ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1449.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1449/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Ing. S. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 2 To 224/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 82/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 5 T 82/2004, byl obviněný Ing. S. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, právně kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit tím, že „poté, co dne 3. 6. 2002 převzal od M. Š. na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2002, kterou se jmenovaným uzavřel jako podnikatel provozující pod obchodním jménem Ing. S. Š. – E. se sídlem ve V., D., z. p., částku 872 880,- Kč jako zálohovou platbu ve výši 60 % kupní ceny automobilu Gordon Roadster 101, v přesně nezjištěnou dobu od 22. 8. 2002 ve . si z této sumy ponechal a použil pro svoji potřebu částku 340 062,- Kč, když do současné doby M. Š. automobil uvedený v kupní smlouvě nedodal, ani mu výše uvedenou sumu nevrátil.“ Výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. byl pak poškozený „E. C., s.r.o., jednatel M. Š.“, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání Okresního státního zástupce ve Vsetíně proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 2 To 224/2005, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci 8. 4. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala následně nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. S. Š. dovolání, a to proti výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím napadenému usnesení soudu byl podle dovolatelky dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka zrekapitulovala průběh dosavadního řízení, a v tomto rámci se zabývala zejména obsahem rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně učiněných v posuzované trestní věci. V uvedené souvislosti dovolatelka konstatovala, že vady vytýkané ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívají v nedůvodném závěru soudu prvního stupně (se kterým se později ztotožnil i soud odvolací), že předmětný závazkový vztah se řídí ustanoveními o kupní smlouvě podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), ačkoliv navzdory argumentaci soudů obou stupňů lze s ohledem na obsah smlouvy ze dne 31. 5. 2002 dospět k závěru, že i přes její označení jde o smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle §644 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). V uvedené souvislosti poukázala dovolatelka na to, že smlouva o zhotovení věci na zakázku podle §644 ObčZ je zvláštním druhem smlouvy o dílo, jejímž předmětem je výlučně zhotovení nové věci jakožto hmotného předmětu. Účelem takové smlouvy je zpravidla umožnit objednateli získat věci přizpůsobené jeho individuálním požadavkům, které nemůže obstarat na základě kupní smlouvy, a proto ve smlouvě musí být věc, jež má být na zakázku zhotovena, určena tak, aby předmět díla byl dostatečně vymezen. To je podmínka, která byla podle dovolatelky splněna i v posuzovaném případě, neboť předmětem díla byl osobní automobil Gordon Roadster 101, jehož specifikace byla ve smlouvě přesně vymezena. Přitom šlo o nesériový vůz (solitér), který musel být teprve vyroben.
Dovolatelka poukázala na to, že soudy obou stupňů odůvodnily svůj závěr, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §644 ObčZ tím, že popsaný závazkový vztah byl podle obsahu vztahem obchodněprávním, a dále tím, že obviněný Ing. S. Š. uzavřel smlouvu ze dne 31. 5. 2002 jako podnikatel provozující na základě živnostenského listu toliko obchodní činnost, nikoliv výrobu vozidel. S takovou argumentací však podle dovolatelky není možno souhlasit, protože samotná skutečnost, že jde o vztah obchodněprávní nevylučuje použití ustanovení §644 ObčZ, neboť institut smlouvy o zhotovení věci na zakázku není obchodním zákoníkem upraven, přičemž se zřetelem k ustanovení §1 odst. 2 cit. zák. a §261 odst. 6 cit. zák. nic nebrání aplikaci tohoto ustanovení i ve vztahu obchodněprávním. To konečně v dané věci připustil i odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1236/2004. Dovolatelka současně poukázala na to, že argument soudů, že obviněný uzavřel předmětnou smlouvu jako podnikatel provozující toliko obchodní činnost, nikoliv výrobu vozidel, dostatečně nezohledňuje skutečnost, že obchodní společnost E. V. C., a. s., ve které působil jako člen představenstva obviněný, měla v inkriminované době padesátiprocentní majetkovou účast ve firmě A., s. r. o., která prováděla výrobu automobilu specifikovaného výše uvedenou smlouvou. Proto nelze úlohu obviněného v celém případu redukovat na roli pouhého prodejce bez jakéhokoliv vlivu na rychlost a způsob výroby vozidla a dovozovat z toho, že šlo o typickou kupní smlouvu. Podle dovolatelky soudy obou stupňů nepřiléhavě vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2004, podle kterého převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani zálohu mu nevrátil. V posuzovaném případě je totiž podle dovolatelky podstatné, že smlouva ze dne 31. 5. 2002 mimo jiné obsahuje i článek 8 odst. 6, ve kterém je výslovně uvedeno, že v případě nedodržení termínu dodání automobilu o více než 15 dnů je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy a prodávající vrátit zálohu v plné výši do 3 dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Podle skutkových zjištění soudů však obviněný tyto podmínky vyplývající ze smlouvy nesplnil, neboť za situace, kdy druhá smluvní strana odstoupila od smlouvy, převzatou zálohu nevrátil a část převzatých peněz použil pro svou potřebu. Tato skutečnost podle dovolatelky umožňuje závěr, že oba soudy aplikovaly rozhodnutí č. 23/2004 SbRt. na daný případ pouze mechanicky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti totiž jednání obviněného Ing. S. Š. podle názoru dovolatelky ve skutečnosti naplňovalo zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k tomuto závěru pak mohly dojít i soudy, pokud by se ovšem pečlivě zabývaly i podmínkami pro odstoupení poškozeného subjektu od smlouvy a v návaznosti na to vyhodnotily zda k naplnění znaků trestného činu zpronevěry nedošlo ze strany obviněného tím, že poškozený subjekt důvodně odstoupil od smlouvy a oprávněně se domáhal vrácení části zálohy ve výši 340 062,- Kč, kterou mu obviněný ve stanoveném termínu nevrátil.
S ohledem na shora konstatované důvody nejvyšší státní zástupkyně v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) ad 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 věty druhé tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 224/2005 ze dne 8. 4. 2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 5 T 82/2004 ze dne 17. 1. 2005 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 224/2005 ze dne 22. 3. 2005, a dále ad 2) aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatelka současně vyslovila souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci (č. l. 261/2 spisu) s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda obviněný shora uvedených práv využívá.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání státního zástupce) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., kterým byl obviněný obžaloby zproštěn.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelkou namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají skutkové námitky dovolatelky, v jejichž rámci poukazuje na to, že úlohu obviněného Ing. S. Š. v celém případu především vzhledem k jeho padesátiprocentní majetkové spoluúčasti ve firmě A., a. s. (která prováděla výrobu automobilu specifikovaného ve smlouvě), nelze „redukovat na roli pouhého prodejce bez jakéhokoliv vlivu na rychlost a způsob výroby vozidla a dovozovat, že šlo o typickou kupní smlouvu.“ V tomto případě jde ze strany dovolatelky v podstatě pouze o polemiku s hodnocením důkazů soudy a jimi zjištěným skutkovým stavem věci. Dovolání bylo však uplatněno právně relevantně v té části, v níž dovolatelka namítla, že právní vztah mezi smluvními stranami založený inkriminovanou smlouvou ze dne 31. 5. 2002, obsahově neodpovídal smlouvě kupní podle §409 a násl. ObchZ, nýbrž de facto šlo o smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle §644 ObčZ, a dále v části týkající se podmínek odstoupení poškozeného subjektu od smlouvy a s tím souvisejícím nesplněním povinnosti obviněného vrátit převzatou zálohu, jako skutečnosti významné z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Věc je svěřena pachateli, jestliže mu je odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. K přisvojení si cizí svěřené věci pak dojde takovým jednáním, naloží-li pachatel s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, kterým maří základní účel svěření. Svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. mohou být i peníze předané oprávněnou osobou (např. jejich majitelem) jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem pouze za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se jejím příjmem (k tomu srov. R 23/2004 SbRt a přiměřené též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 1395/2003 a 3 Tdo 425/2004). Pokud vznikne mezi takovými osobami právní vztah vyplývající z uzavřené smlouvy a předmětná finanční částka má povahu sjednané zálohy, je vždy nezbytné zjistit, o jaký typ smlouvy v daném případě jde. Pokud jde o smlouvu kupní (§588 a násl. ObčZ, popř. §409 a násl. ObchZ) je třeba vycházet z toho, že převzal-li obviněný na podkladě této smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. V daném případě by totiž peníze (záloha) předané prodávajícímu osobou kupujícího přešly do majetku prodávajícího a za těchto okolností by následné použití takto získaných finančních prostředků v rámci jeho obchodní činnosti (tj. k úhradě jiných plateb a k financování dalších podnikatelských aktivit) nemohlo být zpronevěrou, neboť složené finanční prostředky splynuly s jeho ostatním majetkem a nic mu nebrání v tom, aby je použil pro sebe nebo pro jiného. Naproti tomu by o zpronevěru mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (podle R 23/2004 SbRt např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného. Účelem svěření finančních prostředků by v těchto případech mohla být toliko další dispozice s nimi (např. na pokrytí nákladů na opatření něčeho nebo na financování nějaké specifické činnosti). Za této situace by pak nešlo o příjem pachatele a peníze, jež se takto ocitly v jeho dispozici, by se nestaly součástí jeho majetku. To je konečně v posuzovaném případě podstatou námitek dovolatelky, tvrdí-li, že inkriminovaná smlouva, nebyla smlouvou kupní, ale ve skutečnosti i přes své označení smlouvou o zhotovení věci na zakázku podle §644 ObčZ.
V případě obviněného Ing. S. Š. se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích se shora naznačenými otázkami obchodněprávních (popř. občanskoprávních) aspektů dané věci zabývaly a vypořádaly se s nimi. Soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že obviněný uzavřel s M. Š. dne 31. 5. 2002 kupní smlouvu na automobil Gordon Roadster blíže specifikovaný v této smlouvě, v jejímž rámci si dohodli, že obviněnému bude vyplacena záloha ve výši 60% kupní ceny, tj. 872 880,- Kč. Tuto částku po jejím obdržení obviněný zaúčtoval do svého účetnictví jako příjem. Dále bylo zjištěno, že následně použil částku 400 000,- Kč na platbu společnosti A. , s. r. o. (dále jen „A., s. r. o.“) k realizaci výroby vozidla, dalších 132.818,- Kč použil pro objednání součásti do vozidla z Německa a zbytek ve výši 340.062,- Kč použil v rámci svého podnikání. Soud zjistil rovněž to, že obviněný inkriminovanou smlouvu uzavíral jako osoba podnikající na základě živnostenského listu s oprávněním pouze k obchodní činnosti, nikoliv k výrobě vozidel. Samotná výroba vozidla Gordon Roadster se realizovala u firmy A., s. r. o., která k tomu měla příslušné oprávnění. Pokud jde o právní posouzení věci, považoval soud prvního stupně za podstatné, že s ohledem na ustanovení §261 odst. 1 ObchZ se jednalo o závazkový právní vztah mezi podnikateli, který byl založen kupní smlouvou podle §409 a násl. ObchZ, když obecně platí zásada, že i smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, se považuje za kupní smlouvu. Soud pak v intencích předcházejícího zrušujícího rozhodnutí Krajského soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1236/2004, podrobně rozebral a vyložil jaké skutkové a z nich plynoucí právní důvody bránící tomu, aby inkriminovanou smlouvu bylo možno považovat za smlouvu o dílo podle §530 a násl. ObchZ, popř. za smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle §644 a násl. ObčZ. (str. 2 – 5 rozsudku). S jeho závěry se odvolací soud posléze ve svém – dovoláním napadeném – usnesení ze dne 8. 4. 2005 plně ztotožnil.
Z hlediska toho, zda rozhodnutí soudů jsou zatížena vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. považoval Nejvyšší soud za základní východisko posouzení právní otázky (srov. §9 odst. 1 tr. ř.), zda smlouva, kterou uzavřeli dne 31. 5. 2002 obviněný Ing. S. Š., podnikající pod obchodním jménem E. na straně jedné, a M. Š. za E., s. r. o., na straně druhé, jako „Kupní smlouvu podle §409 a násl. Obchodního zákoníku“, má skutečně charakter kupní smlouvy a byla tudíž způsobilá založit mezi smluvními stranami příslušný právní vztah. Z předmětné smlouvy, jejíž kopie je založena na č. l. 22 – 24 spisu, především vyplývá, že obviněný se jako prodávající zavazuje prodat kupujícímu M. Š. ve sjednaném termínu movitou věc, a to osobní automobil GORDON Roadster 101 podle (přesné) specifikace stanovené ve smlouvě, jehož celková kupní cena včetně DPH činí 1.454 800,- Kč. Smluvní strany se současně dohodly mj. na zálohové platbě ve výši 60% při uzavření kupní smlouvy a dále na tom, že „v případě nedodržení termínu dodání automobilu o více než 15 dnů, je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy a prodávající vrátit zálohu v plné výši kupujícímu do 3 dnů ode dne odstoupení od smlouvy (čl. 8 bod 6/ smlouvy). Takto formulovaný obsah smlouvy nevzbuzuje pochybnosti o tom, že jde o kupní smlouvu podle §409 a násl. ObchZ (srov. též §261 odst. 1 ObchZ) a nikoliv případně o jiný typ smlouvy. Obsah smlouvy rovněž nevzbuzuje pochybnosti, že předmětný právní úkon byl stranami učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. V uvedené souvislosti není bez významu ani skutečnost, že obviněný Ing. Š. měl na základě živnostenského listu oprávnění provozovat obchodní činnost v rozsahu „koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej“, a že předmětná smlouva se k této činnosti přímo vztahuje. K jiným právním závěrům ohledně povahy (typu) uzavřené smlouvy by pak v daném případě bylo možno dojít jedině za předpokladu existence jiného (podstatně odlišného) skutkového základu, než z jakého soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil částečně pro svoji potřebu. V uvedené souvislosti nakonec zbývalo k námitkám dovolatelky posoudit, zda za situace, kdy poškozený oprávněně odstoupil od smlouvy (srov. obsah předmětné smlouvy ve vztahu k ustanovení §344 a násl. ObchZ), by zároveň byla založena trestní odpovědnost obviněného pro případ, že by nevrátil původně převzatou zálohu buď ve stanovené době nebo vůbec. Jde totiž o to, že oprávněným odstoupením jedné ze stran, tj. v daném případě kupujícího, od smlouvy, by smlouva pozbyla platnosti a obnovil by se právní stav existující před jejím uzavřením. Nesplnění povinnosti prodávajícího vrátit převzatou zálohu s ohledem na již zaniklý závazkový právní vztah, je zpravidla relevantní v rovině práva občanského (srov. §451 odst. 1, 2 ObčZ – povinnost k vydání bezdůvodného obohacení) či obchodního, a jen za určitých okolností může mít význam též v rovině práva trestního. V posledním případě by totiž muselo být spolehlivě prokázáno, že obviněný nejen zálohu nevrátil, ale současně tak činil v úmyslu přisvojit si předtím poskytnuté peníze, které v důsledku výše uvedených změn nově získaly povahu „cizí věci, která mu byla svěřena“ ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. V uvedené souvislosti je třeba připomenout, že i Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích opakovaně poukázal na to, že z hlediska posouzení toho, zda skutková podstata trestného činu zpronevěry byla naplněna po objektivní i subjektivní stránce, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci, a že je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva (srov. např. nález č. 50/2001 a č. 61/2004 Sbírky nálezů a usnesení, popř. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 564/2000).
V posuzovaném případě soudy na základě provedeného dokazování přitom nezjistily žádné skutkové okolnosti svědčící pro závěr, že by si obviněný Ing. S. Š. hodlal svěřené finanční prostředky přisvojit alespoň poté, kdy kupující M. Š. od smlouvy odstoupil, přestože by objektivně měl možnost mu peníze vrátit. Jestliže dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku takovou možnost naznačuje a soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly důsledky odstoupení kupujícího od smlouvy ve vztahu k následnému jednání obviněného (prodávajícího) a jeho možné trestně právní odpovědnosti, je zřejmé, že se v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhá též revize soudy zjištěného skutkového stavu věci a jeho doplnění. Na podkladě výše uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu by to bylo možno učinit výlučně za předpokladu, že napadené rozhodnutí by skutečně trpělo namítanou hmotně právní vadou (tzn. primárně), v důsledku níž by pak nemohlo obstát a bylo by je třeba nejen zrušit, ale k odstranění zjištěných vad též řízení v potřebném rozsahu doplnit i po stránce skutkové. Takové vady však Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil.
Z důvodů, které Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí v potřebném rozsahu vyložil, nebylo proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně ani v části, v níž jinak bylo uplatněno právně relevantně, shledáno ve vztahu k použitým dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler v. r.