ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.938.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 938/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2006 dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 10 To 370/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 41/2005, a rozhodl takto:
Dovolání J. H. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 1 T 41/2005, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, za který byl podle §248 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému V. S., škodu ve výši 28.000,- Kč.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 6. 8. 2004 v obci R. u P., pod příslibem zajištění dřevěných trámů na krovy převzal od V. S. zálohu ve výši 15.000,- Kč a dne 7. 8. 2004 tamtéž pod příslibem zajištění odvozu nadbytečné zeminy na skládku převzal od V. S. zálohu ve výši 10.000,- Kč a dále zálohu ve výši 3.000,- Kč na ubytování v ubytovně v obci R., uvedený materiál a provedení prací nezajistil a finanční částky užil nezjištěným způsobem a přes ujištění, že je vrátí, tak doposud neučinil, čímž způsobil V. S., škodu v celkové výši 28.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2005 Krajský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 10 To 370/2005 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí soudu druhého stupně s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) a l) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání vznáší dovolatel v prvé řadě námitku, že odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nevypořádal se subjektivní stránkou, tj. zaviněním dovolatele. Soudy obou stupňů se sice odkazují na zřejmost úmyslu dovolatele přisvojit si svěřené finanční prostředky, nezaobírají se však dle jeho názoru odpovědně tím, zda dovolatel jednal v přímém či nepřímém úmyslu. Protože z charakteru typového jednání by se mělo jednat o přímý úmysl, má dovolatel za to, že bylo nezbytné takovýto úmysl také nade vší pochybnost prokazovat a prokázat. V dalším dovolatel vznáší námitku i proti závěru soudu, že tvrzení obhajoby o ztrátě hotovosti je vzhledem k trestní minulosti obviněného účelové a tudíž nevěrohodné a závěr, že vzhledem k téže skutečnosti trestní minulosti obviněného byl automaticky konstatován trestně relevantní úmysl. V těchto závěrech soud dovolatel spatřuje flagrantní porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolatel rovněž uvádí, že vztah mezi ním a poškozeným se odehrával pouze v rovině občansko právní, že vždy uznával svůj dluh vůči poškozenému a že ingerence trestního práva do takového vztahu porušuje zásadu ultima ratio trestního práva. K tomu připomíná, že v celém trestním spise není zmínka o tom, že by měl povinnost vyinkasované prostředky nějakým způsobem vyúčtovat a případný přeplatek vrátit poškozenému či naopak, že by se poškozený zavázal případný nedoplatek hradit – doplatit dovolateli či třetí osobě. Dále vyslovuje názor, že vztah mezi ním a poškozeným měl být považován za zprostředkovatelskou smlouvu dle občanského zákoníku, v důsledku čehož finanční prostředky předané dovolateli neměly být považovány za prostředky poškozeného, za jejich vlastníka měl být považován dovolatel a nemohlo se tedy jednat o věc cizí ve vztahu k dovolateli. Ačkoli jde o zásadní věc, jejíž posouzení bylo nezbytné pro rozhodnutí, dovolatel tvrdí, že zejména odvolací soud se tímto argumentem vůbec nezabýval. Vyslovuje názor, že z uvedeného důvodu nebylo možno hovořit o zpronevěře, natož v kvalifikované podobě. V této souvislosti také odkazuje na ustálenou judikaturu a příkladmo na nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS 438/2000.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a aby buď sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, na základě níž měl spáchat trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, nebo aby věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Pokud jde o dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. e) a l) tr. řádu, státní zástupkyně upozorňuje, že ačkoli se dovolatel na tato zákonná ustanovení odkazuje, jeho mimořádný opravný prostředek neobsahuje žádné námitky, které by byly s těmito dovolacími důvody v souladu. Pokud pak jde o námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považuje je státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné, a to jak pokud jde o údajně nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona, tak i pokud jde o údajné nesprávné právní posouzení formy zavinění. Z toho důvodu navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tomuto dovolacímu důvodu podané dovolání svým obsahem zjevně neodpovídá, neboť neobsahuje žádné relevantní námitky v tom směru, že by ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst.1, 4 nebo v §11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že posuzované dovolání se na tento dovolací důvod odkazuje s tím, že je toho názoru, že v řízení u soudu prvního a druhého stupně byl dán důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V projednávané věci je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem (a v závislosti na tom i s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu) je podané dovolání v souladu pouze v té části, v níž dovolatel vznáší námitku nesprávného právního posouzení skutku, resp. nesprávné právní kvalifikace, a v té části, kde vznáší výhrady vůči právnímu posouzení samotné trestnosti jeho jednání s ohledem na formu zavinění a s ohledem na uplatnění zásady „ultima ratio“ trestního práva. V ostatních částech dovolání je zjevné, že obsah dovolání uplatněné dovolací důvody nenaplňuje.
Na podkladě věcného posouzení té části dovolání, ve které je v souladu s dovolacím důvodem, však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
V prvé řadě nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že ze skutkových zjištění soudu nelze učinit odpovídající závěr o úmyslu obviněného spáchat předmětný trestný čin. Této otázce se dostatečně věnovaly soudy obou stupňů, náležitá skutková zjištění potřebná k tomuto závěru byla učiněna a v řízení o dovolání se nelze domáhat jejich revize. V této souvislosti je vhodné poukázat i na konstatování soudu druhého stupně, že „úmysl obžalovaného neoprávněně získat cizí peníze je zřejmý a prokázaný, a rozdíl spočívá jen v tom, zda takový úmysl pojal obžalovaný již od prvopočátku nebo až poté, co převzal předmětnou částku peněz od poškozeného“.
Stejně tak je zjevně nesprávný názor dovolatele, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Vyslovuje-li dovolatel úvahu, že vlastně byl vlastníkem předmětných finančních prostředků a nemohlo se tedy jednat o vztah k cizí věci, tak tuto úvahu musí Nejvyšší soud označit za zjevně nesprávnou. Znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je mimo jiné přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena. Ze skutkových zjištění soudu jednoznačně naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu vyplývá. Je totiž zřejmé, že finanční hotovost svěřená dovolateli poškozeným měla sloužit k nákupu individuálně určené věci a nebyla tedy poskytnuta jako záloha na podkladě kupní smlouvy (dovolatel sám vyslovuje názor, že se jednalo o smlouvu zprostředkovatelskou) a nepřešla tedy do vlastnictví dovolatele. Nelze pochopitelně souhlasit ani s názorem dovolatele, že jestliže vztah mezi ním a poškozeným měl původně občansko právní charakter, pak nelze dovozovat při neplnění závazku z takového vztahu trestní odpovědnost. Takové chápání by v praxi znamenalo beztrestnost celé řady trestných činů majetkové povahy, jako např. trestného činu podvodu, úvěrového podvodu a dalších
Vycházeje ze skutkových zjištění tak, jak byla učiněna v řízení předcházejícím podanému dovolání, je tedy nutno učinit nesporný závěr, že rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně není založeno na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání v té části, ve které formálně odpovídá použitému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. H. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. září 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h