ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1260.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1260/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E., spol. s r.o., proti žalované R. K. S., a.s., o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 396/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005 č. j. 31 Co 301/2005-107, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2006 č. j. 31 Co 301/2005-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 121,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. Š., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 9. března 2005 č. j. 5 C 396/2001-73, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2006 č. j. 5 C 396/2001-123, zamítl návrh žalobkyně, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyní částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 16. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen („ObčZ“) nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem ploch v P. patřících žalované za účelem instalace a provozování zařízení pro venkovní velkoplošnou reklamu – celkem 10 reklamních zařízení. V článku VII této smlouvy se žalovaná jako pronajímatelka zavázala předat předmět nájmu ke dni předem písemně oznámené instalace, a to ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu užívání, a dále spolupracovat s žalobkyní jako nájemkyní při řízení před stavebním úřadem. Pro případ neumožnění instalace zařízení podle zákresu, který je dodatkem smlouvy, a odstoupení od smlouvy nájemkyní, bylo sjednáno právo nájemkyně vyúčtovat pronajímatelce smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč za každé reklamní zařízení. K zahájení instalace mělo dojít 8. 11. 1999, zástupci žalované se na tuto schůzku nedostavili a plochy nebyly připraveny k instalaci, neboť na nich byly vystaveny staré reklamní panely. Příslušné rozhodnutí stavebního úřadu taktéž nebylo vydáno, neboť po podání ohlášení oznámila žalovaná stavebnímu úřadu, že nesouhlasí s umístěním reklamního zařízení, a ve stavebním řízení nebylo proto možno pokračovat. Dopisem ze dne 8. 11. 1999 odstoupila žalobkyně pro porušení smluvních povinností od smlouvy a vyúčtovala žalované smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. Při právním hodnocení věci se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který v této věci vyslovil ve svém rozsudku ze dne 30. listopadu 2004 č. j. 32 Odo 1113/2003-63, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud, vycházeje ze své dosavadní judikatury, dovodil, že z nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastnicemi, je zřejmé, že vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti žalované, tak na následné odstoupení od smlouvy žalobkyní. Ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je v rozporu s ustanovením §544 ObčZ, a tedy absolutně neplatné podle §39 ObčZ. Navíc odstoupení od smlouvy má podle §48 odst. 2 ObčZ za následek, že smlouva se od počátku ruší a zanikají práva a povinnosti, vyplývající ze smlouvy; nezaniká nárok na smluvní pokutu, avšak pouze za podmínky, že nárok vznikl ještě před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinnosti. V daném případě však měl nárok na smluvní pokutu vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy. Z tohoto důvodu shledal soud prvního stupně v dané věci jako absolutně neplatné ujednání o smluvní pokutě sjednané v nájemní smlouvě účastníky řízení, a to právě proto, že bylo vázáno nejen na nesplnění smluvní povinnosti žalované umožnit žalobkyni instalaci reklamního zařízení na pronajatém pozemku, ale také na odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně. Vznik smluvní povinnosti tak byl kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti žalované, tak na následné odstoupení od smlouvy žalobkyní. Nárok na smluvní pokutu proto podle závěru soudu prvního stupně žalobkyni nevznikl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2005 č. j. 31 Co 301/2005-107, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2006 č. j. 31 Co 301/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že smyslem sjednání smluvní pokuty podle §544 odst. 1 ObčZ je porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, které bylo učiněno po právu, mající za následek zrušení smlouvy, jako v dané věci, však nemůže být kvalifikováno jako porušení povinnosti, neboť jde o výkon práva, který oprávněné osobě podle §48 odst. 1 ObčZ náleží. Nárok na smluvní pokutu měl v dané věci vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, nedošlo proto k naplnění podmínek stanovených v §48 odst. 1 ObčZ, podle něhož sice zanikají v důsledku odstoupení od smlouvy všechna práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, nezaniká však nárok na smluvní pokutu vzniklý ještě před odstoupením od smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, kterým se oba soudy řídily. Vychází z názoru, že ujednáním o smluvní pokutě nedošlo k porušení základního právního principu rovnosti stran, neboť jediným důvodem oprávnění účtovat smluvní pokutu bylo porušení povinnosti ze strany žalované a podle jejího názoru se její postavení posílilo tím, že ji zbavilo povinnosti plnit i po zaplacení smluvní pokuty. Nebylo sjednáno, kdy přesně nárok na smluvní pokutu vznikne, dojde-li k porušeni povinnosti žalovanou. Vztah se řídil §544 odst. 1 a 2 ObčZ, podle kterého nárok vznikne v okamžiku, když dojde k porušení smluvní povinnosti, v daném případě neumožněním instalace zařízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka „v možnosti soudního omezení zákonem daných práv, v tomto případě omezení smluvní volnosti nad rámec toho, co je výslovně uvedeno v zákoně“. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že ve věci samé již dovolací soud rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004 č.j. 32 Odo 1113/2003-63, ve kterém řešil shodnou právní otázku, jejíhož řešení se nyní žalobkyně domáhá, přičemž odvolací soud při svém rozhodování závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem respektoval. Žalovaná se domnívá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto navrhla, aby dovolací soud její dovolání odmítl a uložil jí nahradit náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V posuzované věci se jedná o otázku vzniku nároku na smluvní pokutu podle §544 odst. 1 ObčZ, která byla ve smlouvě sjednána pro případ porušení smluvního závazku v návaznosti na výkon práva odstoupit podle §48 ObčZ od smlouvy. Tato otázka však již byla Nejvyšším soudem vyřešena v souladu s jeho dřívější judikaturou v předchozím rozhodnutí v této věci a Nejvyšší soud nemá důvod svůj právní názor měnit. Odvolací soud i soud prvního stupně tento právní názor dovolacího soudu ve svých rozhodnutích respektovaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, takže rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Dovolání není proto přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud jej proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované se sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6 750 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. 1 296,75 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu