ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1057.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1057/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce B. B., proti žalovanému J. V., o zaplacení částky 433 072,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 209/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2005, č.j. 29 Co 724/2005 – 432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. S., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2005, č.j. 29 Co 724/2005 – 432, změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 2004, č.j. 17 C 209/98-387, ve výroku I. tak, že žalobu zamítl v části příslušenství 8% úroku z prodlení p. a. ode dne 9. 1. 1998 do zaplacení z částky 433 072,80 Kč a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo v napadeném vyhovujícím výroku uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 433 072,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 9. 1. 1998 do zaplacení, a ve výroku II. o nákladech řízení, potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen v zamítavé části ohledně částky 288 715,20 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody žalobci podle §373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), neboť ze znaleckých posudků Doc. Ing. M. V., CSc. a Z. B. bylo zjištěno, že příčinou vzniku škody žalobci, ohodnocené v souladu se znaleckým posudkem na 433 072,80 Kč, byla vadná projektová dokumentace (poddimenzování hodnoty hlavních nosných prvků, zejména sloupů haly), kterou žalovaný na základě smlouvy o dílo pro žalobce zpracoval, a že příčinou poškození stavby (prohnutí trámů po položení střešní krytiny) nebylo použití nevhodného materiálu žalobcem, jak žalovaný namítal. Odvolací soud neuznal námitky žalovaného, týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce, když mezi účastníky byla dne 13. 3. 1996 uzavřena platná smlouva o dílo na vypracování projektu předmětné stavby (přístřešku pro krmení dobytka) žalovaným pro žalobce podle §536 obch. zák. Skutečnost, že existuje více spoluvlastníků realizované stavby a že odlišný od žalobce je i vlastník pozemku, na níž stavba stojí, považoval odvolací soud pro posouzení aktivní legitimace žalobce za nerozhodnou, objednal-li si projektovou dokumentaci na zajištění stavby jen jeden ze spoluvlastníků - žalobce a ten také náklady na zajištění objektu vynaložil. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného v tom směru, že projektová dokumentace byla vypracována jen pro účely stavebního povolení, když i z posloupnosti dat - nabytí právní moci stavebního povolení 4. 4. 1997 a zahájení prací 7. 4. 1997 - je patrné, že předmětná dokumentace byla i podkladem pro realizaci stavby. Odvolací soud neshledal rovněž podmínky pro postup podle §374 obch. zák., a to z důvodu neexistence okolností vylučujících odpovědnost žalovaného. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal oprávněnou ani vznesenou námitku promlčení a prekluze, když podle §397 obch. zák. je obecná promlčecí doba čtyřletá a počítá se ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (§398 obch. zák.), přičemž v daném případě byl projekt žalovaným žalobci dodán 27. 8. 1996, ke škodě došlo v důsledku vadného projektu žalovaného v průběhu realizace stavby v dubnu 1997 a žaloba byla podána 2. 10. 1998, tudíž nárok byl uplatněn v zákonné lhůtě. Odvolací soud po doplnění dokazování ohledně výše úrokové sazby shledal důvodnou pouze námitku žalovaného ohledně výše úroků z prodlení stanovené soudem prvního stupně a v souladu s ustanovením §369 odst. 1 a §502 odst. 1 obch. zák., ve znění před 1. 1. 2001, částečně zamítl nárok na zaplacení požadovaných úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolává se důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobce a poukazuje přitom, že stavba, jejíhož poškození se řízení týká, je v podílovém spoluvlastnictví žalobce, jeho bratra a matky, proto nemůže žalobce nárokovat celou vzniklou škodu. Domnívá se, že závěr odvolacího soudu je v tomto směru i v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu), který předešlé rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu v dané věci zrušil svým rozsudkem ze den 19. března 2003, č.j. 29 Odo 609/2002-232. Žalovaný napadá závěr soudu o existenci závazkového vztahu mezi účastníky, založeného smlouvou o dílo, neboť se domnívá, že nebylo prokázáno, kdo uzavřel předmětnou smlouvu a co bylo jejím obsahem. Poukazuje i na nesprávné hodnocení důkazů ohledně zahájení stavby žalobcem až po nabytí právní moci stavebního povolení a spojuje toto nesprávné hodnocení důkazů s pominutím aplikace ustanovení §374 obch. zák., týkající se vyloučení odpovědnosti žalovaného za škodu. Poukazuje přitom, že před nabytím právní moci rozhodnutí o vydání stavebního povolení byla provedena žalobcem prakticky celá stavba, a v této souvislosti rovněž namítá, že žalobce, jako zhotovitel stavby, porušil zákon i tím, že si nezajistil na stavbě stavební dozor, což odvolací soud vůbec nevzal v úvahu. Dovolatel si je vědom, že ve stavebním povolení byl určen jako stavební dozor, ale namítá, že žalobce s ním na uvedené práce žádnou smlouvu neuzavřel a tuto činnost ani provádět nemohl, když práce žalobce provedl sám (respektive za použití firmy, jež k uvedené činnosti neměla potřebné oprávnění), a to ještě předtím, než rozhodnutí o stavebním povolení nabylo právní moci. Podotýká, že teprve ze stavebního povolení se dozvěděl, že je určen na stavbě žalobce jako stavební dozor. Nesouhlasí se závěrem, že příčinnou vzniklé škody je vadný projekt a je přesvědčen, že příčinou škody bylo zejména použití mokrého syrového dřeva žalobcem na předmětnou stavbu přístřešku a skutečnost, že žalobce řešil chybějící část projektu o své vlastní vůli zadlabáním, čímž ještě zeslabil spoj šikmého a podpěrného sloupu (viz k dovolání připojená fotodokumentace). Dovolatel dále uvažuje, že pokud mu žalobce za předanou projektovou dokumentaci nezaplatil úplnou cenu díla, nepřešlo na žalobce vlastnické právo k dílu, tudíž žalobce nebyl oprávněn předané dílo použít. Dovolatel zdůrazňuje, že pokud by žalobce neporušil svoji povinnost s dílem nenakládat do úplné úhrady ceny díla žalovanému, nedošlo by bývalo ke vzniku škody, žalobcem tvrzené. Podle názoru žalovaného se žalobce nemůže úspěšně domáhat náhrady škody, jestliže svým jednáním, kterým je porušení vlastnického práva žalovaného, došlo ke vzniku škody. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem soudu ohledně posouzení jeho vznesené námitky promlčení a připomíná, že odvolací soud při učiněném závěru o otázce promlčení nároku žalobce nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. Žalovaný ve svém dovolání dále namítá, že odvolací soud vůbec neposuzoval věc z hlediska posouzení odpovědnosti za vady díla, když vůbec nevzal v úvahu, že objednateli nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady díla, jestliže objednatel zhotoviteli neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu. Poukazuje, že žalobce mohl vady díla zjistit již při jeho převzetí v srpnu 1996, přičemž žalobu podal až 2. 10. 1998. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Poukazuje, že dovolatel neformuloval v dovolání otázku zásadního právního významu a tato ani nevyplývá z obsahu dovolání. Mimoto argumenty žalobce směřují výhradně k hodnocení provedených důkazů, což nemůže být důvodem pro uplatnění přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že odvolací soud správně posoudil otázku aktivní legitimace žalobce, stejně jako vznik závazkového vztahu mezi účastníky, z něhož se odvíjí uplatňovaný nárok na náhradu škody, a za správný považuje rovněž závěr soudu o posouzení vznesené námitky promlčení. Pokud dovolatel k dovolání připojuje fotodokumentaci, žalobce zdůrazňuje, že se jedná o nová tvrzení, případně o uplatnění nových skutečností a důkazů, což dovolací řízení nepřipouští.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Napadá-li dovolatel hodnocení důkazů a namítá neúplnost dokazování potřebného pro správné právní posouzení věci, dovolací soud odkazuje na výše uvedené s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož se dovolací přezkum se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Založil-li odvolací soud právní posouzení věci na zjištění, že účastníci se dohodli na podstatných náležitostech smlouvy o dílo, že z dokazování vyplynulo i nepochybné sjednání předmětu díla, dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem – aplikovaným ustanovením §536 obch. zák., dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla sjednána platně smlouva o dílo. Dovolatel napadá nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o dílo, ale vychází přitom z odlišného skutkového zjištění, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, a sice, že není jasné, kdo smlouvu uzavřel a co bylo jejím předmětem. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou však být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, aplikoval-li v dané věci ustanovení §373 obch. zák., podle něhož, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost, a nerozhodl v rozporu s hmotným právem, neshledal-li podmínky pro postup podle §374 obch. zák., z důvodu neexistence okolností vylučujících odpovědnost žalovaného, vyplynulo-li ze skutkových zjištění, a to zejména ze znaleckých posudků, že ke vzniku škody žalobci došlo, a to ve výši odpovídající nákladům na zajištění opravy stavby, a že škoda byla způsobena důsledkem porušení povinnosti žalovaného, spočívající v provedení vadného projektu pro stavbu objednatele (žalobce). Pokud dovolatel namítá, že žalobce nezajistil na stavbě stavební dozor, a že se touto skutečností odvolací soud vůbec nezabýval, je třeba poukázat, že odvolací soud na straně 7 v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení jistiny náhrady škody jsou správné, a že soud prvního stupně se uvedenou námitkou žalovaného zabýval v odůvodnění rozsudku na straně 6, když dospěl k závěru, že eventuelní porušení stavebního zákona na straně žalovaného – nezajištění stavebního dozoru – nevedlo ke vzniku škody v dané věci. Je třeba znovu zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudu nelze příčinnou souvislost se vznikem škody, tvrzenou žalovaným, spočívající v nezajištění stavebního dozoru žalobcem, dovodit, jestliže z dokazování (ze znaleckých posudků) vyplynulo, že důsledkem vzniku škody na stavbě žalobce byl vadný projekt žalovaného.
Odvolací soud rovněž správně posoudil aktivní legitimaci žalobce, i když z jiných důvodů. Náhrada škody, která vznikla porušením povinnosti ze smlouvy na majetku ve spoluvlastnictví několika osob, se může domáhat kterýkoli z těchto spoluvlastníků, neboť práva z odpovědnosti za škodu, jež vznikla z protiprávního úkonu týkajícího se společné věci, jsou oprávněni uplatnit všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně (§139 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce jako spoluvlastník nemovitosti je tudíž v daném případě aktivně legitimován k náhradě škody. Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jak se dovolatel nesprávně domnívá, neboť Nejvyšší soud svým předešlým rozsudkem v dané věci pouze nalézacímu soudu uložil zabývat se otázkou, zda a jaký vliv na rozsah případného nároku žalobce na náhradu škody má skutečnost, že žalobce není výlučným vlastníkem věci, na níž mělo v důsledku porušení povinnosti žalovaného dojít ke vzniku škody.
Pokud dovolatel namítá, že žalobce nebyl oprávněn předané dílo - projektovou dokumentaci – používat, neboť podle smluvních ujednání nedošlo k přechodu vlastnického práva ze žalovaného na žalobce, je třeba konstatovat, že ze skutkových zjištění toto tvrzení nevyplývá, a jak už bylo výše uvedeno, skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny, a dovolací soud není ani oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Za bezpředmětnou je třeba považovat námitku dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce neuplatnil bez zbytečného odkladu u žalovaného právo z odpovědnosti za vady díla, pokud k uplatnění nároku z odpovědnosti za vady žalobcem nedošlo a žalobce se domáhá zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody. Jedná se o jiný nárok, pro jehož posouzení není rozhodující, zda žalobce uplatnil právo z odpovědnosti za vady.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s hmotným právem – ustanovením §397 obch. zák. a §398 obch. zák posoudil vznesenou námitku promlčení, když podle zákonné úpravy je v daném případě obecná promlčecí lhůta čtyřletá a počítá se ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že v daném případě ke škodě došlo v důsledku vadného projektu žalovaného v průběhu realizace stavby v dubnu 1997 a žaloba byla podána 2. 10. 1998. Tento závěr není v rozporu ani se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jak dovolatel poukazuje, neboť Nejvyšší soud k otázce promlčení žádný závazný právní názor nepřijal, pouze konstatoval, že v dalším řízení je třeba se vypořádat s otázkou promlčení a prekluze nároku.
Žalovanému je třeba dát za pravdu, že pokud dovolatel k dovolání připojuje fotodokumentaci, jedná o nová tvrzení, případně o uplatnění nových skutečností a důkazů, což dovolací řízení nepřipouští (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 21.listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu