ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.794.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 794/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. D., zastoupené advokátem, proti žalované D. S., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 254/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 16 Co 140/2005-114, ve znění usnesení ze dne 6. září 2005, č.j. 16 Co 140/2005-118, a ve znění usnesení ze dne 12. ledna 2006, č.j. 16 Co 140/2005-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 16 Co 140/2005-114, ve znění usnesení ze dne 6. září 2005, č.j. 16 Co 140/2005-118, a ve znění usnesení ze dne 12. ledna 2006, č.j. 16 Co 140/2005-121, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. října 2002, č.j. 13 C 254/2000- 48, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.8.2000 se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon, kterým se Č. V. v průběhu dědického řízení po zemřelé A. V., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. D 234/1996, vzdal svého nároku na spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné šestiny na nemovitostech, zapsaných
v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území Z., na LV 1828, jako dům č.p. 2064 se st. p. č. 792 o výměře 86 m2 a pozemkové parcely č. 793 - zahrada o výměře 247 m2, č. 813 - zahrada
o výměře 334 m2, ve prospěch žalované, je vůči žalobkyni právně neúčinný. Uvedla, že Č. V. dluží žalobkyni 670.000,- Kč s příslušenstvím. Vzdáním se dědického nároku na spoluvlastnický podíl jedné ideální šestiny označených nemovitostí
ve prospěch žalované, osoby blízké, dlužník zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně a podle jejích informací nemá žádný jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení její pohledávky. Se zřetelem k okolnostem považovala za splněné podmínky pro určení označeného právního úkonu právně neúčinným vůči žalobkyni
ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14.října 2002, č.j. 13 C 254/2000-48, zamítl žalobu ve výše uvedeném znění, tedy s návrhem na určení, že právní úkon, kterým se dlužník Č. V. v průběhu dědického řízení po zemřelé A. V., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. D 234/1996, vzdal svého nároku na spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné šestiny označených nemovitostí, je vůči žalobkyni právně neúčinný. K odůvodnění zamítavého výroku rozsudku ve věci zejména uvedl, že mezi žalovanou a dlužníkem, bratrem žalované, došlo k realizaci právního úkonu, kterému by bylo možno odporovat ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. V označeném dědickém řízení uzavřeli dohodu dědiců, v níž byl dědický podíl dlužníka Č. V. v rozsahu ideální jedné šestiny označených nemovitostí vypořádán částkou 200.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala dlužníku zaplatit. Výsledky dokazování však podle obvodního soudu neopravňují závěr, že dlužník uzavřel tuto dohodu v úmyslu zkrátit věřitele a že žalovaná musela předpokládaný úmysl dlužníka při náležité pečlivosti poznat. Žalovaná nebyla s dlužníkem v kontaktu, o jeho obchodních aktivitách a dluzích nevěděla, o exekučním řízení vedeném proti dlužníku se sice dozvěděla v roce 1996, z této informace ale nemohla dovodit úmysl dlužníka zkrátit dohodou dědiců žalobkyni v uspokojení její vymahatelné pohledávky. Sama měla zájem získat nemovitosti do vlastnictví, neboť v nemovitosti s manželem
a matkou bydleli a investovali do ní. Důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl, však byla i skutečnost, že odpůrčí žalobou byl napaden právní úkon, kterým se dlužník Čestmír Vašák vzdal svého nároku na spoluvlastnický podíl na označených nemovitostech, ale takový právní úkon nebyl podle závěru soudu prvního stupně dlužníkem vůči žalované učiněn.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003, č.j. 39 Co 119/2003-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že dohoda o vypořádání dědictví uzavřená mezi Č. V.
a žalovanou ohledně ideální jedné šestiny nemovitostí, a to domu č.p. 2064 se stavební parcelou č. 792, pozemků č. parc. 793 a č. parc. 813, zapsaných v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu P. pro obec P., kat. úz. Z., na LV č. 1828, schválená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.3.1998, č.j. 27 D 234/96-42, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které shledal správnými, po právní stránce však věc posoudil odlišně. Uvedl, že žalovaná je sestrou dlužníka Č. V. a dohoda
o vypořádání dědictví ohledně ideální jedné šestiny předmětných nemovitostí, schválená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.3.1998, č.j. 27 D 234/96-42, představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaná by se tak mohla odpůrčí žalobě bránit, jen kdyby v řízení tvrdila a prokázala, že úmysl Č. V. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla
i při náležité pečlivosti poznat. Podle názoru odvolacího soudu však žalovaná neprokázala, že by úmysl svého bratra zkrátit věřitele uzavřením dědické dohody s ní ohledně ideální jedné šestiny nemovitostí nemohla i při náležité pečlivosti poznat. To již vzhledem ke své předchozí vědomosti o probíhajícím výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu Č. V. na nemovitostech v rozsahu ideální jedné třetiny, o jehož koupi měla sama zájem, při existenci její pohledávky za bratrem ve výši 480.000,- Kč a jejího manžela ve výši 135.000,- Kč, jakož i vědomosti o dluhu Č. V. vůči žalobkyni ve výši 670.000,- Kč a na příslušenství, který se za něho snažil zaplatit. Námitkou, že soud prvního stupně nevedl žalobkyni k opravení nebo doplnění žaloby ve smyslu ust. §43 odst. 1 o.s.ř. a neposkytl ji poučení podle ust. §5 o.s.ř.,
se blíže nezabýval.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5. ledna 2005, č.j. 30 Cdo 1312/2004-104, uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobní žádost obsažená v žalobě došlé na soud prvního stupně dne 2.8.2000 je nejasná a neurčitá,
s absencí konkrétního označení odporovaného právního úkonu, včetně data jeho uzavření. K odstranění tohoto nedostatku nebyla žalobkyně soudem vyzvána, ani postupem podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. vedena. Odvolací soud bez procesní součinnosti
s žalobkyní ohledně upřesnění žalobní žádosti rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku změnil tak, že odpůrčí žalobě vyhověl, ale ve vztahu k jinému právnímu úkonu, než o něm rozhodl soud prvního stupně na podkladě původní žalobní žádosti. Tento postup odvolací soud z hlediska ust. občanského soudního řádu nijak neodůvodnil; jednal v rozporu s ust. §153 odst. 2 o.s.ř. (§211 o.s.ř.), zakazujícímu soudu přiznat žalobci něco jiného než požadoval. Soud není vázán žalobní žádostí co
do její formulace, může ji upravit a upravené znění pojmout do rozsudečného výroku, je jí ale vázán co do požadavku vyplývajícího z hmotného práva, jak tomu je v posuzované věci. Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl
na podkladě žaloby s nedostatečně určitou žalobní žádostí, že odvolací soud ve zjevné snaze tento nedostatek odstranit postupoval způsobem, který nemá oporu v ustanovení občanského soudního řádu, je vadný a mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
V odvolacím řízení následujícím po uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění uvedených usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že dohoda o vypořádání dědictví uzavřená mezi Č. V. a žalovanou ohledně ideální jedné šestiny nemovitostí, a to domu č.p. 2054 se stavební parcelou č. 792, pozemků č. parc. 793 a č. parc. 813, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro obec P., k.ú. Z., na LV č. 1828, schválená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.3.1998, č.j. 27 D 234/96-42, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a dovolacím částku 19.017,- Kč k rukám jejího zástupce. Dále zavázal žalovanou v zákonné lhůtě zaplatit České republice na nákladech řízení částku 592,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolací soud především usnesením ze dne 9.5.2005, č.j. 16 Co 140/2005-107, vyzval žalobkyni k úpravě žalobního petitu a poté, co žalobkyně žalobní petit formulovala tak, jak je uvedeno v rozsudečném výroku, připustil dle ustanovení §95 o.s.ř. změnu žaloby. Po doplnění dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 234/96 (protokolem na č.l. 37 – 38a) dospěl k závěru, že neshledává důvod odchýlit se od svých závěrů vyslovených
v rozsudku ze dne 24. září 2003, č.j. 39 Co 119/2003-79. V odůvodnění rozsudku k odvolacím námitkám žalované dále uvedl, že žalovaná nemohla být zkrácena skutečností, že žalobní petit byl definitivně formulován až v odvolacím řízení.
Bez ohledu na formulaci petitu totiž od počátku řízení argumentace obou stran směřovala k otázce odporovatelnosti úkonu, jehož výsledkem bylo zmenšení majetku Č. V. o jeho dědický podíl na nemovitosti podle ustanovení §42a obč. zák. Připuštění změny žalobního petitu v řádné podobě ve stadiu odvolacího řízení tedy nepředstavuje podstatný obrat ve sporu, který by byl pro jeho účastníky překvapivý
a bránil jim v relevantní argumentaci. K námitce žalované, že nebyl prokázán úmysl Č. V. zkrátit žalobkyni, a tedy žalovaná nemůže ani prokázat, že tento úmysl měla či mohla poznat, odvolací soud poukázal na okolnosti, z nichž vyplývá informovanost žalované o zadluženosti bratra, a na výklad ustanovení §42a obč. zák., který provedl v předchozím rozhodnutí, že prokázání úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže druhou stranou jsou osoby dlužníkovi blízké. Zdůraznil, že úmysl dlužníka v takovém případě zákon předpokládá
a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak, tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat. Odvolací soud v tomto ohledu dodal, že sama žalovaná ve své výpovědi a v dovolání uvedla, že o výkonu rozhodnutí vedeném proti bratrovi se dověděla v říjnu, resp. v prosinci 1996. Dědická dohoda pak byla uzavřena až na jaře 1998. Z tohoto pohledu je potom nepodstatné, kdy se případně fakticky o takovém způsobu vypořádání dědicové dohodli, a relevantní není ani argument, že šlo o legitimní vypořádání dědictví, při němž se Č. V. dostalo adekvátního finančního plnění a z něhož tedy žalovaná neměla žádný prospěch. Není ani rozhodné, o jaký právní úkon jde, zda úplatný či bezúplatný, jednostranný či dvoustranný apod. Je pak zřejmé, že zcizením podílu na nemovitosti dlužníka, který by mohl být předmětem výkonu rozhodnutí, je možnost věřitele tento způsob výkonu rozhodnutí proti dlužníkovi uplatnit zcela zmařena a vyplacení finančního protiplnění, pokud z něho dlužník neplní dobrovolně, je pro uspokojení pohledávky věřitele značně problematické.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Namítá, že je otázkou, zda bylo v daném případě dědické dohodě uzavřené mezi dlužníkem žalobkyně a žalovanou dne 4.3.1998 odporováno včas za situace, kdy změna žaloby tak, aby odpovídala hmotnému právu, byla odvolacím soudem připuštěna v roce 2005 a kdy vlastně žalobkyně poprvé napadla odpůrčí žalobou právní úkon - dědickou dohodu ze dne 4.3.1998 - neboť do této doby napadla odpůrčí žalobou zcela jiný právní úkon dlužníka (vzdání se dědického nároku). Proti právnímu posouzení věci dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval stěžejní právní otázkou týkající se podmínek odporovatelnosti, zda dlužníkův odporovaný právní úkon objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, tj. že k jejímu uspokojení nelze prokazatelně použít jiný majetek dlužníka. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neprovedl v tomto směru žádný důkaz, je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Soudům též vytýká, že dospěly k závěru o existenci vykonatelné pohledávky žalobkyně, aniž by byl v řízení před nimi
o tom proveden relevantním způsobem důkaz (§129 odst. 1 o.s.ř.). Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že dědickou dohodou ze dne 4.3.1998 měla být žalobkyně zkrácena jako věřitel v uspokojení své vymahatelné pohledávky a že žalovaná měla tento úmysl dlužníka (svého bratra) při náležité pečlivosti poznat, když se o výkonu rozhodnutí proti němu dozvěděla v prosinci 1996. Dle dovolatelky, jak vyplývá z provedených důkazů, dlužník žalobkyně Č. V., se z domu č.p. 2064 v P. (který byl též předmětem dědické dohody ze dne 4.3.1998) odstěhoval již v roce 1979, bydlel mimo P. a od této doby k této nemovitosti (kromě formálního spoluvlastnictví) neměl žádný vztah a ani s žalovanou se pro nepříliš dobré vztahy s jejím manželem často nestýkal a se svými majetkovými poměry ji podrobněji neseznamoval. Od této doby v domě bydlela žalovaná se svým manželem a se svou matkou - zůstavitelkou A. V., která zemřela 28.11.1995. Žalovaná se svým manželem ze svých prostředků získaných během působení v zahraničí předmětné nemovitosti rekonstruovala a udržovala a až do smrti pečovala o zůstavitelku. V době smrti zůstavitelky byla bytová potřeba bratra žalované saturována bydlením v nemovitosti
