ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1292.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1292/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. B. H., správce konkursní postaty úpadkyně D. s.r.o., proti žalovanému R. P., podnikateli, o 74 359,50 Kč s příslušenstvím a o příslušenství z částky 70 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 133/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2004, č.j. 35 Co 470/2004-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2004, č.j. 35 Co 470/2004-83, v prvním, druhém a třetím výroku a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. prosince 1997, č.j. 10 C 133/96-32, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou (po zastavení řízení co do částky 70 000,- Kč) domáhal po žalovaném zaplacení 74 359,50 Kč s příslušenstvím (a dále příslušenství z částky 70 000,- Kč) jako částky rovnající se dani z obratu, kterou žalovanému dodatečně vyúčtoval ke kupní ceně zboží odebraného od žalobce poté, co mu žalovaný nepředložil výpis z obchodního rejstříku.
Okresní soud v Děčíně ve výroku označeným rozsudkem žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 74 359,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 4. prosince 1992 do zaplacení a náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena kupní smlouva, přičemž vyfakturovaná kupní cena (faktura číslo 44592 znějící na částku 577 438,- Kč) neobsahovala částku odpovídající dani z obratu, kterou žalobce žalovanému dodatečně vyúčtoval fakturou č. 97692 znějící na částku 144 359,50 Kč. Vycházeje z povinnosti kupujícího dle §447 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) zaplatit za zboží kupní cenu uvedl, že součástí kupní ceny za podmínek, za nichž ke koupi zboží došlo, byla i daň z obratu. Žalobce se tak oprávněně domáhá zaplacení celé kupní ceny obsažené v předmětných dvou fakturách. Proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 35 Co 470/2004-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 74 359,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 4. prosince 1992 do zaplacení (výrok I.), nepřiznal náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně žádnému z účastníků (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok III.) a zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 18 % z částky 70 000,- Kč od 4. prosince 1999 do zaplacení (výrok IV.).
Odvolací soud, po doplnění dokazování důkazem listiny – kupní smlouvou, kterou žalobce předložil k důkazu v odvolacím řízení, se s právními závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Při přezkoumání odvolání žalovaného vyšel z úvahy, že úspěšnost žalobního požadavku na zaplacení peněžité částky odpovídající dani z obratu je podmíněna tím, že povinnost žalovaného takovou peněžitou částku zaplatit vyplývá buď ze zákona nebo ze smlouvy.
Podle právního posouzení odvolacího soudu byla dne 26. července 1992 mezi účastníky uzavřena písemná kupní smlouva podle §409 obch. zák., jejímž předmětem byla dodávka zboží za dohodnutou kupní cenu ve výši 577 438,- Kč, kterou byl žalovaný (kupující) podle §448 odst. 1 obch. zák. povinen zaplatit. Vycházeje z ujednání účastníků o daňovém režimu „bez daně z obratu – kupující prohlašuje, že zboží bude sloužit pro jeho vlastní potřebu a že je zapsán v podnikovém, resp. obchodním rejstříku a předá prodávajícímu do doby odeslání zboží kopii výpisu z podnikového, resp. obchodního rejstříku“, dovodil, že účastníci daň z obratu součástí kupní ceny neučinili. Na věci nic podle odvolacího soudu nemění, bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaný jako podnikající fyzická osoba nebyl v den uzavření kupní smlouvy zapsán v obchodním rejstříku, jelikož nebyl při vlastním nákupu ze zákona ve vztahu ke státu plátcem daně z obratu; kdyby to bylo opačně, povinnost vymáhat na něm zaplacení daně z obratu by byla na státu. Z prohlášení kupujícího ve shora citovaném ujednání účastníků o daňovém režimu nelze podle odvolacího soudu ani výkladem dovodit, že součástí kupní ceny při nesplnění určité a konkrétní podmínky na straně žalovaného bude určitá další částka, kterou by byl povinen nad rámec dohodnuté kupní ceny zaplatit. Za stavu, kdy žalobce (prodávající) neprokázal, že součástí dohodnuté kupní ceny byla částka rovnající se dani z obratu, jejímž plátcem je ve vztahu ke státu podle zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, v platném znění, prodávající (žalobce) a nikoli žalovaný, a kdy povinnost žalovaného zaplatit částku rovnající se dani z obratu nevyplývá ani ze žádného právního předpisu, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatel vychází při citaci uvedených ustanovení z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001).
Dovolatel se ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně, na jehož závěry nemůže mít žádný vliv písemné smluvní ujednání, předložené až v odvolacím řízení. Poukazuje na zásadní odlišnost režimu obratové daně od daně z přidané hodnoty a trvá na tom, že žalovaný je povinen mu dodatečně vyfakturovanou daň z obratu zaplatit. V této souvislosti zdůrazňuje, že předmětem daně byl obrat z prodeje zboží, takže plátcem daně byl vždy prodávající. Zboží se podle tehdy platných právních předpisů prodávalo zásadně za ceny s daní, jejímž plátcem ve vztahu ke státu byl prodávající, který ji odváděl státu a jemuž ji kupující platil v kupní ceně. Pouze v případě, že kupující byl plátcem daně a zboží nakupoval pro vlastní použití, mohlo být prodáno bez daně. Z toho dovozuje, že daňový režim nebyl a nemohl být předmětem smluvního ujednání, projevem smluvní volnosti. Jeho uvedení ve smlouvě bylo nutným předpokladem pro způsob fakturace ceny na základě zákonných předpokladů pro uplatnění příslušného daňového režimu. Nebyly-li proto v souzené věci na straně žalovaného splněny podmínky stanovené právními předpisy pro prodej zboží bez daně, nemohla být dle názoru dovolatele sjednána ani platně cena bez daně. Další argumentaci na podporu oprávněnosti žalobního nároku dovolatel opírá o částečnou platbu žalovaného ve výši 70 000,- Kč v průběhu řízení, kterou je třeba podle jeho názoru kvalifikovat jako uznání celého žalobního nároku.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Podle dosavadních právních předpisů soud (ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí) zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01). Z tohoto pohledu se dovolání žalobce podané až po uplynutí jednoměsíční lhůty počítané od právní moci rozhodnutí (srov. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), jeví opožděným (posledním dnem této lhůty byl čtvrtek 3. března 2005). Z napadeného rozsudku se nicméně podává, že opožděné podání dovolání mělo svůj původ v nesprávném poučení o lhůtě k jeho podání (ačkoliv odvolací soud věc sám projednal a rozhodl podle dosavadních předpisů, poučil účastníky o možnosti podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho rozsudku).
Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem 7, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Nejvyšší soud má proto dovolání v této věci za včasné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a souvisejícímu výroku o nákladech řízení), a je i důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 1 a odst. 3 větu první o. s. ř.); z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a s ohledem na přípustnost podaného dovolání i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by řízení činily zmatečným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které současně zakládají důvodnost dovolání ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud se této vady řízení dopustil tím, že rozsudek odvolacího soudu změnil (rozhodl ve věci samé), ačkoli zákonné podmínky pro takové rozhodnutí nebyly splněny.
Podle ustanovení §221 odst. 1, věty první, o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší. Podle písmene c) druhé věty tohoto odstavce tak učiní tehdy, jestliže rozsudek není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným.
Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl určité dokazování (předmětnými dvěma fakturami), nicméně v písemném vyhotovení rozsudku ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nepostupoval. Tohoto pochybení se dopustil tím, že dospěl k závěru o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, aniž vysvětlil, na základě jakých úvah a z jakých skutkových zjištění tak učinil, jaká právní ustanovení na zjištěný skutkový stav aplikoval, přičemž rovněž ani neuvedl, jakou formou (písemně, ústně, konkludentně) k uzavření smlouvy došlo. Týmž nedostatkem trpí i jeho závěr, že součástí kupní ceny byla i daň z obratu, a proto se žalobce oprávněně domáhá zaplacení celé kupní ceny obsažené ve dvou předmětných (shora citovaných) fakturách. Soud totiž vůbec neuvedl, jaké právní předpisy aplikoval a na základě jakých právních úvah dovodil, že žalobce má nárok na částku rovnající se dani z obratu. Tyto nedostatky, jichž se soud prvního stupně dopustil, mají ten důsledek, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Za tohoto stavu neměl odvolací soud jinou možnost, než rozsudek soudu prvního stupně zrušit [§221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a věc mu vrátit k dalšímu řízení [§221 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud však takto nepostupoval, neboť na základě závěru o uzavření písemné kupní smlouvy mezi účastníky, který učinil po doplnění dokazování a na základě svých právních úvah dospěl k jinému právnímu posouzení věci, v důsledku něhož rozhodl ve věci samé a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Tímto nesprávným postupem zatížil řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k ní ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavřel, že dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je naplněn, neboť nezrušil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost jeho závěrů [§221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] s vrácením věci k dalšímu řízení [§221 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zatížil řízení jinou vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž se zabýval argumenty uplatněnými v dovolání, v rozsahu napadeném dovoláním, tj. v prvním a ve třetím výroku, jakož i v dalším souvisejícím druhém výroku bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) rozsudkem zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem a odst. 5 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo nutné zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), v němž bude přihlédnuto též k námitkám, které dovolatel uplatnil v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu