání pro protiprávní jednání, přičemž se dále podíleli na dopravě blíže neurčených věcí do objektu chaty a konečně i na úhradě ubytování. Podle Nejvyššího soudu byla rovněž prokázána časová shoda doby, kdy obvinění domlouvali ubytování v objektu J. chaty s dobou, kdy se zde zdržovaly výše uvedené osoby. Vše se navíc odehrálo za okolností, jež byly charakterizovány tím, že obvinění upozorňovali na to, že by ubytované osoby neměly být viděny, a že majitelé objektu s těmito osobami nesmí přijít do styku. Ubytování bylo navíc domlouváno v nevyhovujícím objektu (nefunkční topení, netekoucí voda apod.). Shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je v tomto směru závazné i pro další senát tohoto soudu rozhodující ve stejné věci (k těmto otázkám srov. přiměřeně rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004), nehledě na to, že další skutkový přezkum na podkladě uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. provést nelze (jak již v tomto rozhodnutí konečně bylo zmiňováno).
Lze tedy shrnout, že dovolatelé výše popsaným úmyslným jednáním spočívajícím v opatření prostředků poskytli jinému (tj. již odsouzenému P. P.) pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na dokonaném trestném činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Soudy zjištěný závažný následek činu (delší dobu trvající útrapy, jimž byla vystavena poškozená R. P.), je přitom zahrnut přinejmenším kulpózním zaviněním dovolatelů (§5 tr. zák.), jestliže museli vědět, že jimi zajištěná chata je pro dané roční období nezpůsobilá k základnímu užívání, a že tedy osoba sdílející zde nedobrovolný pobyt s odsouzeným P. P., bude vystavena obtížným a ponižujícím podmínkám.
Námitky dovolatelů zde nebylo možno považovat za opodstatněné ani ve směru, že by předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustí ten, který pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Rozdíl mezi nadržováním podle §166 odst. 1 tr. zák. a pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívá totiž v tom, že v případě nadržování jde o pomoc poskytnutou až po dokonání, resp. ukončení činu, aniž by tato součinnost byla přislíbena ve stadiu před spácháním činu. O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nešlo.
Dovolání obviněných však Nejvyšší soud shledal důvodným ve vztahu k pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud v předcházejících odstavcích uvedl, musí úmysl pomocníka zahrnovat všechny skutečnosti (tedy i skutečnosti subjektivního charakteru) charakterizující trestný čin pachatele. Jestliže zbavení osobní svobody poškozené R. P. mělo být prostředkem nátlaku odsouzeného P. P. (popř. ještě dalších osob) na E. P., aby za propuštění poškozené zaplatil částku uvedenou v napadeném rozsudku, bylo nezbytné, aby soud zjistil takový skutkový stav věci, jenž by umožňoval závěr, že obvinění (dovolatelé) J. Š. a V. M. tyto rozhodné skutečnosti znali alespoň v základních rysech a současně věděli, že opatřením prostředků, tzn. zajištěním chaty, kde odsouzený P. P. pak poškozenou protiprávně držel, tomuto hlavnímu pachateli přispěli při provádění jím uskutečňovaného činu. Předmětný skutek je ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu formulován tak, že v jeho první části je popsána trestná činnost již odsouzeného P. P., přičemž v jeho druhé části je na rozdíl od výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc uvedeno, že obvinění J. Š. a V. M. se inkriminovaného jednání dopustili „za výše uvedeným účelem.“ Takto formulovaný popis skutku by pak svědčil o tom, že obvinění (dovolatelé) znali všechny rozhodné skutečnosti týkající se nejen zbavení osobní svobody poškozené R. P., ale především toho, že vězněním poškozené odsouzeným P. P. v jimi zajištěné chatě, je sledován cíl donutit jejího manžela E. P. zaplatit za její propuštění vysokou finanční částku.
Skutkový stav věci, na němž je následně založeno právní posouzení skutku, je ovšem třeba nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především je nutno jej v průběhu trestního řízení řádně zjistit. Taková zjištění pak musí být rozvedena v odůvodnění příslušného rozhodnutí, kde soud především stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel (srov. §125 odst. 1 tr. ř.). V posuzovaném případě však z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, na jakém skutkovém základě vlastně oba soudy dospěly k tomu, že po právní stránce úmysl obou obviněných (dovolatelů) zahrnoval všechny (nebo přinejmenším podstatné) skutečnosti týkající se činnosti hlavního pachatele, tj. nyní již odsouzeného P. P., ve vztahu k jím vykonanému jednání (právně kvalifikovanému jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák.). V daném směru soud prvního stupně na str. 10 odůvodnění svého rozhodnutí v rámci hodnocení provedených důkazů pouze uvedl, že vzal v úvahu „úzké kontakty obž. J. Š. k bratrovi poškozené R. P. A. K. a negativní vztah k poškozenému E. P.“ a odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na str. 7 omezil na konstatování, že „obžalovaný J. Š. byl blízkým přítelem a byl v kontaktu s bratrem poškozené A. K., který měl dokonce působit jako zprostředkovatel předání výkupného, a byl tedy perfektně informován o stavu věci.“ O osobě obviněného V. M. se ve výše naznačených souvislostech soudy vůbec nezmiňují. Jaký relevantní skutkový závěr byl na základě konstatovaných skutečností posléze učiněn, především pokud jde o subjektivní stránku (zavinění) u každého z obviněných (dovolatelů), není z rozsudků obou soudů dostatečně zřejmé a v této části jsou tato rozhodnutí v podstatě nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud zde proto dospěl k závěru, že soudy zjištěný skutkový stav věci týkající se účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. neodpovídá - de facto - ani popisu skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu (byť provedl částečnou modifikaci tzv. skutkové věty výroku). Důsledkem uvedené vady je v daném případě to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku.
Za konstatovaného stavu projednávané věci je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti zatíženo vadami vytýkanými v dovoláních, když dosud učiněná skutková zjištění nedovolují spolehlivý právní závěr o tom, že dovolatelé svým jednáním naplnili rovněž zákonné znaky pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti prakticky stejné vady, existující již v rozhodnutí soudu prvního stupně, v rámci řízení o řádných opravných prostředcích dovolatelů nezjistil a nenapravil, neboť o odvolání obviněných rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Tím byl ve své druhé alternativě naplněn i dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Poněvadž Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných J. Š. a V. M. podle hledisek ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, zrušil a současně zrušil v odsuzující části i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002. Nejvyšší soud dále podle §265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bude muset pokračovat v hlavním líčení a věcí se znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve svém dalším postupu je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních právních otázek, na které je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže potom ve věci případně opět rozhodne odsuzujícím rozsudkem též o účastenství (pomoci) obviněných J. Š. a V. M. na pokusu trestného činu vydírání, pro který byl pravomocně odsouzen P. P., je nejen třeba, aby tzv. skutková věta výroku rozsudku (tj. vyjádření způsobu jednání obviněných) odpovídala dané právní kvalifikaci, nýbrž především to, aby soud měl k dispozici takový skutkový stav věci, jež by mimo jakoukoliv pochybnost použití této právní kvalifikace (ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím zákonným znakům) umožňoval. V souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. pak v odůvodnění rozsudku náležitě a logicky vyloží, které relevantní skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a hmotně právní závěry na tomto základě dovodil.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Poněvadž Nejvyšší soud dotazem na Centrální evidenci vězňů Vězeňské služby v Praze ze dne 11. 1. 2006 zjistil, že obviněný J. Š. ani obviněný V. M. uložený (resp. žádný) trest odnětí svobody v současné době nevykonávají, nebylo zapotřebí o jejich vazbě rozhodovat, a to ani tzv. negativním výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler