ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1231.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1231/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M. a.s., proti žalované L. s. K. a D. s.r.o., o zaplacení 297 746,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 35/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č.j. 11 Cmo 313/2004-356, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 297 746,- Kč jako nedoplatku faktury ve výši 5 579,- Kč za dodané lékárenské zboží a dále úroku z prodlení ve výši 292 167,- Kč za opožděnou úhradu faktur. Žalobní nárok zpřesnila v průběhu řízení tvrzením, že mezi účastníky došlo dne 23. září 1999 k uzavření dohody o narovnání, v níž se žalovaná zavázala uhradit do 31. ledna 2000 doplatek kupní ceny ve výši 5 738,- Kč a žalobkyně se pro případ splnění tohoto závazku vzdala práva na zaplacení již vyúčtovaných úroků z prodlení za opožděnou úhradu kupní ceny odebraného zboží. V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu co do částky 15 453,- Kč zpět s odůvodněním, že žalovaná jí po podání žaloby (4. února 2002) plnila částkou 5 738,- Kč a že žalobkyně dále odečetla z původně žalované částky úroky z prodlení ve výši 9 715,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. června 2004, č.j. 38 Cm 35/2001-339 (stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. června 2003, č.j. 38 Cm 35/2001-304, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2004, č.j. 11 Cmo 337/2003-325, zrušil pro nesoulad mezi ústním vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením a věc mu vrátil k dalšímu řízení) žalované uložil zaplatit žalobkyni 282 293,- Kč (bod I. výroku) a náklady řízení (bod III. výroku), zastavil řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ohledně částky 15 453,- Kč (bod II. výroku) a rozhodl o vrácení částky 620,- Kč žalobkyni (bod IV. výroku).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2005, č.j. 11 Cmo 313/2004-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalované dotčených bodech I. a III. výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se žalovaná předmětnou dohodou o narovnání zavázala zaplatit žalobkyni 5 738,- Kč, přestože jí bylo známo, že již předtím prodala třetí osobě část podniku, kam bylo dodáno zboží vyúčtované uvedenou částkou. Za stavu, kdy na straně ani jednoho z účastníků nešlo o omyl a ani nešlo o nedostatek dobré víry při uzavírání dohody o narovnání na straně žalované, neboť o prodeji části svého podniku dobře věděla, je třeba podle odvolacího soudu posoudit závazek žalované zaplatit uvedenou částku jako nový závazek. Pakliže žalovaná závazek nedodržela a zaplatila žalobkyni až po sjednané lhůtě, prominutí úroků z prodlení za opožděné zaplacení jiných faktur (ohledně výše těchto úroků neměla žalovaná žádné výhrady), které jsou předmětem žalobního nároku, nenastalo a žalobní nárok je důvodný. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované o rozporu s dobrými mravy se zdůvodněním, že úroky z prodlení se týkají pozdní úhrady jiných faktur a nepoměr s částkou 5 738,- Kč je pouze zdánlivý. Proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě, v odvoláním dotčených výrocích jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a že řízení bylo zatíženo i procesními vadami.
Dovolatelka zastává názor, že žalobkyni nárok na předmětné úroky z prodlení zanikl, neboť svůj závazek dle dohody o narovnání, tj. uhradit žalobkyni nedoplatky za žalovanou odebrané a dosud nezaplacené zboží, v dohodnuté lhůtě celkovou platbou ve výši 55 592,30 Kč splnila. Poukazuje na to, že v řízení prokázala, že pokud v dohodě, při jejímž uzavření bylo vycházeno z nesprávné počítačové evidence žalobkyně, uznala nedoplatek v celkové výši 61 330,30 Kč, učinila tak co do částky 5 738,- Kč omylem (tj. tvrdí, že vyvrátila právní domněnku o trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání). Uvádí, že tato částka představuje kupní cenu léků dodaných žalobkyní do lékárny „U k.“, která již v čase dodávky nebyla ve vlastnictví žalované, nýbrž ve vlastnictví L. s., a. s. Závazek na úhradu částky 5 738,- Kč tak není závazkem žalované, nýbrž závazkem jiného subjektu, přičemž o prodeji této lékárny žalobkyně věděla. Pokud pak žalovaná tuto částku žalobkyni dne 4. února 2000 uhradila, učinila tak bez ověření oprávněnosti této platby; za situace, kdy neexistoval důvod pro takovou platbu, šlo o plnění bez právního důvodu. Ačkoli tyto skutečnosti byly v řízení prokázány, soudy k nim nepřihlédly a vůbec se nevypořádaly s obranou žalované založené na tom, že jí měla žalobkyně platbu přijatou bez právního důvodu vrátit, případně ji započíst proti své pohledávce, k čemuž však nedošlo. Dovolatelka dále poukazuje na ujištění žalobkyně, že pro zanedbatelnost částky 5 738,- Kč i čtyřdenního zpoždění s její platbou nebude považovat dohodu za nenaplněnou, nýbrž naopak za věc vyřízenou ve smyslu dohody.
Dovolatelka připouští, že textace dohody o narovnání není perfektní. Přesto se domnívá, že z jejího obsahu, z obchodní praxe zavedené mezi stranami a z jejich projevené vůle lze uzavřít, že smysl dohody, při jejímž výkladu je třeba zohlednit všechny vzájemné souvislosti, byl naplněn a že tedy žalobkyni nárok na úroky z prodlení zanikl. V případě opačného závěru se dovolatelka dovolává moderačního práva soudu, principu spravedlnosti, dobrých mravů i poctivého obchodního styku při rozhodování a to i s přihlédnutím k evidentnímu nepoměru mezi částkou 5 738,- Kč a celkovou žalovanou částkou, což soudy nižších stupňů zcela opomenuly.
Pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud i tím, že zcela opomenul zabývat se jejím požadavkem na přiznání náhrady nákladů prvního odvolacího řízení, v němž odvolací soud k jejímu odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně oběma rozsudky rozhodl stejně - žalobě co do částky 282 293,- Kč vyhověl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelka založila své dovolací námitky na mylném přesvědčení, že její úspěch či neúspěch ve věci závisí na existenci či neexistenci její povinnosti zaplatit žalobkyni nedoplatek kupní ceny ve výši 5 738,- Kč, vyplývající z dohody o narovnání. Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se však podává, že předmětem žalobního nároku není tento nedoplatek kupní ceny, nýbrž kapitalizované úroky z prodlení ve výši 282 293,- Kč za prodlení žalované s úhradou kupních cen za dodané zboží, na něž vzniklo žalobkyni právo v důsledku prodlení žalované, a nikoliv až v důsledku uzavření dohody o narovnání, která právo na tyto úroky z prodlení jako sporné nebo pochybné neupravovala. Pokud jde o tyto úroky z prodlení, žalobkyně se v dohodě o narovnání pouze vzdala nároku na ně za podmínky, že žalovaná narovnávanou částku 5 738,- Kč uhradí do 31. ledna 2000. Nebyla-li tato podmínka splněna (ostatně sama dovolatelka uvádí, že tuto částku uhradila až 4. února 2000), k zániku práva žalobkyně na úroky z prodlení v důsledku vzdání se práva nedošlo. Vyhověl-li proto odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) žalobě na jejich zaplacení, v rozporu s hmotným právem nepostupoval.
Z uvedeného vyplývá, že zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a tím i založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro rozpor s hmotným právem by mohly pouze námitky směřující do řešení těchto dvou otázek: zda-li právo na požadované úroky z prodlení vůbec vzniklo a vzniklo-li, zda-li zaniklo v důsledku vzdání se práva. Takto však dovolatelka jí uplatněný dovolací důvod nevymezila. Protože dovolací soud je při přezkoumání napadeného rozhodnutí vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), mohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit jen námitky do takové právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), a nikoli námitky dovolatelky (jako tomu je v tomto případě), které jsou pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku a tím správnosti napadeného rozhodnutí právně bezvýznamné.
Na výsledku dovolacího řízení nemůže nic změnit ani výtka dovolatelky, že soudy nepřihlédly k některým skutečnostem, které označuje za prokázané (tvrzený omyl žalované při uznání závazku v dohodě o narovnání a dále hodnocení platby ve výši 5 738,- Kč jako plnění bez právního důvodu). V případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci) je totiž dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolatelka nevznesla námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá a ani žádnou takovou otázku nevymezila a dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat dovolatelkou v obecné rovině tvrzenou vadou řízení [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], jelikož k tzv. jiné vadě řízení může dovolací soud přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a) [srov. §241a odst. 3 o. s. ř.], což případ podaného dovolání není.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu