ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1641.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1641/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání obviněného L. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 12 To 357/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 86/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 1 T 86/2005, byl obviněný L. V. pod bodem 1) výroku uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 14. 1. 2005 v době od 22.00 hodin do 23.00 hodin v H. K., v ulici V K. v restauraci „U. C.“ společně s dosud neustanovenými osobami fyzicky napadl V. P., a to tím způsobem, že poté, kdy jiná osoba poškozeného strhla na zem, jej kopal do oblasti celého těla i hlavy.“ Dále byl pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 22. 3. 2005 v době kolem 19.45 hodin v H. K. na R. náměstí v prostoru před budovou H. n. ČD fyzicky napadl R. B., a to tím způsobem, že jej nejméně třikrát udeřil pěstí do obličeje, a poté, co jmenovaný spadl na zem, ho obutou nohou kopal do oblasti hrudníku, a to až do chvíle, než mu v dalším napadání poškozeného zabránil M. L., přičemž v důsledku tohoto jednání utrpěl R. B. krevní výrony v podkoží obou víček levého oka, krevní výrony v podkoží levé spánkové a čelní krajiny, trhlinu dolní spojivky levé oční koule v dolní polovině a zlomeninu 5. – 8. žebra vpravo, kdy vlivem utrpěného zranění se u jmenovaného rozvinul oboustranný zánět plicní tkáně a dýchacích cest, v důsledku něhož R. B. dne 17. 4. 2005 ve F. n. v H. K. zemřel.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §221 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej soud podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému současně uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se obviněnému ukládá povinnost uhradit poškozené J. B. škodu v částce 175.000,- jako jednorázové odškodnění pozůstalé sestře zesnulého a dále škodu v částce 34.305,- Kč jako náhradu pohřebních výdajů. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. B. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 12 To 357/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 29. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2), výroku o trestu, o uložení ochranného opatření a ve výroku o náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že zásadně nesouhlasí s uznáním trestní odpovědnosti za těžší následek spočívající ve smrti poškozeného. V uvedené souvislosti se obšírněji zabýval rozborem důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že k některým poraněním poškozeného R. B. a pozdějším zdravotním komplikacím vedoucím k jeho úmrtí, nedošlo jednoznačně v důsledku dovolatelova jednání, když zde existovaly i jiné možné příčiny. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel především na to, že zdravotní komplikace u poškozeného nastaly především z té příčiny, že u něj během prvních dvou lékařských ošetření nebylo indikováno zranění žeber, která z tohoto důvodu nebyla bezprostředně po způsobení zlomenin kompetentním způsobem napravena do původní, nezávadné polohy (tj. do polohy netlačící na plíce). Naopak, v důsledku dva dny trvajícího tlaku na plíce poškozeného, trpícího navíc duševním onemocněním (kdy nebylo možno vyloučit nekontrolované pohyby), se rozvinul zánět plicní tkáně a dýchacích cest a léčba se dále komplikovala. Podle dovolatele přitom fraktura žeber nemusela být způsobena jen působením tupého násilí spočívajícího např. v úderech, ale vznik tohoto zranění je vysvětlitelný i jiným mechanismem, kdy předmětem, který způsobil poranění žeber poškozeného, mohl být rám postele nebo i jiný předmět, s nímž se poškozený dostal do styku při probíhajícím motorickém neklidu. To znamená, že reálně mohla nastat skutečnost, která způsobila přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vzniklým následkem, popř. ovlivnila jeho intenzitu. S výše uvedenými otázkami se podle dovolatele soudy důsledně nevypořádaly, ačkoliv zásada gradace příčinné souvislosti vypovídá o tom, jaký stupeň příčinného významu pro následek má konkrétní jednání. Dovolatel současně zdůraznil a soudům vytkl, že závěr o příčinné souvislosti je závěrem právním a nikoliv skutkovým, a proto tento závěr nemůže za soud učinit příslušný znalec, který je povinen se věcí zabývat toliko po odborné stránce (tzn. z lékařského hlediska).
Dovolatel dále s odkazem na judikaturu (R 20/1981 SbRt.) připomněl, že pachatel je odpovědný za způsobený následek jen tehdy, pokud jej zavinil. Poněvadž zavinění musí zahrnovat i příčinný vztah mezi jednáním a následkem (účinkem), znamená to, že by si dovolatel přinejmenším měl a mohl představit, že se následek může rozvinout tak, jak k tomu v posuzovaném případě posléze došlo. Na druhé straně nepředvídatelné příčinné průběhy, jako je chybné stanovení diagnózy a s tím související zdravotní komplikace, nejsou podle dovolatele v příčinném vztahu zahrnuty, a proto nemůže odpovídat za následek, který z těchto příčin vzejde. Za těchto okolností mělo být proto dovolatelovo jednání kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem ke shora konstatovaným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že I) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005, č.j. 12 To 357/2005 – 252 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2005, č.j. 1 T 86/2005 – 233, podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují, a dále, že II) věc se podle §265l odst. 1 tr. ř. přikazuje soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá toliko námitka absence dovolatelova zavinění ve vztahu ke smrti poškozeného, jelikož prvotní nesprávné stanovení diagnózy mělo být skutečností, která přerušila příčinnou souvislost mezi utrpěnými zraněními a smrtí poškozeného. Státní zástupce konstatoval, že soud však neučinil žádná skutková zjištění o tom, že by zpoždění při stanovení diagnózy zlomenin žeber mělo jakýkoliv vliv na průběh nemoci poškozeného. Za dovolatelův „nonsens“ pak považoval jeho úvahy o tom, že poškozenému měla být žebra napravena do správné polohy, když z posudku znalce je zřejmé, že zlomeniny žeber se léčí konzervativním způsobem, tj. klidem. Podle státního zástupce se otázkou příčinné souvislosti soud podrobně zabýval a správně dovodil, že k přerušení příčinné souvislosti mezi zraněním poškozeného a jeho smrtí nedošlo, a že obviněný měl a mohl s ohledem na věk poškozeného (a tomu přiměřený zdravotní stav) a svou výraznou fyzickou převahu předpokládat, že údery pěstí a kopání mohou vést až k jeho smrti. Dovolatel tudíž zaviněně odpovídá i za smrt poškozeného, a to formou nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Ze shora uvedených důvodů pak státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.) s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, jež přestavují polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a se správností (resp. nesprávností) některých skutkových závěrů, jaké soudy na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu proto Nejvyšší soud považoval za právně relevantní pouze ty námitky dovolatele, podle nichž v rámci skutku pod bodem 2) spáchal jen trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť neodpovídá za způsobený těžší následek (smrt poškozeného) vzhledem k tomu, že jeho zavinění (ani ve formě nedbalosti podle §5 tr. zák.) nezahrnuje též příčinnou souvislost mezi vykonaným jednáním a způsobeným těžším následkem.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt. Zákon zde předpokládá způsobení smrti výlučně z nedbalosti (srov. §6 písm. a/ tr. zák.). Nedbalostní zavinění se zde přitom musí vztahovat k příčinnému vztahu mezi úmyslným jednáním směřujícím k ublížení na zdraví podle odstavce 1), jež současně (jako příčina) podmiňuje následek spočívající ve smrti poškozeného, který však pachatel přímo vyvolat nechtěl a ani nebyl s jeho způsobením srozuměn.
V obecné rovině je zapotřebí dále uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jedině tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.) je přitom třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout až po zákonem předpokládaný následek (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. R 37/1975 SbRt., R 20/1981 SbRt. a R 21/1981 SbRt.).
Jestliže jsou výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, má podstatný význam skutkové zjištění soudu, že dovolatel fyzicky napadl staršího muže jehož opakovaně udeřil pěstí do obličeje, a po pádu poškozeného na zem jej obutou nohou kopal do oblasti hrudníku, dokud mu v pokračování v tomto jednání nezabránila další osoba. O značné intenzitě jednání dovolatele pak svědčí soudy zjištěná poranění hlavy a hrudníku poškozeného (jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), včetně zlomenin 5. až 8. žebra. Konstatované skutkové okolnosti jednoznačně svědčí o tom, že dovolatel jednal nejméně v úmyslu způsobit poškozenému zranění předpokládané ustanovením §221 odst. 1 tr. zák. a současně si s ohledem na povahu použitého násilí přinejmenším měl a mohl představit, že jeho útok je plně způsobilý vyvolat i zranění přímo ohrožující život poškozeného, byť takový následek způsobit nechtěl. Jestliže soudy (na základě znaleckého posudku) současně vycházely ze zjištění, že primární příčinou smrti poškozeného bylo utrpěné poranění hrudníku (spojené s omezením dýchání), k němuž se připojily i další komplikace související též se zdravotními dispozicemi poškozeného, je zřejmé, že jednání dovolatele bylo pro způsobení smrtelného následku příčinou dostatečně významnou, a že mezi ním a způsobeným následkem existuje příčinný vztah. Ten pak nepochybně byl zahrnut i dovolatelovým nedbalostním zaviněním (§5 písm. b/ tr. zák.), neboť vzhledem k povaze fyzického násilí, jehož vůči poškozenému užil, mohl alespoň v hrubých rysech předvídat, že u napadené starší osoby mohou jím způsobená zranění následně vyvolat nejrůznější další zdravotní problémy (komplikace), kdy nelze vyloučit ani případné fatální důsledky uskutečněného jednání (tj. ani případné úmrtí poškozeného).
Se zřetelem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud své závěry shrnul tak, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně nelze vytknout, jestliže skutek pod bodem 2) po právní stránce kvalifikovaly též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Jejich rozhodnutí tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítal dovolatel. Podané dovolání proto nebylo shledáno ani v relevantně uplatněné části v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného L. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler