ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.521.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 521/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce O. s. N. 128, zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. Č. r., a 2) M. V., zastoupeného advokátkou, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 1067/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2005, č. j. 33 Co 24/2004 - 100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 4. 9. 2000, podanou podle §244 a násl. o. s. ř. domáhal, aby soud určil, že druhý účastník řízení není vlastníkem pozemkové parcely katastru nemovitostí č. 710/22 v k. ú. J. n. V., s odůvodněním, že se cítí být dotčen na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1071/92 -2371/XIII, vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým bylo rozhodnuto, že M. V. je vlastníkem uvedené nemovitosti. Žalobce má za to, že na předmětném pozemku je umístěna stavba, která brání jeho vydání - parkoviště, že pozemek není možno využívat k lesnickým účelům, a že jeho vydání nelze „podřídit“ zákonu o půdě; v řízení před soudem prvního stupně posléze tvrdil, že ve správním spise není založen originál plné moci k zastupování druhého účastníka v řízení před správním orgánem a že nebylo doloženo, že druhý účastník restituční nárok uplatnil u povinné osoby.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2005, č. j. 33 Co 24/2004 - 100, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 4. 2004, č. j. 8 C 1067/2003 - 61, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1071/92 -2371/XIII, vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“), rozhodl správní orgán tak, že M. V. je vlastníkem uvedeného pozemku, který byl součástí původního zbytkového statku v J., majetku původních vlastníků R. a O. V. Mezi účastníky bylo nesporné, že druhý účastník je oprávněnou osobou podle ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, že žalobce je osobou povinnou podle §5 zákona o půdě a že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví státu postupem podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tj. v důsledku odnětí majetku bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Ze spisu pozemkového úřadu rovněž vyplývá, že restituční nárok na vydání předmětného pozemku (a dalších nemovitostí) byl u pozemkového úřadu uplatněn dne 12. 3. 1992 prostřednictvím
Mgr. N. M. a rovněž i u osoby povinné, jejíž předseda J. D.
na tuto výzvu reagoval se žádostí, aby o uplatněném nároku rozhodl pozemkový úřad, neboť některé požadované pozemky jsou zastavěné. Dále bylo ve správním řízení zjištěno, že na předmětném pozemku, označeném v katastru nemovitostí jako ostatní plocha - ostatní komunikace, který byl v roce 1961 vyňat z lesního půdního fondu, se nachází parkoviště pokryté suchým štěrkem (štěkrodrtí), ohraničené betonovými obrubníky a žlaby na odtok vody, jehož stavba byla povolena na základě stavebního povolení ze dne 24. 12. 1980 a následně rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. 9. 1986 zkolaudována. Soudy obou stupňů dovodily, že uplatněný restituční nárok se řídí zákonem o půdě, neboť z výnosů Ministerstva zemědělství ze dne 9. 2. 1948 a ze dne 26. 10. 1948 vyplývá, že v době přechodu vlastnického práva z původních vlastníků R. a O. V. na stát, tzv. pozemkový majetek tvořil zemědělský a lesní podnik a lesy, a z lesního půdního fondu byl vyňat až v roce 1961 [§1 odst. 1 písm. a), §30 zákona o půdě]. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že parkoviště zřízené na předmětném pozemku nebrání jeho vydání oprávněné osobě [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], neboť nejde o stavbu v občanskoprávním smyslu, nýbrž se jedná jen o způsob úpravy pozemku, která je výsledkem určité stavební činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/1997), přičemž podle krajského soudu ani nebylo zapotřebí vydání stavebního povolení. Za neopodstatněné považovaly soudy obou stupňů tvrzení žalobce, jímž zpochybnil řádné uplatnění restitučního nároku druhým účastníkem, neboť z obsahu spisu správního orgánu vyplývá, že za něj jednala komerční právnička Mgr. N. M., která přípisem doručeným pozemkovému úřadu dne 12. 3. 1992 nárok na vydání předmětného pozemku (a dalších nemovitostí) uplatnila za vnuky původních vlastníků, a přípisem ze dne 25. 5. 1992, doručeným pozemkovému úřadu dne 27. 5. 1992, požádala o vydání rozhodnutí mimo jiné i v předmětné věci. Teprve po letech nastolenou otázku existence či neexistence zvláštní plné moci a jejího založení ve správním spise, považoval krajský soud shodně se soudem prvního stupně za přílišný formalismus neodpovídající smyslu restitucí,
a odvolací soud poukázal i na to, že uvedené tvrzení žalobce uplatnil až při jednání
u okresního soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci po právní stránce zásadní význam, neboť v rozporu se zákonem řeší „otázku nutnosti prokázat plnou moc k úkonu, na základě kterého byla podána výzva k vydání věci podle zákona č. 221/1991 Sb.“, a dále otázku, „zda sporný pozemek je pozemkem lesním, podléhajícím režimu zákona č. 229/1991 Sb., či pozemkem tomuto režimu nepodléhajícímu“. Poukazuje na to, že nedostatek plné moci k podání výzvy na vydání věci namítl u soudu prvního stupně před skončením prvního jednání, avšak originál plné moci předložen nebyl, že druhý účastník až do skončení tohoto jednání nenavrhl důkaz k prokázání, že plná moc byla udělena, byť se tento nedostatek pokusil napravit tím, že předložil prostou plnou moc, „jejíž pravost však žalobce popřel“. Pokud druhý účastník předložil listinné důkazy v průběhu druhého jednání, stalo se tak ve smyslu ust. §250d odst. 1 o. s. ř. opožděně a soud se jimi neměl zabývat. Dovolatel má za to, že neobsahuje-li zákon č. 229/1991 Sb. žádná zvláštní ustanovení o zmocnění, je třeba vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku (§31 a násl. obč. zák.)
o náležitostech plné moci, a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře (Odon 28/95) je nutno se zabývat tím, zda plná moc existovala či nikoliv a co bylo jejím obsahem.
Za dané situace, kdy existence plné moci byla pouze tvrzena a nebyla prokázána, nelze podle dovolatele než učinit závěr, že zde plná moc nebyla, a tedy výzva k vydání nemovitosti byla učiněna osobou neoprávněnou. K další otázce, kterou odvolací soud řešil podle něj v rozporu s hmotným právem, namítá, že prokázal, že sporný pozemek není pozemkem lesním, neboť byl vyňat z lesního půdního fondu, že byl kolaudován jako parkoviště a že je tedy zastavěn trvalou stavbou. Nelze ani argumentovat tím, že pozemek lze nadále využívat pro zemědělskou či lesní výrobu, když ani tento ani okolní pozemky již charakter lesních pozemků nemají, neboť celá lokalita je využívána jako rekreační oblast a lesní ani zemědělskou výrobu na nich provozovat nelze. Jestliže
v daném případě byla na hliněném pozemku vybudována stavba ohraničená betonovými obrubníky, se schodištěm a osvětlením, jejíž střed (plocha) byl vyplněn štěrkodrtí, nedošlo jen k urovnání povrchu pozemku, ale k vybudování další vrstvy a zařízení
s použitím materiálu, který na pozemku nebyl. Existenci vady, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně rozhodl poté, co při druhém jednání ve věci samé provedl důkaz znaleckým posudkem, jehož provedení však nebylo navrženo do skončení prvního jednání, a že
z něj učinil skutková zjištění. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitka v dovolání, že uplatněný restituční nárok se v daném případě neřídí zákonem o půdě, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit.
Podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle §30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětný pozemek byl odňat právním předchůdcům druhého účastníka řízení (původním vlastníkům R. a O. V.) v roce 1948 a že tento pozemek byl v této době využíván jako pozemek lesní, přičemž ze zemědělského a lesního půdního fondu byl vyňat až v roce 1961, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný závěr, že uplatněný nárok na vydání předmětného pozemku se řídí zákonem o půdě.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, stejně jako již v jiných předchozích rozhodnutích, zaujal právní názor, podle nějž řeší-li restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy občanskoprávními, pak pojem „stavba“ v něm uvedený je třeba vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Přitom musí jít o stavbu jako způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1, §119 odst. 2 a §120 obč. zák.) a nikoliv o součást věci jiné. V této věci vycházel Nejvyšší soud z ust. §2 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., katastrálního zákona, ve znění zák. č. 89/1996 Sb., a z Přílohy 1 a 2
k vyhl. č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, a dovodil, že zpevněná asfaltová plocha představuje určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku a že tato plocha nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud, neboť je od pozemku nelze oddělovat; pozemek sloužící k parkování automobilů (parkoviště) nelze tudíž považovat za stavbu ve smyslu ust. §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.
Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01,
v němž dovodil, že „zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, a pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. §11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon v ust. §11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část,
na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby“. Co se týče asfaltové parkovací plochy, odkázal Ústavní soud v tomto nálezu na argumentaci Ústavního soudu (s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97), vyslovenou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/01, podle které nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zák. č. 229/1991 Sb. Dále Ústavní soud z obecného hlediska připomenul, že „podle zák. č. 220/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ust. §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a že zákon o půdě sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje
s obnovením původních vlastnických vztahů k ní“ (viz závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. 747/2000 a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 26, nález č. 63).
V nálezu sp. zn. ÚS 176/03 pak Ústavní soud zaujal názor, že „institut překážek ve vydání nemovitosti podle ust. §11 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by
s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku
v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené
v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávní vztahy. Výklad pojmů obsažených v jiných právních předpisech proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu.
S právními závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích - Nejvyššího soudu
a nálezech Ústavního soudu - se dovolací soud v projednávané věci plně ztotožňuje
s tím, že není důvodu se od nich jakkoliv odchylovat. Jestliže judikatura těchto soudů dovodila, že z hlediska občanskoprávního není zpevněná asfaltová plocha [v daném případě parkoviště pokryté suchým štěrkem (štěkrodrtí)] stavbou ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nýbrž jde jen o zpracovaný povrch pozemků, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je správné, neboť vydání předmětného pozemku druhému účastníkovi řízení nebrání sama o sobě okolnost, že se na něm nachází parkoviště.
Za zásadní po právní stránce nelze v daném případě považovat ani „otázku nutnosti prokázat plnou moc k úkonu, na základě kterého byla podána výzva k vydání věci podle zákona č. 221/1991 Sb“. Jestliže žalobce své tvrzení, že ve spise správního orgánu není založen originál plné moci, kterou druhý účastník udělil dne 3. 2. 1992 komerční právničce Mgr. N. M. „k zastupování ve věci restituce majetku, který byl zabrán původním vlastníkům R. a O. V.“ (z čehož dovozuje, že výzva k vydání předmětného pozemku byla učiněna osobou neoprávněnou), uplatnil teprve před skončením prvního jednání u okresního soudu, nemohl být druhý účastník poučen v předvolání k prvnímu jednání ve věci (§250d odst. 2 o. s. ř.) o povinnosti uvedené v ust. §250d odst. 1 věta první o. s. ř., tj. uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání a o následcích nesplnění této povinnosti. Nelze se sice ztotožnit s názorem odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), který existenci či neexistenci plné moci a jejího založení ve správním spise označil za formalismus neodpovídající smyslu restitucí, nicméně - jak z obsahu spisu vyplývá - důkaz kopií plné moci (opatřený razítkem správního orgánu) byl v řízení před soudem prvního stupně proveden.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů, a dovolání proti němu není tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když dovolání není přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4,
§224 ost. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu