ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1641.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1641/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) S. H., a b) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. W., a 2) J. W., oběma zastoupeným Jadvokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 276/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 13 Co 104/2004 - 115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 13 Co 104/2004 - 115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 6 C 276/2000 - 97, určil, že „vlastníky nemovitostí, a to objektu bydlení č. p. 473 stojící na pozemku parcela číslo 533, pozemku parcela č. 533 - zastavěná plocha a pozemku parcela č. 420/2 - zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. L. na LV č. 1799, jsou S. H., a M. H., a to tak, že nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců“, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 16. 3. 2001, č. j.
6 C 276/2000 - 64, jímž žalobě bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003, č. j.
13 Co 335/2001, a věc byla vrácena soudu prvního stupně z důvodu, že účastníci nebyli řádně poučeni podle §119a o. s. ř., a kromě toho je nutno, aby se okresní soud zabýval dodatečně uplatněným tvrzením žalobců, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 1999 (správně dne 12. 4. 1999) „dohodu o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitosti, v níž bylo ujednáno, že do 30. 6. 1999 uzavřou žalobci jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za vzájemně ujednanou kupní cenu ve výši 1.600.000,- Kč. Následně dne 17. 5. 1999 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí,
s dodatkem ze dne 21. 5 1999, kterou žalobci prodali žalovaným uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 700.000,- Kč, a žalovaní se zavázali jí zaplatit nejpozději
do 31. 12. 1999 v hotovosti nebo převodem na bankovní účet. Na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 19. 5. 1999. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že
do 31. 12. 1999 žalovaní zaplatili na kupní ceně pouze částku 410.000,- Kč a že
na základě telefonického rozhovoru kolem vánoc 1999 mezi prvním žalovaným a prvním žalobcem došlo k dohodě o prodloužení lhůty k zaplacení kupní ceny do konce února 2000. Když ani v této dodatečně poskytnuté lhůtě žalovaní kupní cenu
za nemovitosti neuhradili, byli dopisem žalobců ze dne 17. 3. 2000, zaslaným prostřednictvím jejich zástupce, vyzváni k úhradě dlužné částky kupní ceny ve lhůtě 14 dnů od doručení této výzvy, o níž žalovaní tvrdili, že jim nebyla doručena, neboť v té době se zdržovali v USA. Vzhledem k tomu, že nedoplatek kupní ceny žalovaní nezaplatili ani v dodatečně určené lhůtě, žalobci přípisem ze dne 3. 7. 2000, který byl doručen druhé žalované dne 8. 10. 2000, od kupní smlouvy z důvodu prodlení žalovaných s úhradou kupní ceny odstoupili. Soud prvního stupně shodně s názorem odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť žalovaní zpochybňují jejich vlastnické právo k uvedeným nemovitostem, když popírají, že by došlo
k platnému odstoupení od kupní smlouvy, a žalobci tudíž bez rozhodnutí soudu nemohou dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Vycházeje z ust. §37 obč. zák. soud dále dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platným právním úkonem, neboť nebylo prokázáno, že by smlouva nebyla učiněna svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; pokud žalobci původně uvažovali o vyšší kupní ceně, v kupní smlouvě se účastníci dohodli na částce 700.000,- Kč, jinak by žalobci smlouvu nepodepsali. S poukazem na ust. §45, 48 a §517 odst. 1 obč. zák. pak okresní soud dospěl k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná, neboť žalobci od této smlouvy
po právu odstoupili (§517 odst. 1 obč. zák.), když žalovaným poskytli k jejich telefonické žádosti dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění dluhu (což žalovaní nepopírají), a tento platný (§37 obč. zák.) jednostranný právní úkon (odstoupení
od smlouvy) se dostal do sféry dispozice prvního žalovaného, který měl možnost se
s ním seznámit (§45 odst. 1 obč. zák.). Tím došlo ke zrušení smlouvy od počátku
a zanikl právní titul, na jehož základě nabyli kupující vlastnické právo k nemovitostem, a obnovil se bez dalšího původní stav.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Co 104/2004 - 115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho názorem, že uzavřená kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť dohodnutá kupní cena byla nepochybně výsledkem shodné vůle účastníků v době uzavření smlouvy; nepřisvědčil však závěru, který soud prvního stupně vyvodil z listinných důkazů, jimiž žalobci prokazovali, že
od této smlouvy odstoupili. Podle názoru krajského soudu je výzva ke splnění dluhu
v dodatečné přiměřené lhůtě podle §517 odst. 1 obč. zák. jednostranným projevem vůle směřujícím vůči dlužníkovi, přičemž účinky tohoto projevu nastávají ve smyslu ust.
§45 odst. 1 obč. zák. vůči nepřítomnému dlužníkovi od okamžiku, kdy mu dojde, tj. tehdy, jestliže má možnost se s jeho obsahem seznámit. V případě projevu vůle zasílaného poštou, jako v daném případě, je tomu tak tehdy, jestliže byl doručen na jeho adresu a adresát se v té době v místě doručování zdržuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 72/2004). Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že výzva žalobců
ze dne 17. 3. 2000 k zaplacení nedoplatku kupní ceny v dodatečné lhůtě nebyla doručena žalovaným, kteří se v době doručování písemnosti nezdržovali v ČR, nelze učinit závěr, že by se tato výzva ocitla ve sféře dispozice žalovaných, a nebyla tak splněna podmínka podle ust. §517 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutí dodatečné lhůty
k zaplacení nedoplatku kupní ceny. Žalobci proto od kupní smlouvy neodstoupili platně a nedošlo tak k obnovení jejich vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem této smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná, a poukazují na to, že ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě byla dohodnuta kupní cena za nemovitosti ve výši 1,600.000,- Kč, avšak v kupní smlouvě je „bez zřejmého důvodu“ uvedena částka pouze ve výši 700.000,- Kč, z čehož dovozují, že „tak nebylo učiněno v souladu s vůlí obou stran“. I kdyby tato smlouva byla platným právním úkonem, dovodil odvolací soud
z provedených důkazů nesprávně, že žalovaným neposkytli dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění, a v tomto ohledu vychází jeho rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Namítají, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaní svůj dluh řádně a včas nesplnili, a dostali se tak do prodlení, což je zřejmé i z vyjádření druhé žalované ze dne 10. 10. 2000, která v něm uvedla, že na kupní cenu žalovaní uhradili pouze 410.000,- Kč. Dále dovolatelé uvedli, že žalovaným poskytli několik dodatečných lhůt ke splnění jejich dluhu - první lhůta byla poskytnuta telefonicky koncem roku 1999, a to lhůta do konce února 2000, která je podle jejich názoru řádně poskytnutou lhůtou ve smyslu ust. §517 odst. 1 obč. zák., neboť po vzniku prodlení prodlužuje lhůtu k plnění o dva měsíce. Další lhůta byla žalovaným poskytnuta přípisem ze dne 17. 3. 2000 v trvání 14 dnů od jeho doručení, přičemž od kupní smlouvy pak žalobci odstoupili až po uplynutí další doby přípisem ze dne 3. 7. 2000, který se dostal do sféry žalovaných se všemi právními důsledky s odstoupením souvisejícími, tj. též s obnovením vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. Poukazují rovněž na to, že již v odstoupení od kupní smlouvy deklarovali připravenost vrátit žalovaným část kupní ceny, která jimi byla poukázána. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242
o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé namítají, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí uzavřená mezi účastníky dne 17. 5. 1999,
s dodatkem ze dne 21. 5. 1999, je platným právním úkonem (§37 odst. 1 obč. zák.),
že však žalobci od této smlouvy neodstoupili ve smyslu ust. §517 odst. 1 obč. zák.
po právu, když bylo zjištěno, že výzva žalobců ze dne 17. 3. 2000 k zaplacení nedoplatku kupní ceny v dodatečné lhůtě nebyla doručena žalovaným, a nelze tak učinit závěr, že by se tato výzva ocitla v jejich sféře dispozice.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit
(§35 odst. 2 obč. zákoníku). Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle
v rozporu s jazykovým projevem.
V posuzované věci bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 1999 (správně dne 12. 4. 1999) „dohodu o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitosti“, v níž bylo ujednáno, že do 30. 6. 1999 uzavřou žalobci jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za vzájemně ujednanou kupní cenu ve výši 1.600.000,- Kč. Následně dne 17. 5. 1999 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, s dodatkem ze dne 21. 5 1999, kterou žalobci prodali žalovaným uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 700.000,- Kč,
a žalovaní se zavázali jí zaplatit nejpozději do 31. 12. 1999 v hotovosti nebo převodem na bankovní účet.
Námitku dovolatelů, že je-li oproti ujednání o kupní ceně v „dohodě o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitosti“ uvedena v kupní smlouvě „bez zřejmého důvodu částka pouze ve výši 700.000,- Kč“, z čehož dovozují, že „tak nebylo učiněno v souladu s vůlí obou stran“, a proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva je platným právním úkonem, považuje dovolací soud za nesprávnou a zcela účelovou. Jak z obsahu spisu v daném případě vyplývá, domáhali se žalobci žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 30. 8. 2000, určení vlastnictví k předmětným nemovitostem
z důvodu, že od kupní smlouvy odstoupili pro prodlení žalovaných se zaplacením kupní ceny, která byla splatná do 31. 12. 1999; teprve v průběhu řízení v podání ze dne
7. 3. 2001 „rozšířili žalobní tvrzení“ tak, že kupní smlouvu považují za neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák. (z důvodu uvedeného shora), ačkoliv odstoupit lze jen
od smlouvy, která je platná. Ani okolnost, že v kupní smlouvě se účastníci dohodli
na nižší kupní ceně než v dohodě o budoucí kupní smlouvě, nečiní kupní smlouvu neplatnou, neboť z okolností projednávané věci je zřejmé, že žalobci (i žalovaní) chtěli svým projevem vůle v kupní smlouvě způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují, tj. převést na žalované vlastnické právo
k předmětným nemovitostem za dohodnutou kupní cenu ve výši 700.000,- Kč a žalovaní vůli nemovitosti za tuto cenu koupit; je zřejmé, že pokud by žalobci takovou vůli neměli, kupní smlouvu by se žalovanými neuzavřeli. Protože žalobci netvrdili, že by kupní smlouvu neuzavřeli svobodně, a protože kupní smlouva je určitá a srozumitelná, je platným právním úkonem (§37 odst. 1 obč. zák.), jak odvolací soud správně dovodil.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle ust. §517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
Předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle citovaného ustanovení je, že dlužník splatnou pohledávku včas a řádně nesplní, a nesplní ji ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Přestože její délku určí sám věřitel, musí být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřeně dlouhá k tomu, aby bylo vůbec možno dluh splnit. Nepředpokládá se však, že by dlužník teprve po splatnosti začal
s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu sdělit délku dodatečné lhůty
ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu oznámil, může ji dále prodlužovat, avšak nikoliv již zkrátit. (srov. Občanský zákoník - komentář, 8. vydání, nakladatelství C. H. Beck/ SEVT, str. 751). Z uvedeného je zřejmé, že věřitel není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o splnění dlužníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu.
Není proto správný názor odvolacího soudu, že nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, musí jej věřitel před tím, než od uzavřené smlouvy odstoupí, upomínat (vyzývat) o splnění dluhu či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu, navíc, že věřitel tak musí učinit písemnou formou s tím, že „účinky tohoto projevu věřitele nastávají ve smyslu ust. §45 odst. 1 obč. zák. vůči nepřítomnému dlužníkovi od okamžiku, kdy mu dojde“. Logicky nesprávný je tudíž i jeho závěr, že bylo-li v posuzované věci zjištěno, že výzva žalobců ze dne 17. 3. 2000
k zaplacení nedoplatku kupní ceny v dodatečné lhůtě nebyla doručena žalovaným, kteří se v době doručování písemnosti nezdržovali v ČR, neocitla se tato výzva ve sféře dispozice žalovaných, a že tak nebyla splněna podmínka podle ust. §517 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutí dodatečné lhůty k zaplacení nedoplatku kupní ceny.
Okolnost, že dopis žalobců ze dne 17. 3. 2000 nebyl žalovaným doručen, tedy žádný význam pro právní posouzení, zda žalobci od kupní smlouvy odstoupili v souladu s ust. §517 odst. 1 obč. zák., nemá, naopak je z hlediska tohoto ustanovení rozhodující, že žalobci odstoupili od kupní smlouvy ze dne 17. 5. 1999, s dodatkem ze dne
21. 5 1999, podle níž se žalovaní zavázali kupní cenu zaplatit do 31. 12. 1999, až dopisem ze dne 3. 7. 2000, který byl druhé žalované doručen dne 8. 10. 2000, a že tedy žalobci poskytli žalovaným dostatečně dlouhou dobu ke splnění jejich dluhu. Jen
pro úplnost je v dané souvislosti třeba uvést, že závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, na nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal, na danou věc nedopadají, neboť v tomto rozhodnutí je řešena otázka včasnosti výzvy oprávněné osoby povinné osobě k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv aplikace ust. §517 odst. 1 obč. zák.
Z uvedených důvodů nelze učinit jiný závěr, než že žalobci od předmětné kupní smlouvy odstoupili po právu (§517 odst. 1 obč. zák.) a že tímto odstoupením byla kupní smlouva ze dne 17. 5. 1999, s dodatkem ze dne 21. 5 1999, zrušena od počátku
(§48 odst. 2 obč. zák.), když právním předpisem nebylo stanoveno ani účastníky dohodnuto jinak.
Byla-li odstoupením od smlouvy zrušena kupní smlouva s účinky od počátku
(§48 odst. 2 obč. zák.), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky od počátku znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ
pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy od počátku projevuje zejména tím, že se od počátku obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje původní stav), a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen
v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.).
Není proto správný ani konečný závěr odvolacího soudu, že nedošlo k obnovení vlastnického práva žalobců k nemovitostem, které byly předmětem uvedené kupní smlouvy, a že určovací žaloba není opodstatněná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 200
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu