ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.645.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 645/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2006 dovolání obviněných R. H., P. M., a R. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 7 To 356/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 51/2005, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. řádu za použití §261 tr. řádu se usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 356/2005 ze dne 27. 10. 2005 i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 1 T 51/2005 z podnětu dovolání R. Z. zrušují v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l tr. řádu se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání podané R. H. odmítá.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání podané P. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 1 T 51/2005 byli obvinění R. H., P. M. a R. Z. uznáni vinnými pokusem trestného činu úvěrového podvodu dle §8 odst. 1 tr. zákona k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy byli podle §250b odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to R. H. v trvání 3 let, P. M. v trvání 2 let a 6 měsíců a R. Z. v trvání 2 let. Pro výkon tohoto trestu byli R. H. a P. M. podle §39a odst. 3 tr. zákona a R. Z. podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazeni do věznice s dozorem.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění po předchozí vzájemné dohodě s dalším dosud neustaveným pachatelem
na počátku měsíce prosince roku 2004 R. H. si vyžádal od P. S., jehož věc je řešena samostatně, aby mu předal fotografie ve formátu určeném pro osobní doklady, tyto fotografie následně byly použity k padělání občanského a řidičského průkazu na jméno M. N., když zároveň byla padělána daňová přiznání za období let 2002 a 2003, živnostenský list a potvrzení o nedoplatcích, to vše ve vztahu k firmě M. N., přičemž
po zajištění padělaných dokladů a podkladů dne 7. 12. 2004 na parkovišti u hypermarketu v O. obžalovaní R. H., P. M. a R. Z. předali padělané doklady s fotografiemi P. S. a na jméno M. N. P. S., který dle pokynu obviněných a v doprovodu obžalovaného R. Z. odjel do F., kde za použití padělaných dokladů požádal o úvěr ve výši 1.000.000,- Kč pro firmu M. N., tato žádost byla přijata a prostřednictvím určeného kontaktního telefonního čísla, které měl v držení obžalovaný R. Z., byli žadatelé vyzváni k dalšímu jednání o úvěru,
načež dne 13. 12. 2004 obžalovaní R. H. spolu s P. S. v objektu hypermarketu v O. v bufetu se setkali s obviněným P. M., přičemž P. S. bylo přikázáno, aby odjel do F., kde na něj již čekal obžalovaný R. Z., který mu předal padělané doklady na jméno M. N. s pokynem, aby v bance znovu jednal o poskytnutí podnikatelského úvěru na jméno M. N., k čemuž skutečně došlo, přičemž obžalovaný R. Z. čekal před objektem, načež po skončení jednání o úvěru byli všichni obžalovaní zadrženi policejními orgány Policie České republiky.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali R. H., P. M. i R. Z. odvolání. Těmito odvoláními se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2005 Krajský soud v Ostravě, který svým usnesením sp. zn. 7 To 356/2005 podle §256 tr. řádu tato dovolání zamítl.
Prostřednictvím svých obhájců podali obvinění R. H., P. M. a R. Z. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku dovolání.
R. H. napadá svým mimořádným opravným prostředkem rozhodnutí soudů obou stupňů s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odkazuje v něm na odůvodnění svého řádného opravného prostředku ze 17. 6. 2005 a dále namítá údajné zásadní procesní pochybení při objasňování trestné činnosti v tom, že použitelný není žádný důkaz, který byl proveden v rozporu s trestním řádem. Namítá především skutečnost, že jeden z údajných spolupachatelů trestného činu byl neodůvodněně vynechán z trestního stíhání a byl postaven do role jakéhosi korunního svědka, i když páchal trestnou činnost i po učiněném oznámení. Dovolatel v tom spatřuje porušení zásady legality a oficiality trestního řízení a tvrdí, že za této situace nelze z výpovědi takového svědka vycházet. Dále dovolatel namítá nezákonnost provedených důkazů v souvislosti se záznamem odposlechu telekomunikačního provozu a v souvislosti s tím zpochybňuje závěr soudu, že obvinění jednali po vzájemné dohodě, která směřovala k určitému cíli, ačkoli se takovou dohodu mezi dovolatelem a jeho údajnými společníky nepodařilo prokázat.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a navrhuje postup dle §265k odst. 1 tr. řádu a případný další postup dle §265l odst. 1, odst. 3 tr. řádu.
P. M. napadá rozhodnutí soudu druhého stupně rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zaměřuje své dovolání do výroku o vině i o trestu napadeného rozhodnutí. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje v tom, že soud prvního stupně došel k nesprávnému závěru, že skutek obsažený ve výroku napadeného rozhodnutí je trestným činem. Tvrdí, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině, aniž měly pro takové rozhodnutí dostatek spolehlivých a přesvědčivých důkazů. Dle názoru dovolatele nebyla v řízení zejména prokázána existence společného záměru obviněných směřujícího ke společně provedenému jednání. Nepřesnost a neúplnost skutkových zjištění se odrazila ve skutkové větě a v následném právním posouzení skutku, když konkrétně ve druhém odstavci skutkové věty je uvedeno, že padělané doklady měli S. předávat všichni tři spoluobžalovaní. Dovolatel dále vyslovuje názor, že rozhodnutí soudů, bez použití důkazu v podobě odposlechu záznamů telekomunikačního provozu, je založeno pouze na výpovědi jediného svědka S. a že jeho výpověď spolu s výpovědí ostatních svědků nemůže tvořit ucelený řetězec důkazů, který by umožnil posoudit skutek jako trestný čin.
Dále dovolatel uvádí, že orgány činnými v trestním řízení byl zcela účelově spolupachatel S. „dosazen“ do procesního postavení svědka v tomto řízení. Dle dovolatele tudíž nelze souhlasit se závěry soudů, že ve vztahu ke svědkovi S. není uplatňována selektivní spravedlnost, když doposud nebylo zahájeno jeho trestní stíhání, ač je zcela zřejmé, především z jeho výpovědi, že se na jednání, které je předmětem obžaloby, aktivně podílel. Takovýmto jednáním byla dle názoru dovolatele porušena zásada oficiality a legality trestního řízení ve smyslu §2 odst. 3, 4 tr. řádu. V této souvislosti odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci sp. zn. 6 Tdo 445/2002.
V petitu svého dovolání P. M. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a aby buď sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby, nebo aby věc přikázal soudu (zřejmě míněn soud druhého stupně) k novému projednání a rozhodnutí.
R. Z. se ve svém dovolání směřujícím proti výroku o vině a následně i proti výroku o trestu rovněž odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve svém dovolání opakovaně zdůrazňuje, že nenapadá skutková zjištění soudu, ačkoli má k nim rovněž výhrady, ale že vznáší námitky výhradně proti hmotně právnímu posouzení skutku tak, jak byl soudy zjištěn a v rozhodnutích obou soudů uveden. Má za to, že z hlediska hmotně právního byl v řízení u soudů obou stupňů pominut princip konstrukce samotné trestní odpovědnosti pachatele. Poukazuje na to, že byť to není ve výrocích soudů uvedeno, bylo jednání obviněných pojato jako spolupachatelství. Dovolatel je přesvědčen, že takové právní posouzení je nesprávné a že soud měl pečlivěji zvažovat, zda v jeho případě šlo skutečně o spolupachatelství, nebo zda nebyla naplněna spíše skutková podstata trestného činu z pozice účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a to jako účastenství na pokusu či jako účastenství na dokonaném trestném činu.
Dovolatel tvrdí, že soud nevzal vůbec v úvahu jeho procesní námitky, vztahující se k protiprávnímu „vyvinění“, resp. právně neodůvodněného nestíhání svědka P. S. za jednání, které jinak je posuzováno jako jednání trestné. Tyto námitky dle názoru dovolatele mají přímý vztah i pro posouzení hmotně právních institutů, konkrétně v tomto případě pro zhodnocení zásady akcesority účastenství. Dovolatel je toho názoru, že byl nejvýše pomocníkem k trestnému činu či jeho pokusu, přičemž připomíná, že pomoc je trestná pouze tehdy, když se o trestný čin alespoň pokusil hlavní pachatel. Dle názoru dovolatele tyto otázky nechal okresní i krajský soud zcela mimo svou pozornost a v těchto intencích považuje aplikaci předmětných hmotně právních ustanovení za zcela nepřezkoumatelnou.
Další námitky R. Z. se dotýkají otázky stádia trestné činnosti. Má za to, že jeho jednání, jak bylo popsáno v samotném výroku rozsudku, nenaplňuje v žádném případě skutkovou podstatu pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zákona, ale nejvýše přípravy tr. činu podle §7 odst. 1 tr. zákona. V tomto ohledu poukazuje zejména na to, že od pokusu bylo celkové jednání všech osob, tak jak je popsáno v obžalobě, výrazně vzdáleno, neboť k samotnému dokonání trestného činu v rozsahu kvalifikované skutkové podstaty (tedy způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku) zbývala ještě celá řada kroků uvnitř banky. Dle názoru dovolatele nelze hodnotit, tak jak to uvádí rozsudek, celé jednání jako pokus, protože v základní skutkové podstatě byl trestný čin dokonán, ovšem je třeba zkoumat, do jaké míry byl naplněn v kvalifikované skutkové podstatě, a v tomto ohledu podle toho, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, jde toliko o dosažené stádium přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona a nikoli o stádium pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona.
Ještě markantnější vadné hmotně právní posouzení spatřuje R. Z. v kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Z popisu skutku je dle názoru dovolatele zřejmé a dovozuje to i soud vzhledem k právní citaci ustanovení §8 odst. 1 tr. zákona k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, že v žádném případě ani fakticky ani tak, jak je uvedeno v popisu skutku, nemohlo dojít k dokonání trestného činu podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Dovolatel tedy vyslovuje závěr, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když v rozporu s ustanoveními §7 odst. 1, §8 odst. 1, §9 odst. 1, 2, §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona bylo jeho jednání, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, vadně kvalifikováno, a to nikoliv jako pomoc při přípravě trestného činu dle §10 odst. 1 písm. c), §7 odst. 1 tr. zákona k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, ale nesprávně jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, nikoliv jako trestný čin podle §176 odst. 1 tr. zákona, ale nesprávně přísněji jako dokonaný trestný čin podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, když k dokonání trestného činu v žádném případě podle skutkových zjištění i podle definice skutkových zjištění ve výroku rozsudku v žádném případě nedošlo. Z tohoto pohledu považuje dovolatel za nesprávný jak výrok o vině, tak navazující výrok o trestu.
V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky postupem podle §265m tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku a aby ve věci sám rozhodl v otázce viny i přiměřeného trestu.
K podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Dovolání P. M. považuje za dovolání nepřípustné, neboť je toho názoru, že toto dovolání směřuje toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zatímco z ustanovení §265a odst. 1 tr. řádu vyplývá, že dovoláním musí být vždy napadnuto rozhodnutí soudu druhého stupně. Státní zástupce z tohoto důvodu navrhuje, aby toto dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání R. H., je státní zástupkyně toho názoru, že toto dovolání je vybudováno výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností a teprve na tomto základě staví otázku, zda bylo vůbec prokázáno, že dovolatel přisouzený skutek spáchal. Dle názoru státní zástupkyně je z argumentace dovolatele zcela zjevné, že obsah dovolání se míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož i s dalšími zákonnými dovolacími důvody ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu.
V případě dovolání R. Z. naopak státní zástupkyně konstatuje, že se jedná o dovolání opodstatněné. V prvé řadě přisvědčuje námitce dovolatele (i když ji označuje za nepřiléhavou), že v daném případě nejde o „spolupachatelství“, které sice nepředpokládá, že činnost všech pachatelů musí být stejnorodá a aby se každý z nich zúčastnil trestného jednání od samého počátku, ale že nebyly zjištěny okolnosti, že činnost toho kterého spolupachatele byla složkou děje, jehož celek tvoří trestné jednání. Za rozhodné pro posouzení věci považuje, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona půjde jen v případě, kdy jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stádia pokusu nebo dokonaného trestného činu.
Státní zástupkyně konstatuje, že v rozporu se zásadami výše uvedenými je napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který pochybil, pokud aproboval jako správné právní posouzení jednání obviněného Z. směřující k tomu, aby P. S. získal pomocí nepravdivých podkladů částku 1.000.000,- Kč ve formě úvěru, ačkoli nebylo spolupachatelstvím trestného činu úvěrového podvodu, ale pomocí k tomuto trestnému činu.
Dále státní zástupkyně uvádí, že okolnosti popsané ve skutkové větě spolu s těmi, které obsahují odůvodnění rozsudku, umožňují závěr, že obviněný jako pomocník (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zákona) měl správnou představu o okolnostech činu přímého pachatele po stránce trestněprávní rozhodných, včetně jeho úmyslu, pokud jde o trestný čin podle §250b tr. zákona, na základě zjištění, že pro oklamání pracovníků, vyhotovil pro obviněného nepravdivé účetní podklady, uzávěrky a osvědčení FÚ.
Pokud jde o další trestnou činnost, je obsahem zjištění soudu, že obvinění M. a H. padělali doklady totožnosti pro získání podnikatelského úvěru na jméno M. N., je tedy vyloučeno společné jednání obviněného Z. a soud neformuloval ani žádné okolnosti jeho případné pomoci spoluobviněným k padělání veřejné listiny. Nalézací soud v podstatě žádné zjištění k objektivní a subjektivní stránce dalších trestných činů, které byly obviněnému Z. přisouzeny, neprovedl. Nebylo předmětem dokazování, zda obviněný Z. znal totožnost P. S., tedy že věděl, že jde o jinou osobu, než pro kterou (na jejíž jméno) účetní podklady pro úspěch žádosti o úvěr fingoval. V důsledku toho zcela absentuje zjištění nalézacího soudu k subjektivní stránce trestného činu podle §209 odst. 1 tr. zákona, bez kterého nelze dovodit úmysl obviněného ani formou srozumění, že M. N., jako budoucímu dlužníkovi, způsobí vážnou újmu na právech. Dále státní zástupkyně upozorňuje, že skutkové okolnosti uvedené ve výroku o vině ve vztahu k obviněnému Z. se opírají v odůvodnění rozsudku toliko o zjištění na straně 7, že obvinění H. a M. (kteří opatřili padělané doklady o totožnosti S.) měli na obviněného Z. „kontakt“ a předali mu je, což nejsou závěry, ze kterých by bez dalšího bylo možno zjištění k jeho znalosti všech skutečností rozhodných pro právní posouzení jeho jednání jako trestných činů podle §176 a 206 tr. zákona učinit.
Ve svém vyjádření státní zástupkyně dále uvádí, že pro trestní postih obviněného je nerozhodné, že P. S. v trestním řízení vedeném proti obviněným H., M. a Z. vystupoval v pozici svědka, když, jak soud konstatoval, je trestní věc P. S. vedena samostatně. Pro závěr o trestní odpovědnosti spoluobviněných není ani rozhodující, zda ohledně hlavního pachatele byl vynesen odsuzující rozsudek, pokud by byl správný předpoklad dovolatele, že trestní oznámení P. S. bylo orgány činnými v trestním řízení hodnoceno ve smyslu §8 odst. 3 písm. b) věta druhá tr. zákona, případně podle ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Soud měl řešit jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. řádu), která sice není předmětem tohoto trestního řízení, ale jejíž vyřešení je nutným předpokladem rozhodnutí v této trestní věci, zda objektivní i subjektivní skutková povaha trestného činu P. S. byla do té míry zjištěna, že takové zjištění tvoří dostatečný podklad k rozhodnutí o vině spolupachatelů (účastníků) na trestné činnosti a zda lze i bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele rozhodnout o spolupachateli (§9 odst. 2 tr. zákona) nebo účastníkovi (§10 odst. 1 písm. a) - c) tr. zákona) na trestném činu nebo jeho pokusu. Absence těchto úvah v odůvodnění rozsudku není pouze nedostatkem ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
Právní úvahy odvolacího soudu na straně 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou dle názoru státní zástupkyně vadné a zavádějící, pokud se odůvodněnost výroku o vině pokusem trestného činu podle §250b tr. zákona opírá o zjištění, že činnost obviněných v době jejich jednání v bance dne 13. 12. 2004, kdy argumentovali falešnými doklady a falešnými listinami na jméno M. N. již byla odhalena, nicméně již tím naplnili zákonné znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 4 tr. zákona, vzhledem k zamýšlené škodě. Je zřejmé, že trestný čin, kterého se mohl dopustit pouze P. S. uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěru, ale který již před jednáním v bance dne 13. 12. 2004 trestný čin oznámil a nesporně neměl úmysl ho tohoto dne jednáním v bance vykonat, může trestný čin ve směru k jeho dokonání předložením padělaných dokladů, bez úmyslu pachatele předpokládaného ustanovením §250b tr. zákona a za přijetí opatření k tomu, aby trestně relevantní následek nemohl nastat, nemohl pokročit do stádia pokusu.
Soud si neupřesnil povahu jednání P. S. dne 7. 12. 2004, které by již toho dne, předložením žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru spolu s padělanými doklady, vedlo k dokonání trestného činu podle §250b tr. zákona, pokud nebude zjištěno, že bez další součinnosti nemohl být úvěr poskytnut a bylo by na místě ho posoudit jako pokus trestného činu. Rozsudek je zahlcen méně významnými okolnostmi, ale možnost pro posouzení tohoto jednání neskýtá. Lze se však dle názoru státní zástupkyně domnívat, že toto jednání bylo fází směřující k dokonání trestného činu a obviněný Z. je odpovědný za pomoc k trestnému činu, o který se hlavní pachatel alespoň pokusil. To ovšem za předpokladu, že oznámení o trestném činu Policii ČR P. S. učinil až po prvním jednání v bance. Jelikož tato otázka nebyla soudy vůbec řešena, nemá smyslu předjímat její výsledek ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného Z. za pomoc poskytnutou pachateli, o němž není najisto postaveno ani cestou §9 odst. 1 tr. řádu, zda vůbec měl úmysl trestný čin spáchat, event. v které fázi se rozhodl od trestného činu ustoupit.
Státní zástupkyně posléze konstatuje, že v další části jsou námitky obviněného, jdoucí za rámec možného právního posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu pojistného podvodu, nedůvodné. V této souvislosti má za to, že v dané věci se nejedná o trestný čin, který nemá hlavního pachatele, pro který zná zákon pojem nepřímého pachatelství, jež zahrnuje mimo jiné také zneužití osoby, která nejedná v úmyslu spáchat trestný čin. Tato argumentace ale obviněnému ani jinak neprospívá, protože nepřímý pachatel trestného činu vlastně využívá skutkového omylu, v němž jedná tzv. hlavní pachatel a zpravidla se dopouští organizátorství trestného činu.
Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl dovolání Obviněného R. Z. a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 věta druhá a třetí tr. řádu a §265l odst. 1 tr. řádu a zrušil výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to se zvážením, zda ve smyslu §261 tr. řádu neprospívá důvod, z něhož by rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného Z., také dalším spoluobviněným, a jestliže ano, aby tak rozhodl i v jejich prospěch ve smyslu zásady beneficium cohaesionis, přičemž aby soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uloženy jim tresty, a soudem druhého stupně byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Všichni obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu ).
Důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu (byl uplatněn všemi dovolateli) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však Nejvyšší soud zjistil, že dovolatelé R. H. a P. M. zaměřili svoje námitky a argumentaci do oblasti skutkových zjištění, kdy napadají rozsah dokazování, hodnocení důkazů a posléze i samotné skutkové závěry soudů obou stupňů. Z jimi uplatněné argumentace je tak zřejmé, že se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem a neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání R. H. a P. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami a argumentací vznesenými obviněným R. Z. a shledal, že z větší části korespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (odvolací soud se s nimi ztotožnil) se podává, že společně s obviněnými R. H. a P. M. po vzájemné dohodě s dalším dosud neustaveným pachatelem na počátku měsíce prosince 2004 R. H. si vyžádal od P. S., jehož věc byla řešena samostatně, aby mu předal fotografie ve formátu určeném pro osobní doklady, tyto fotografie byly následně použity k padělání občanského a řidičského průkazu na jméno M. N., když zároveň byla padělána daňová přiznání za období let 2002 a 2003, živnostenský list a potvrzení o nedoplatcích, to vše ve vztahu k firmě M. N., přičemž
po zajištění padělaných dokladů a podkladů dne 7. 12. 2004 na parkovišti u hypermarketu v O. obvinění R. H., P. M. a R. Z. předali padělané doklady s fotografiemi P. S. a na jméno M. N. P. S., který podle pokynu obviněných a v doprovodu R. Z. odjel do F., kde v pobočce banky, za použití padělaných dokladů požádal o úvěr ve výši 1.000.000 ,- Kč pro firmu M. N., tato žádost byla přijata a prostřednictvím určeného kontaktního telefonního čísla, které měl v držení R. Z. byli žadatelé vyzváni k dalšímu jednání o úvěru,
načež dne 13. 12. 2004 obžalovaní R. H. spolu s P. S. v objektu hypermarketu v O. v bufetu se setkali s obviněným P. M., přičemž P. S. bylo přikázáno, aby odjel do F., kde na něj čekal obžalovaný R. Z., který mu předal padělané doklady na jméno M. N. s pokynem, aby znovu jednal o poskytnutí podnikatelského úvěru na jméno M. N., k čemuž skutečně došlo, přičemž obžalovaný R. Z. čekal před objektem, načež po skončení jednání o úvěru byli všichni obžalovaní zadržení policejními orgány Policie České republiky.
Popsaným jednáním pak dle soudů obou stupňů měli všichni spáchat pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Výše rozvedené společné jednání všech obžalovaných (i když to není výslovně nikde uvedeno) bylo posouzeno jako jednání ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Tento závěr soudů obou stupňů je však nutno považovat za vadný, neboť přehlédly tu rozhodnou skutečnost, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy. Osoba nebo osoby, které účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, mohou být jen pomocníkem nebo pomocníky, přičemž o pomoc ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona půjde jen v případě, kdy jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (viz R č. 27/2001 SbRt.).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud obžalovaní H., M. a Z. opatřili padělané doklady P. S. k tomu, aby tento získal pomocí nich částku 1.000.000,- Kč ve formě úvěru, nelze jejich jednání právně posuzovat jako spolupachatelství k trestnému činu úvěrového podvodu, ale pouze jako pomoc k tomuto trestnému činu. Skutečnosti rozvedené ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně pak vedou k závěru, že obvinění, jako pomocníci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona měli reálnou představu o okolnostech činu hlavního pachatele, včetně jeho úmyslu ve vztahu k trestnému činu podle §250b tr. zákona, neboť obžalovaný H. spolu s obžalovaným M. opatřili k oklamání peněžního ústavu falešný občanský a řidičský průkaz a obžalovaný Z. falešné účetní podklady, uzávěrky a osvědčení FÚ.
Oproti názoru dovolatele R. Z., že jeho jednání jako pomocníka zůstalo toliko ve stadiu přípravy nutno uvést, že pokud P. S. prokazatelně již dne 7. 12. 2004 sjednával na podkladě padělaných dokladů úvěr ve výši 1.000.000,- Kč, naplnil zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona již v tomto okamžiku. Dále je třeba zdůraznit, že jestliže došlo k naplnění základní skutkové podstaty podle §250b odst. 1 tr. zákona, ale úmysl pachatele směřoval ke způsobení značné škody, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, tuto skutečnost si náležitě nevyhodnotily a zejména argumentace odvolacího soudu v tomto směru je vadná.
Dále shodně se státní zástupkyní Nejvyšší soud zjistil pochybení i v případě popisu dalšího trestného jednání obviněných a v jeho následné právní kvalifikaci. Pokud jde o zjištění soudu, že obvinění M. a H. padělali občanský a řidičský průkaz pro získání podnikatelského úvěru na jméno M. N., není zřejmé, o jaké společné jednání obviněného Z. mělo konkrétně jít a nebyly soudem zjišťovány ani žádné okolnosti vedoucí k objasnění jeho případné pomoci spoluobviněným k padělání veřejné listiny. Nebylo ani zjištěno, zda obviněný Z. znal totožnost P. S., tedy že věděl, že jde o osobu jinou, než pro kterou účetní doklady pro úspěch její žádosti fingoval. Přehlédnout rovněž nelze absenci skutkových zjištění soudu k subjektivní stránce trestného činu podle §209 odst. 1 tr. zákona, bez kterých nelze dovodit úmysl obviněného Z. alespoň ve formě srozumění, že M. N., jako budoucímu dlužníkovi způsobí vážnou újmu na právech.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a §265l odst. 1 tr. řádu, z podnětu dovolání obviněného R. Z. a protože důvod tohoto postupu prospívá i obviněným R. H. a P. M. (beneficium cohaesionis) za použití §261 tr. řádu jak usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 356/2005 ze dne 27. 10. 2005, tak i rozsudek Obvodního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 1 T 51/2005 zrušil v celém rozsahu. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení se Okresní soud ve Frýdku-Místku bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést úkony a doplnění dokazování k objasnění objektivní i subjektivní stránky jednání obviněného Z. ve vztahu k dalším trestným činům, jimiž byl původním rozhodnutím uznán vinným.
Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. října 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h