na adrese V. L., okres B., zatímco žalovaná se svým manželem byli se svou bytovou potřebou odkázáni na bydlení v domě č.p. 2064 v P., bez možnosti jiného bydlení. Z těchto důvodů oba pozůstalí sourozenci hodlali od samého počátku, tj. od roku 1995 (což je pro posuzování případného úmyslu zkrátit věřitele podstatné, neboť k tomuto datu je nepochybně nutno zjišťovat okolnosti tomu nasvědčující), vypořádat dědictví po své matce dohodou, podle které by se výlučnou vlastnicí nemovitostí stala žalovaná, neboť zejména žalovaná nemohla mít logicky zájem na rovnodílném spoluvlastnictví se svým bratrem, který navíc neměl dobré vztahy s jejím manželem, protože takové spoluvlastnictví by přinášelo značné komplikace při hospodaření se společnou věcí, kdy bratr žalované nebyl ochoten
do nemovitostí investovat. Pouze neshody ohledně výše investic ze strany žalované
a jejího manžela do předmětných nemovitostí, které musely být zjišťovány znalecky, měly za následek neúměrně dlouhé trvání dědického řízení (od listopadu 1995 do března 1998). Je jistě logické, že pokud by bratr žalované skutečně chtěl žalobkyni zkrátit v možnosti uspokojení její pohledávky při vypořádání dědictví, učinil by tak neprodleně a neprodlužoval by svými finančními požadavky řízení o vypořádání dědictví po dobu několika roků. Stejně tak, pokud by žalovaná o úmyslu svého bratra žalobkyni zkrátit v možnosti uspokojení její pohledávky při vypořádání dědictví věděla (resp. mohla vědět), jistě by se nebránila takovému včasnému výsledku dědického řízení, který by uspokojení žalobkyně zmařil. Logicky vzato, sotva by mohla z jednání svého bratra, který neúnosně komplikoval průběh dědického řízení i při sebenáležitější pečlivosti poznat, že tak činí právě proto, aby zkrátil své věřitele. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jak je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaná uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (§241a odst. 1 o.s.ř.), a to zejména v závěrech o aktivní věcné legitimaci podle ust. §42a odst. 1 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku
(ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže
v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn.
21 Cdo 2662/99). Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.). Především provede důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež jsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato norma zásadně určuje i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v okruhu právně významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke kterým je povinen navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením
o důkazní povinnosti. Nebylo – li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení
§118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To platí
i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002, sp.zn. 21 Cdo 762/200, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86, ročník 2002 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 16.3.2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2004).
Z uvedených závěrů dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu a řízení mu předcházející nevychází. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval právní otázkou vymezenou dovolacím důvodem, že žalující věřitel je povinen mimo jiné tvrdit a prokázat (má-li být žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, včetně toho, že k jejímu uspokojení prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.6.2005, sp. zn.
30 Cdo 955/2005, zveřejněný v čas. Právní rozhledy, č. 21, roč. 2005, str. 803-805). Právní posouzení skutkového základu pro rozhodnutí odvolacím soudem je proto nesprávné, neboť je z hlediska dovoláním namítané právní otázky v rozporu s hmotným právem, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud rovněž neodstranil pochybení soudu prvního stupně, když nesplnil vůči žalobkyni poučovací povinnost, že je třeba označit důkazy k prokázání této rozhodné skutečnosti pro úspěšné uplatnění nároku, a o nesplnění následků výzvy dle citovaného ustanovení
§118a odst. 1, 3 o.s.ř., ačkoli žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že žalovaná nemá žádný jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení její pohledávky, a tato skutečnost byla mezi účastníky sporná. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že nelze souhlasit s námitkou dovolatelky, pokud vyjadřuje pochybnost, „zda bylo v daném případě dědické dohodě uzavřené mezi dlužníkem žalobkyně a žalovanou dne 4.3.1998 odporováno včas
za situace, kdy změna žaloby tak, aby odpovídala hmotnému právu, byla odvolacím soudem připuštěna v roce 2005 a kdy vlastně žalobkyně poprvé napadla odpůrčí žalobou právní úkon – dědickou dohodu ze dne 4.3.1998 – neboť do této doby napadla odpůrčí žalobou zcela jiný právní úkon dlužníka (vzdání se dědického nároku).“ Dovolací soud považuje za nezbytné se k této otázce vyjádřit, neboť v tomto směru již ve svém předchozím rozhodnutí vyslovil v projednávané věci závazný právní názor, že žalobní žádost, obsažená v žalobě došlé na soud prvního stupně dne 2.8.2000, byla nejasná
a neurčitá, s absencí konkrétního označení odporovaného právního úkonu a že soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl na podkladě žaloby s nedostatečně určitou žalobní žádostí. Řízení je vždy zahájeno dnem, kdy žaloba došla k soudu (§82 odst. 1 o.s.ř.). Zahájení řízení má účinky procesní i hmotněprávní. V oblasti hmotného práva má zahájení řízení za následek stavení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt. Návrh
na zahájení řízení, který je podáním účastníka, se řídí též ustanovením §42 a násl. o.s.ř., upravujícím podání a odstraňování jeho vad. Judikatura v souladu s ustanovením §43 o.s.ř. připouští, aby návrh na zahájení řízení byl dodatečně doplněn tak, aby vyhovoval náležitostem uvedeným v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., a v případě, že vady podání jsou dodatečně odstraněny, považuje je tím za zhojené. Pokud tedy návrh na zahájení řízení, podaný ve lhůtě stanovené hmotným právem, byl v průběhu řízení a v souladu
s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu doplněn tak, že splňuje náležitosti stanovené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., jsou tím vady původního podání zhojeny a podání má účinky uplatnění práva u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.1998, sp. zn. 2 Cdon 1782/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a sp. zn. 23 Cdo 1227/99). Žaloba, došlá
na soud prvního stupně dne 2.8.2000, byť byla nejasná a neurčitá, pro nedostatek konkrétního označení odporovaného právního úkonu, založila procesněprvání
i hmotněprávní účinky, neboť z ní bylo patrné, zda a jaký nárok, případně proti komu je uplatňován. Jak správně dovodil odvolací soud, bez ohledu na formulaci petitu bylo
od počátku řízení zřejmé, že je uplatňována odporovatelnost právního úkonu, jehož následkem bylo zmenšení majetku Čestmíra Vašáka o jeho dědický podíl na nemovitosti podle ustanovení §42a obč. zák. Lze tedy uzavřít, že rozhodující pro posouzení otázky, kdy byla v projednávané věci uplatněna práva u soudu podle ustanovení 42a obč. zák.
ve vztahu k dodržení zákonem stanovené lhůty, je okamžik zahájení řízení dne 2.8.2000. Z uvedeného závěru vychází i rozhodnutí odvolacího soudu.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že v řízení před soudem nebyl proveden řádným způsobem důkaz o existenci vykonatelné pohledávky. Uvedený důkaz byl proveden v řízení před soudem prvního stupně v souladu s ustanovením §129
odst. 1 o.s.ř., jak vyplývá z protokolu o jednání na č.l. 27 spisu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu