ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.187.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 187/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2006 o dovolání podaném obviněným J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 To 240/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 13/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 2 T 13/2003, byl obviněný J. J. uznán vinným pokusem trestného činu porušování domovní svobody podle §8 odst. 1 tr. zák. k §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Těchto trestných činů se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 23. 6. 2002 kolem 20.00 hod. v podnapilém stavu v R. se nejprve slovně domáhal vstupu do bytu E. Š., a když ho E. Š. odmítla do svého bytu vpustit, tak se obžalovaný pokusil nárazem svého těla vyrazit uzavřené dveře bytu E. Š., která na tento útok obžalovaného reagovala tak, že dveře bytu zamkla a zajistila řetízkem, přičemž obžalovaný ještě nejméně pětkrát se pokusil nárazem svého těla vyrazit tyto dveře, aby tak vniknul do bytu E. Š., což se mu však nepodařilo, neboť E. Š. se svým synem P. Š., dveře bytu drželi svým tělem, obžalovaný při těchto útocích na dveře vyhrožoval E. Š., že si na ni počká venku, že ví, že půjde na noční směnu, že ji zabije a následně pak po opuštění bytovky obžalovaný hozením kamene z ulice rozbil sklo okna obývacího pokoje E. Š., aby tak zvýraznil své výhružky, neboť na dveřích bytu E. Š. způsobil shora uvedeným poničením dveří – prasknutí rámu na pravé straně zámku v prostřední třetině dveří – škodu v částce nejméně 500,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §238 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, když zároveň byl nad obviněným vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákonem. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
O odvolání státního zástupce, který napadl předmětný rozsudek v neprospěch obviněného ve výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 To 240/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 2 T 13/2003 v napadeném výroku a podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl, že se obviněný J. J. při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. J. následně dovolání směřující proti výrokům o vině a o trestu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že v posuzované věci došlo ze strany soudů k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, a že dokazování bylo též zčásti neúplné, neboť nebyly provedeny některé navrhované důkazy. To mělo podle dovolatele za následek, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení, v jehož rámci se obšírně zabýval obsahem jednotlivých důkazů, a na tomto základě pak dospěl k závěru, že spáchání pokusu trestného činu porušování domovní svobody podle §8 odst. 1 tr. zák. k §238 odst. 1, 2 tr. zák. ani spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. nebylo dostatečně prokázáno. Podle názoru dovolatele se soudy nezabývaly ani možností zániku trestnosti pokusu trestného činu porušování domovní svobody s přihlédnutím k ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. o účinné lítosti. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že skutek mohl být po právní stránce kvalifikován nejvýše jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Konstatované nesprávné právní posouzení skutku se podle dovolatele současně promítlo i do výroku o trestu, neboť nebezpečnost jeho jednání pro společnost ve skutečnosti nedosahovala takového stupně, aby mu bylo nutno ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, mj. i vzhledem k delšímu časovému odstupu od spáchání trestného činu a k tomu, že s poškozenou rozvázal dosavadní vztahy a z místa se odstěhoval. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „podle ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 2 T 13/2003 ze dne 7. 3. 2005 ve výroku o vině a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 240/2005 ze dne 29. 6. 2005 ve výroku o trestu zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Rokycanech k novému projednání a rozhodnutí.“
Nad rámec dovolání vypracovaného jeho obhájcem, doplnil obviněný dovolání rovněž vlastním podáním, které však zákon za součást dovolání nepovažuje (srov. §265d odst. 2 tr. ř. per analogiam).
Opis dovolání obviněného byl za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu (resp. samosoudcem) dne 8. 2. 2006 doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání nejvyšší státní zástupkyně, jímž by využila svá práva vyplývající z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména právo se k podanému dovolání vyjádřit. K případnému uplatnění těchto práv zákon přitom nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.
Ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 2 T 13/2003 Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci obviněný J. J. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 2 T 13/2003, odvolání nepodal. Odvoláním v neprospěch obviněného však tento rozsudek napadl státní zástupce (§247 odst. 1, §246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu a soudu prvního stupně přitom vytkl, že nevzal v potaz skutečnost, že obviněný je osobou s dissociálními rysy a se sklony k páchání násilné trestné činnosti. Svým odvoláním se domáhal toho, aby byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného podáno jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení §254 odst. 2 tr. zák. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni je přitom zřejmé, že odvolací soud shledal výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně vadným v tom smyslu, že soud nesprávně aplikoval kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu podle §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., a v rozsahu těchto vad považoval odvolání státního zástupce za důvodné. Šlo tedy o skutečnosti, jež neměly žádný vliv na právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu porušování domovní svobody podle §8 odst. 1 tr. zák. k §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. a trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.
Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.
Jelikož v posuzovaném případě podal odvolání jen státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný J. J., který sám odvolání nepodal, mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (kterým odvolací soud původní výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nahradil), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.
V dané věci však dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu (tímto důvodem může být za určitých okolností i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř., mají-li ovšem vady výroku o trestu svůj původ v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva vztahujících se k ukládání trestu; nikoliv však ve zjištěném skutkovém stavu věci). Obviněný v daném případě sice opřel svůj mimořádný opravný prostředek o hmotně právní důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho konkrétní výtky (s nimiž spojoval též námitku nepřiměřenosti uloženého trestu) směřovaly jednoznačně proti výroku o vině, vyslovil-li názor, že na inkriminované jednání (skutek) měla být použita nejvýše skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Příslušné skutkové námitky, jež později učinil předmětem podaného dovolání, měl obviněný možnost uplatnit především na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání), když řízení o něm je ovládáno zásadou dispoziční (a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat i tzv. nova). To ovšem obviněný (dovolatel) neučinil, ačkoliv o možnosti podat proti rozsudku odvolání byl soudem prvního stupně řádně poučen a práva uplatnění řádného opravného prostředku se v hlavním líčení nevzdal (viz č. l. 263 spisu).
Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích pak Nejvyšší soud vedly k závěru, že pokud obviněný (dovolatel) nenapadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (tzn. řádným opravným prostředkem) proti výroku o vině a současně tak neučinil ani státní zástupce, nelze podané odvolání považovat za přípustné. Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler