ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1088.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1088/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) I. V., b) nezletilé L. V., c) nezletilého J. V., d) nezletilého L. V., v případě těchto nezletilých žalobců zastoupených žalobkyní jako zákonnou zástupkyní, dále e) I. P., f) nezletilé K. P., a g) nezletilé I. P., v případě těchto nezletilých žalobců zastoupených žalobkyní jako zákonnou zástupkyní, všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 10/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 225/2003-123, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2003, č.j. 36 C 10/2003-96, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 225/2003-123, v prvním odstavci výroku ve věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2003, č.j. 36 C 10/2003-96, ve výroku I., pokud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni I. V. 75.000,- Kč, nezletilým žalobcům L., J. a L. V. každému 25.000,- Kč, dále žalobkyni I. P. 66.667,- Kč a nezletilým žalobkyním K. a I. P. každé po 16.667,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a
o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se zrušují, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2003, č.j. 36 C 10/2003-96, výrokem I. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni I. V. 100.000,- Kč, nezletilým L., J. a L. V. každému 50.000,- Kč, dále I. P. 100.000,- Kč a nezletilým K. a I. P. každé po 50.000,- Kč. Výrokem II. žalobu ve zbývající části, pokud žalobci požadovali další než přiznané částky, zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 225/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni I. V. 75.000,- nezletilým L., J. a L. V. každému 25.000,- Kč, žalobkyni I. P. 66.667,- a nezletilým K. a I. P. každé 16.667,- Kč. V dalším zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni I. V. a nezletilým L., J. a L. V. každému dalších 25.000,- Kč, a žalobkyni I. P. a nezletilým K. a I. P. každé dalších 33.333,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákona (dále jen „o.z.“) je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, případně ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 a násl. o.z. Přejal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že v souvislosti s úmrtím J. V. a L. P. došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením §11 o.z., konkrétně
do práva na soukromí, jehož součástí je i rodinný život, který zahrnuje zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci uplatňovat vlastní osobnost. Shodně se soudem prvního stupně shledal i předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Při posouzení výše náhrady na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl i k částkám, které žalovaný již rodinám žalobců na náhradu nemajetkové újmy krátce po tragické dopravní nehodě jako satisfakci poskytl. Proto o tyto částky výši náhrady nemajetkové újmy snížil. Dále připomněl, že satisfakčním prostředkem je i rozhodnutí vydané v trestním řízení
s konstatováním porušení osobnostních práv v tomto řízení. Uvedl, že přihlédl
i k postoji žalovaného v dané věci (úhrada vzniklé majetkové újmy a vlastní iniciativa k částečné náhradě nemajetkové újmy) a konečně i k celkovým poměrům žalovaného zjištěným soudem prvního stupně. Současně poukázal na to, že osoby uvedené v §15 o.z. nemohou u soudu podle tohoto ustanovení úspěšně uplatnit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť toto právo je osobně spjato výlučně s dotčenou zemřelou fyzickou osobu a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalovaného 21. dubna 2004 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a současně i rozsudku soudu prvního stupně) podal žalovaný dne 19. června 2004 včasné dovolání (doplněné podáním ze dne 26. dubna 2005), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.). Napadá jím především výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a dále první odstavec výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl zčásti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a žalovanému byla uložena povinnost poskytnout žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích. V dovolání uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu především vytýká, že v řízení nebylo prokazováno, zda utrpěný zásah do soukromého a rodinného života žalobců měl stejně závažné následky i do sociálního a ekonomického postavení obou rodin. Po zjištění sociální a ekonomické situace rodiny žalovaného nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že je v podstatě shodná se situací obou rodin žalobců, přičemž přisouzenými částkami by byla ohrožena možnost ekonomického přežití rodiny žalovaného. Dovolatel připomíná, že asi měsíc po autonehodě poskytl každé z poškozených rodin částku 100.000,- jako satisfakci za popsaný nedbalostní čin.
Z uvedených důvodů proto žádá, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřili žalobci podáním ze dne 12. července 2004 tak, že je nepovažují za důvodné. Připomínají, že žalovaný neuvádí v pochybnost zjištěný skutkový stav a ani právní posouzení věci. Navrhli proto, aby toto dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto, příp. zamítnuto.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovolání žalovaného vedle dotčeného rozsudku odvolacího soudu výslovně napadá i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel však přehlíží, že dovoláním lze v zákonem stanovených případech napadnout pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (§236 o.s.ř.), o němž pak rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně tak není vyhrazeno dovolání, ale za zákonem stanovených podmínek institutu odvolání (§201 násl. o.s.ř.). Občanský soudní řád proto neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto povolán k rozhodování o opravném prostředku (dovolání) proti rozhodnutím odvolacích soudů (analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Pokud pak je dovoláním žalovaného napaden první odstavec výroku rozsudku odvolacího soudu, je i on formálně koncipován jako výrok, kterým je rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změněn ve smyslu ustanovení
§220 o.s.ř. Ve skutečnosti však je jím rozsudek soudu prvního stupně fakticky potvrzen potud, pokud bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni I. V. 75.000,- Kč, nezletilé žalobkyni L. V. 25.000,- Kč, nezletilému žalobci J. V. 25.000,- Kč, nezletilému žalobci L. V. 25.000,- Kč, žalobkyni I. P. 66.667, nezletilé žalobkyni K. P. 16.667,- Kč a nezletilé žalobkyni I. P. 16.667,- Kč. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není proto založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel případný jiný rozsudek soudu téhož stupně, takže přípustnost dovolání v této věci není důvodu posuzovat ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud tedy uvážil, zda je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to s pozitivním závěrem. Napadené rozhodnutí totiž má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když nelze mít zato, že otázku skutečností rozhodných pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. odvolací soud řešil důsledně v souladu s hmotným právem.
Dovolací soud poté přezkoumal dovoláním dotčený výrok ve věci samé rozsudku odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části je dovolání opodstatněné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však zjištěny nebyly.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení výši finanční náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy
a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného ustanovením §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je i při vědomí zásadní neodčinitelnosti zásahu (do určité míry) adekvátním prostředkem obrany ve vztahu
k němu.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze
s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení
§13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z., tak
i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost
č. 6/1991, str. 330 násl.).
Z vyloženého je zřejmé, že při posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., je třeba důsledně vzít v úvahu mimo jiné též vliv ostatních satisfakčních instrumentů, jež jsou poskytovány (případně jež již byly v této souvislosti poskytnuty) podle ustanovení §13 odst. 1 o.s.ř. na zmírnění následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby a dále závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo.
V souzeném případě odvolací soud správně zdůraznil skutečnost neodčinitelnosti vzniklé újmy způsobené žalovaným. Přiléhavým se dále jeví, pokud připomněl možný satisfakční účinek rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném proti žalovanému, dále postoj žalovaného (spočívající mimo jiné v iniciativě k částečné finanční náhradě nemajetkové újmy) a zhodnotil poměry žalovaného. Samotnou úvahu však již nikterak nerozvinul a nekonkretizoval ji, když podrobněji se zabýval pouze zvážením toho, jaká finanční částka se dostane každému z žalobců při současném započítání částky, kterou žalovaný žalobcům vyplatil z titulu náhrady nemajetkové újmy před započetím tohoto sporu. To však vylučuje závěr, že daná otázka požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích byla posouzena skutečně z hlediska všech zákonných předpokladů. S přihlédnutím k důvodům dovolání je tak třeba konstatovat, že přes zmínku v napadeném rozhodnutí o postoji žalovaného k vzniklé újmě, se odvolací soud přehledněji blíže nezabýval tím, jaký význam případně přisuzuje této konstatované skutečnosti.
Při stanovení relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je nezbytné přihlédnout k zadostiučinění, kterého se poškozenému dostalo (event. má dostat) podle ustanovení 13 odst. 1 téhož zákona ve formě morálního zadostiučinění (t.j. ve formě nemajetkové, resp. morální satisfakce). Formy této satisfakce mohou být rozličné. Půjde nejčastěji o omluvu, o konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu
do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, apod. Jako samostatné morální zadostiučinění však přitom může podle okolností působit i již sama aktivně projevená snaha toho, kdo zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci (např. poskytnutím finančních prostředků jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. pokusem eventuálně i jinak zmírnit následky zásahu, např. formou účasti s postiženým, součinností s ním, projevenou lítostí apod.). Pak v těchto případech může vedle sebe stát např. dobrovolně poskytnutá relutární satisfakce a současně satisfakce představovaná aktivní účastí projevenou
ve vztahu k zásahem do práva na ochranu osobnosti dotčené fyzické osobě. I míru tohoto morálního zadostiučinění, je-li dáno, je pak třeba náležitě ověřit a zhodnotit.
To však napadené rozhodnutí nečiní.
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v dotčeném výroku ve věci samé za správný, což platí i pro příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) obě tato rozhodnutí
v uvedeném rozsahu, včetně souvisejících výroků, zrušil a vrátil věc ve vymezeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu