ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.378.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 378/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce B. M., zastoupeného advokátem, za účasti F. S., zastoupeného advokátem, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 15/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 11 Cmo 57/2004-52, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 11 Cmo 57/2004-52, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 37 C 15/2003-31, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 10.7.2003 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy, kterou dne 19.3.2002 uzavřel jako kupující s F. S. jako prodávajícím a jejímž předmětem je „budova chaty č. e. 655, umístěná na dále bezprostředně uvedené parcele, vedená v katastru nemovitostí jako objekt individuální rekreace, stavební parcela č. 577, vedená v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, a pozemková parcela č. 578, vedená v katastru nemovitostí jako zahrada, vše v obci Z. a katastrálním území Z. u M. p. B.“.
Rozsudkem ze dne 18.11.2003, č. j. 37 C 15/2003-31, Krajský soud v Praze žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit F. S. na náhradě nákladů řízení částku 4.670,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce F. S.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9.6.2004, č. j. 11 Cmo 57/2004-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit F. S. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.224,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce F. S. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že „návrhu žalobce nelze vyhovět, neboť nebyl splněn předpoklad ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tedy, že navrhovanému vkladu byl na překážku stav zápisů v katastru“; že „vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí byla zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí zemřelá matka prodávajícího, bylo povinností prodávajícího doložit vlastnické právo k těmto nemovitostem – např. úmrtním listem, zprávou příslušného soudu projednávajícího dědictví o tom, že prodávající je jediným v úvahu přicházejícím dědicem, který dědictví neodmítl apod.“; že matka prodávajícího „A. S. zemřela dne 25.2.2002, kupní smlouva byla uzavřena dne 19.3.2002 a návrh na vklad byl podán dne 20.3.2002“; že „v doložení vlastnického práva žalobci nic nebránilo“; že „jestliže tak neučinil a k později uplatněným skutečnostem nelze se zřetelem k ustanovení §5 odst. 1 citovaného zákona přihlédnout, je nutno dovodit, že navrhovanému vkladu ke dni podání návrhu bránila překážka stavu zápisů v katastru. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „prodávající byl oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, neboť byl jediným dědicem A. S., nepotřeboval k tomu rozhodnutí soudu“; že „ustanovení §175r o.s.ř. se vztahuje
na případy více dědiců, nikoli na případy dědice jediného“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že nesouhlasí s právním posouzením otázky splnění podmínek dle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. ohledně existence překážky stavu zápisu v katastru, resp. se závěrem odvolacího soudu, že uváděný stav bránil provedení zápisu vkladu převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí“; že „katastrální úřad … měl vyzvat účastníky vkladového řízení k odstranění vady podání, která dle názoru dovolatele spočívala v absenci tvrzení a důkazů ohledně právního postavení prodávajícího F. S., jakožto jediného dědice zůstavitelky A. S., a s tím souvisejícího nabytí účinnosti předmětné kupní smlouvy“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno meritorní rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§237 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud vykládal ustanovení §5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“), podle kterého podmínky, jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu (§5 odst. 2 zákona
č. 265/1992 Sb.), zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad. Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, k výkladu některých ustanovení zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
ve znění pozdějších předpisů, ze dne 28.6.2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl
k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že návrhem podaným u Katastrálního úřadu P. dne 20.3.2002 se žalobce domáhal vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy, kterou dne 19.3.2002 uzavřel jako kupující s F. S. jako prodávajícím. Předmětem této smlouvy jsou shora popsané nemovitosti, jejichž původním vlastníkem byla matka prodávajícího A. S., zemřelá dne 25.2.2002, (dále též jen „zůstavitelka“). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20.9.2002, č.j. 33 D 235/2002-55 (právní moc dne 3.10.2002), bylo potvrzeno, že dědicem veškerého majetku zůstavitelky, včetně předmětných nemovitostí, je F. S. Toto rozhodnutí bylo doručeno na vědomí Katastrálnímu úřadu P. dne 3.10.2002 a „evidováno“ zde pod č.j.
Z-13126/2002. Rozhodnutím ze dne 4.11.2002, sp. zn. V-1379/2002, Katastrální úřad P. shora uvedený návrh na vklad zamítl s tím, že prodávající F. S. „není oprávněn nakládat s předmětem kupní smlouvy, ke dni podání návrhu, k němuž vznikají účinky vkladu“, neboť „ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva nebylo vydáno svolení ve smyslu §175r občanského soudního řádu k nakládání s nemovitostí pro F. S. v průběhu dědického řízení“.
Při smluvním převodu vlastnického práva k nemovitosti je právním důvodem nabytí vlastnictví (iustus titulus) smlouva a právním způsobem nabytí vlastnictví (modus acquirendi) vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (srovnej §133 odst. 2 obč. zák., §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).
Právní úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srovnej zejména §37 a násl. obč. zák.), ale jen ty z nich, které jsou
v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. uvedeny.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad
v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad
v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad
v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu.
Podmínky taxativně vymezené ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu (§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.) zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§5 odst. 1 věta druhá zákona
č. 265/1992 Sb.). K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu (§2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.).
Řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí se zahajuje na návrh účastníka (účastníků) řízení (srovnej §4 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. vymezuje zákonem požadované náležitosti, které návrh na zahájení řízení o povolení vkladu musí obsahovat; ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. pak vypočítává listiny, jež musí být s návrhem předloženy jako jeho příloha.
Jestliže návrh na zahájení řízení o povolení vkladu nemá náležitosti uvedené
v ustanovení §4 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1992 Sb., katastrální úřad vyzve navrhovatele, aby ve stanovené lhůtě odstranil tyto nedostatky návrhu; současně
ho upozorní, že v případě neodstranění nedostatků návrhu bude řízení zastaveno. Neodstraní-li navrhovatel nedostatky návrhu, katastrální úřad řízení zastaví (§5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb.).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.). K nabytí dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však nedochází jen
na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. Usnesením
o dědictví (srov. §175q o. s. ř.) se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Jsou-li předmětem dědění nemovitosti, následný zápis vlastnického práva
do katastru nemovitostí o přechodu vlastnického práva ze zůstavitele na dědice nemá konstitutivní účinky a neprovádí se vkladem, resp. výmazem vkladu, ale má pouze deklaratorní účinky (ke dni smrti zůstavitele) a provádí se záznamem (srov. §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.).
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě ke dni podání návrhu
na vklad dne 20.3.2002 nemohl být navrhovanému vkladu na překážku stav zápisů v katastru (srov. §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb.), resp. nedostatek oprávnění účastníků nakládat s předmětem právního úkonu (srov. §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb.), neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20.9.2002, č.j. 33 D 235/2002-55 (právní moc dne 3.10.2002), bylo deklarováno dědické právo F. S. (prodávajícího) k předmětným nemovitostem ke dni smrti zůstavitelky 25.2.2002, tj. ke dni předcházejícímu podání návrhu na vklad.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska důvodů, o které se rozsudek odvolacího soudu opírá a které jsou dovolatelem v dovolání namítány (srov. §242 odst. 3 věta první o.s.ř.), není tento rozsudek správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Na místě je současně dodat, že otázkou významu rozhodnutí vydávaného soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175r o.s.ř. se Nejvyšší soud České republiky zabýval např. v rozsudku ze dne 31.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 139, ročník 2005.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu