ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.64.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 64/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Finančního úřadu v M. B., proti žalovanému I. P., zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 716/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2005, č.j. 17 Co 64/2004-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2005, č.j. 17 Co 64/2004-107, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č.j. 18 C 716/2002-81, rozhodl, že kupní smlouva uzavřená dne 31.10.2000 mezi společností P.S.I. s.r.o., jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej v rozsudečném výroku blíže specifikovaných nemovitostí, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Současně rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.), že žalovaný je povinen v zákonné lhůtě zaplatit na účet České republiky – Okresního soudu ve Znojmě soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok III.) a že žalovaný je povinen v zákonné lhůtě zaplatit státu náklady řízení ve výši 8.253,- Kč, a to na účet České republiky – Okresního soudu ve Znojmě. Vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči společnosti P.S.I. s.r.o. vymahatelné pohledávky z titulu daňových nedoplatků ve výši 121.034,- Kč, podle výkazu nedoplatků sestaveného žalobcem jako správcem daně k 30.10.2000. Odporovanou kupní smlouvou ze dne 31.10.2000 byly společností P.S.I. s.r.o. jako dlužníkem převedeny na žalovaného předmětné nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 1.11.2000. Žalovaný je od 16.2.1994
do doby rozhodování soudu společníkem a jednatelem uvedené obchodní společnosti. Dotčenou kupní smlouvu podepsal jednak jako kupující, a zároveň jako statutární orgán prodávajícího, přičemž mu dle jeho vlastního tvrzení byla známa existence daňového dluhu jmenované obchodní společnosti vůči žalobci. Předmětem podnikání společnosti bylo mimo jiné také obchodování s cennými papíry. Z rozvahy této obchodní společnosti a cenných papírů předložených žalovaným soud zjistil, že společnost vlastnila akcie firmy Ch., a.s. v likvidaci, v nominální hodnotě 943.000,- Kč. Do likvidace vstoupila tato firma dne 28.3.2000. Ze znaleckého posudku soud vzal za prokázané, že shora uvedené veřejně neobchodovatelné akcie jsou „v současné době neprodejné a jejich tržní hodnota je prakticky nulová.“ Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil věcnou legitimaci účastníků řízení a splnění předpokladů odporovatelnosti dle ustanovení §42a obč. zák. Přitom vycházel především z úvahy, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nebylo v daném případě třeba ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. prokazovat, neboť vztah mezi žalovaným jako fyzickou osobou na straně jedné a dlužníkem jako právnickou osobou na straně druhé je nutno posuzovat jako poměr mezi osobami blízkými. K odůvodnění závěru, že odporovanou kupní smlouvou došlo ke zkrácení věřitelovy pohledávky uvedl, že podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčí žaloby není splněna, jestliže lze k uspokojení věřitelovy pohledávky prokazatelně použít jiný majetek dlužníka. Za takový majetek však nelze v daném případě považovat žalovaným uváděné neobchodovatelné akcie, jejichž likvidita je nízká a reálná hodnota prakticky nulová, za situace, kdy se dlužník zbavil nemovitostí, které lze snadno zpeněžit. Pojem zkrácení uspokojení pohledávky nelze totiž vykládat jako absolutní znemožnění uspokojení pohledávky, nýbrž je v něm třeba spatřovat podstatné ztížení postavení věřitele, jež se uspokojení své pohledávky domáhá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č.j. 17 Co 64/2004-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám žalovaného zejména dále uvedl, že nebylo zjištěno, že by k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce bylo možno prokazatelně použít jiný majetek dlužníka. Sám žalovaný jako jednatel a společník dlužníka v řízení před soudem I. stupně uvedl, že společnost P.S.I. s.r.o. jako dlužník žalobce nevlastní kromě předmětné nemovitosti, která byla prodána, žádný jiný nemovitý majetek a ani jiný majetek, z něhož by mohla daňový dluh žalobci uhradit, mimo cenné papíry, s nimiž však nelze obchodovat. Neprodejnost cenných papírů a jejich takřka nulová hodnota byla navíc zjištěna ze znaleckého posudku ve věci vypracovaného. Není ani podstatné, že na nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy, vázne pro žalobce zástavní právo, na základě rozhodnutí Finančního úřadu v M. B.
ze dne 21.8.2000 o vymezení rozsahu uplatnění zástavního práva podle §72 zákona
o správě daní a poplatků, neboť tato okolnost nemůže žádným způsobem ovlivnit závěr, že kupní smlouvou skutečně došlo ke zkrácení možnosti uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, neboť na její uspokojení není možno použít žádný jiný majetek dlužníka. Pokud se týká námitky nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání předmětné žaloby, odvolací soud uvedl, že aktivní legitimace žalobce v této věci je dána, neboť vyplývá z postavení finančního úřadu jako správce daní a poplatků, který je oprávněn tyto daně a poplatky v řízení před soudem vymáhat. V těchto řízeních, mezi něž spadá i předmětné řízení o neúčinnost smlouvy, jsou tedy finanční úřady zákonem nadány právní subjektivitou a jsou oprávněny k podávání žalob ve věcech vymáhání daní a poplatků ve smyslu zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud uzavřel, že veškeré předpoklady pro úspěšnost odpůrčí žaloby, jak vyplývají z ustanovení §42a obč. zák., byly naplněny.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje
ve skutečnosti, že v projednávané věci se jedná o právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem rozhodnuta, a současně shledává dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci a vady řízení. Dovolatel namítá, že není sporu o blízkosti obou smluvních stran odporovaného převodu nemovitostí v právním slova smyslu. I tato zřejmá souvislost rozptyluje podezření z úmyslu krátit věřitele, dlužící společnost P.S.I. s.r.o. totiž nepřevádí pozemek na nikoho, kdo by o daňovém nedoplatku nevěděl, ale nemovitost již zcela bezpečně zastavená ve prospěch správce daně přechází do vlastnictví jednoho z jednatelů. Skutečnost, že správce daně si svým autoritativním rozhodnutím zřídil zástavní právo k předmětné nemovitosti pro celou svou pohledávku podporuje obranu žalovaného proti žalobě, že nejenže neměl úmysl zkrátit věřitele, ale ani to uskutečněným převodem učinit nemohl, neboť na sebe s vlastnickým právem vzal
i právní vadu, váznoucí na této nemovitosti v podobě zástavního práva. Dovolatel uzavírá, že zamítnutím žaloby pro nesplnění podmínek vyslovení neúčinnosti právního úkonu, nemůže být správce daně nikterak zkrácen, k uspokojení pohledávky má kvalitní nástroj v podobě zástavního práva. Dovolatel dále zpochybňuje procesní způsobilost žalobce. Přitom vychází z názoru, že finančnímu úřadu zákon přiznává způsobilost být účastníkem řízení ve věcech správy daní. Podle zákona č.219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, je finanční úřad organizační složkou státu, která není právnickou osobou, nemůže proto samostatně vystupovat v právním vztahu a nemá proto ani způsobilost být účastníkem občanskoprávního řízení. Právní názor, že žalobce uplatňuje svoje práva žalobou podle ustanovení §42a obč. zák., považuje dovolatel
za extenzivní výklad zákona v neprospěch žalovaného. Dovolatel rovněž namítá, že znalecký posudek, k jehož vypracování soud přikročil, jednoznačně přinesl informaci, že v době odporovaného převodu nemovitosti postačovala hodnota posuzovaných cenných papírů k úhradě daňové pohledávky. Pokud soud vycházel v době rozhodování z aktuální ceny akcí, jež byla dle znaleckého posudku podstatně snížená, je rozhodnutí nesprávné. Dovolatel soudu též vytýká, že se dostatečně nezabýval posouzením splnění podmínky odporovatelnosti prokázáním dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele s tím, že k této otázce chybí v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu sjednocující stanovisko. V tomto směru zejména uvedl, že v případě společnosti P.S.I. s.r.o. byl důvodem vzniku dluhu na dani rozpor mezi společníky. Účelem převodu nemovitosti byla dohoda mezi společníky společnosti P.S.I. s.r.o. o vzájemném vypořádání. Dovolatel uplatnil i námitku, že soud nezkoumal platnost odporované kupní smlouvy, kterou uzavřel žalovaný jak na straně převodce, tak nabyvatele, což společenská smlouva nemusela připouštět. Přitom poukázal na názor zastávaný judikaturou, že se nelze dovolat odporovatelnosti proti neplatnému právnímu úkonu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaný uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalovaný v dovolání nastoluje jednak právní otázku, zda dlužníkův právní úkon, kterým převedl na jiného vlastnictví k nemovitosti, k níž má věřitel zřízeno zástavní právo, zajištující jeho pohledávku za dlužníkem, je způsobilý objektivně zkrátit možnost uspokojení věřitelových práv ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.
Podmínku zásadního právního významu splňuje rovněž právní otázka vymezená žalovaným, týkající se okamžiku, ke kterému soud zkoumá ve vztahu k ustanovení
§154 odst. 1 o.s.ř. naplnění předpokladu objektivního zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky, že totiž k jejímu uspokojení prokazatelně nelze použít navzdory odporovanému úkonu jiný majetek dlužníka ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu řeší tuto právní otázku v závěrech týkajících se ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. v rozporu
s hmotným právem.
Naproti tomu, zpochybňuje-li dovolatel procesní způsobilost finančního úřadu jako žalobce, tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu shoduje s ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů), dle které ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má finanční úřad způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.1.1998, sp.zn. 2 Cdo 1738/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63, ročník 1998). Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele, že soudy obou stupňů nezkoumaly platnost odporované kupní smlouvy, neboť ji jako předběžnou otázku posoudily kladně, přičemž platnost dotčené smlouvy nebyla v průběhu řízení zpochybňována ani žalovaným. Dovolací soud proto tuto dovolací námitku považoval pouze za účelovou.
Dovolací soud tedy shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a současně řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.); dovolání je tudíž přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání, ohledně těch právních otázek, jež založily přípustnost dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Pro řešení právní otázky, zda dlužníkův právní úkon, kterým převedl na jiného vlastnictví k nemovitosti, k níž má věřitel zřízeno zástavní právo zajištující jeho pohledávku za dlužníkem, je způsobilý objektivně zkrátit možnost uspokojení věřitelových práv ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., je významné, jak se v dosavadní judikatuře soudů ustálil výklad smyslu a povahy odpůrčí žaloby, jakož
i vymezení předpokladů objektivního zkrácení pohledávky věřitele.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému
z odporovatelného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26, ročník 2000). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže
v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 457).
Institut odporovatelnosti právních úkonů, jak vyplývá z uvedeného, slouží účelu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení). Odporovat lze tudíž právním úkonům, které se týkají majetku (věcí, práv, či jiných majetkových hodnot), jehož by věřitel mohl použít k uspokojení svých pohledávek, na které by mohl vést výkon rozhodnutí (exekuci), tedy dlužníkova majetku podrobeného výkonu rozhodnutí (exekuci). Pojmovým zákonným znakem objektivního „zkrácení uspokojení pohledávky věřitele“ dle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. je tak postižitelnost dlužníkova majetku v řízení
o výkon rozhodnutí či v exekučním řízení (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.11.2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003 a již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000). Je-li proto věřitel zbaven možnosti uspokojit svou pohledávku v řízení
o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) z majetku dlužníka, který ušel v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu, ačkoli – nebýt tohoto úkonu – by se z majetku dlužníka uspokojil, je dána způsobilost k objektivnímu zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. Tento závěr platí i za situace, převedl-li dlužník na jiného vlastnictví k nemovitosti, k níž má věřitel zřízeno zástavní právo zajištující jeho pohledávku za dlužníkem. Možnost věřitele uspokojit svou pohledávku ze zástavního práva totiž nemění nic na skutečnosti, že uvedeným zcizením vlastnictví k nemovitosti je zmařeno a tedy zkráceno uspokojení věřitelových práv výkonem rozhodnutí či exekucí z tohoto dlužníkova majetku.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce má vůči společnosti P.S.I. s.r.o. vymahatelné pohledávky z titulu daňových nedoplatků ve výši 121.034,- Kč. Žalobce jako správce daně vydal rozhodnutí ze dne 21.8.2000, č.j. 25449/00/332970/2244, o vymezení rozsahu uplatnění zástavního práva k předmětným nemovitostem podle §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků (ve znění účinném do 31.12.2000). Odporovanou kupní smlouvou ze dne 31.10.2000, s právními účinky vkladu ke dni 1.11.2000, byly společností P.S.I. s.r.o. jako daňovým dlužníkem převedeny na žalovaného předmětné nemovitosti, na kterých vázlo podle uvedeného rozhodnutí zástavní právo žalobce jako zástavního věřitele. V souladu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu, je pak třeba dovodit, že odporovatelná kupní smlouva ze dne 31.10.2000 byla způsobilá objektivně zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák, neboť navzdory existenci uvedeného zástavního práva zmařila možnost žalobce v uspokojení věřitelových práv z majetku daňového dlužníka ve správní exekuci, případně v soudním řízení o výkon rozhodnutí (§73 a násl. cit. zákona č. 337/1992 Sb., ve znění účinném do 31.12.2000). Potud jsou správné i závěry odvolacího soudu řešící posuzovanou právní otázku.
Přezkumu dovolacího soudu je dále otevřena právní otázka vymezená žalovaným, týkající se okamžiku, ke kterému soud zkoumá ve vztahu k ustanovení
§154 odst. 1 o.s.ř. naplnění předpokladu objektivního zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky, že totiž k jejímu uspokojení prokazatelně nelze použít navzdory odporovanému úkonu jiný majetek dlužníka ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Tímto stavem ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. se rozumí skutkový stav věci zjištěný k okamžiku vyhlášení rozsudku (§153 odst. 1 o.s.ř.) ve vztahu
ke všem předpokladům, které pro rozhodnutí věci požadují procesní předpisy a předpisy hmotného práva.
Z hlediska právního posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek deklaruje práva a povinnosti účastníků, jako je tomu v projednávané věci, je však rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla.
Rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči žalobci neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky tuto neúčinnost deklaruje s působností ex tunc. Platnost odporovaného právního úkonu dlužníka vůči třetím osobám zůstává zachována.
Právním úkonem podle ustanovení §34 obč. zák. se rozumí projev vůle směřující za okolností, za kterých byl učiněn, k právnímu následku v podobě vzniku, změny či zániku práv nebo povinností odpůrčí žaloby podle ust. §42a odst. 1 obč. zák. V posuzované věci jsou právně významné okolnosti svědčící o tom, že právě dlužníkův odporovaný právní úkon, a to kupní smlouva ze dne 31.10.2000, s právními účinky vkladu ke dni 1.11.2000, uzavřená mezi dlužníkem žalobce a žalovaným, týkající se
v rozsudečném výroku označených nemovitostí, zkracuje uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, kterou vůči dlužníku má. Jak bylo již výše uvedeno, o takový stav se jedná v případě, kdy odporovaný právní úkon vedl ke zmenšení majetku dlužníka, takže věřitel nemůže z majetku dlužníka dosáhnout uspokojení své pohledávky, ačkoli nebýt takového úkonu, by se věřitel z majetku dlužníka uspokojil. Podmínka zkrácení věřitele tak není splněna, bylo-li možné k uspokojení vymahatelné pohledávky prokazatelně použít navzdory odporovanému úkonu jiný majetek dlužníka. Způsobilost „zkrácení uspokojení pohledávky věřitele“ musel přitom odporovatelný úkon splňovat v době, kdy byl učiněn, tedy v projednávané věci ke dni 1.11.2000, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 31.10.2000.
Soud prvního stupně v této souvislosti vycházel ze zjištění, že předmětem podnikání společnosti P.S.I. s.r.o. jako dlužníka bylo mimo jiné také obchodování s cennými papíry. Z rozvahy této obchodní společnosti a cenných papírů předložených žalovaným soud zjistil, že společnost vlastnila akcie firmy Ch., a.s. v likvidaci, v nominální hodnotě 943.000,- Kč. Tato firma vstoupila do likvidace dne 28.3.2000. Ze znaleckého posudku soud vzal za prokázané, že shora uvedené veřejně neobchodovatelné akcie, jsou
„v současné době neprodejné a jejich tržní hodnota je prakticky nulová.“ Odvolací soud tato skutková zjištění soudu prvního stupně pro své rozhodnutí převzal s tím, že žalovaný jako jednatel a společník dlužníka v řízení před soudem I. stupně uvedl, že společnost P.S.I. s.r.o. jako dlužník žalobce nevlastní kromě předmětné nemovitosti, která byla prodána, žádný jiný nemovitý majetek a ani jiný majetek,
z něhož by mohla daňový dluh žalobci uhradit, mimo cenné papíry, s nimiž však nelze obchodovat. Odvolací soud uzavřel, že nebylo zjištěno, že by k uspokojení pohledávky žalobce bylo možno prokazatelně použít jiný majetek dlužníka. Odvolací soud tedy považoval pro uvedený skutkový závěr, že k uspokojení pohledávky žalobce nebylo možno použít navzdory odporovanému úkonu jiný majetek dlužníka, za rozhodující dobu, kdy o projednávané věci rozhodoval soud prvního stupně. Chybným výkladem ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. dovodil, že požadavek ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., týkající se „zkrácení uspokojení pohledávky věřitele,“ byl naplněn, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.4.2004, sp. zn. 30 Cdo 2170/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; právní názor vyslovený
v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný (§243b odst. 2 věta za středníkem).
V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu