ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1419.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1419/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce Z. N., proti žalovanému J. Z., o zaplacení částky 55 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 122/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2005 č. j. 12 Cmo 379/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. června 2004 č. j. 26 Cm 122/2000-31 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 55 632 Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. 11. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaný uzavřeli podle §610 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) smlouvu o přepravě věci, a to na základě ústní objednávky žalovaného, na kterou žalobce reagoval přímou dodávkou předmětu plnění – provedením požadované přepravy. Tato spolupráce byla mezi účastníky praktikována delší dobu a to tak, že žalobce vykazoval provedenou práci v záznamech o provozu vozidla, které mu vždy potvrdil zaměstnanec žalovaného svým podpisem, a poté odvedenou práci žalovanému vyfakturoval. Neuhrazena zůstala pouze faktura za měsíc říjen 1997. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dopravní služby provedl žalobce pro žalovaného i v říjnu 1997 a nepřijal argumentaci žalovaného, že objednávky činila osoba nekompetentní, neboť vyšel z §15 odst. 1 ObchZ, podle kterého kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. V dané věci zadávali žalobci práce buď mistr nebo stavbyvedoucí žalovaného, kteří také podepisovali záznamy o provozu jeho vozidla, což je při zajišťování dopravy ve stavebnictví běžné a žalovaný ostatně nezpochybňoval tuto praxi u jiných faktur vystavených na základě přepravních výkonů potvrzených uvedenými zaměstnanci a žalobci je běžně proplácel. Pokud některý mistr nebo stavbyvedoucí překročil své kompetence, zavazuje jejich jednání žalovaného, neboť žalobce o této skutečnosti nevěděl a ani vědět nemohl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2005 č. j. 12 Cmo 379/2004-46 rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 55 632 Kč se 17% úrokem z prodlení od 20. 11. 1999 do zaplacení a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil, v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 18% úrok z prodlení z částky 55 632 Kč od 25. 11. 1997 do 19. 11. 1999 a 1% úrok z prodlení z částky 55 632 Kč od 20. 11. 1999 do zaplacení, změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci; mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o přepravě ve smyslu §610, 629 ObchZ a podle §41 vyhlášky č. 133/1994 Sb., o silničním přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to provedením přeprav ze strany žalobce na základě ústních objednávek žalovaného. Uzavření těchto smluv bylo v řízení před soudem prvního stupně řádně prokázáno provedenými důkazy. Námitku žalovaného o nekompetentnosti zaměstnance žalovaného k podpisu zápisů o provedených přepravách shledal i odvolací soud jako nedůvodnou, a to s ohledem na ustanovení §15 ObchZ, neboť bylo obvyklé, že za žalovaného zadávali práci stavbyvedoucí nebo v jejich nepřítomnosti mistři, kteří také rozsah prací potvrzovali v záznamech. Jako správný posoudil odvolací soud také závěr soudu prvního stupně, že i kdyby některý mistr či stavbyvedoucí překročil své kompetence, jejich jednání žalovaného zavazuje, neboť žalobce o této skutečnosti nevěděl a ani vědět nemohl. Žalobci proto vzniklo podle §625 odst. 1 ObchZ právo na zaplacení přepravného za uskutečněné přepravy v žalobou uplatněné výši. Vzhledem k tomu, že nebylo v řízení prokázáno, kdy byla žalovanému předmětná faktura č. 11/97 doručena, dostal se žalovaný do prodlení s úhradou přepravného až ode dne následujícího po doručení žaloby a vznikl mu nárok na úrok z prodlení ve výši stanovené podle §369 odst. 1 a §502 ObchZ, tedy o 1% vyšší než činila úroková sazba určená podle §502 ObchZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné posouzení věci po právní stránce a také to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto důvody jsou podle názoru dovolatele dány tím, že soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly odvolatelem navržené důkazy, které mají pro věc zásadní význam a soudy také řešily v rozporu s hmotným právem otázku jednání jménem podnikatele, „když nelze připustit, aby zaměstnanci podnikatele výslovně upozorněni na to, že za podnikatele nemohou jednat, tohoto i takto mohli zavazovat“. Otázka způsobu jednání zaměstnanců podnikatele nebyla podle názoru odvolatele dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky řešena. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému odvolacím soudem vyhověno změnou rozsudku soudu prvního stupně v jeho prospěch, tj. zamítnutím žaloby v části týkající se 18% úroku z prodlení z částky 55 632 Kč od 25. 11. 1997 do 19. 11. 1999 a 1% úroku z prodlení z částky 55 632 Kč od 20. 11. 1999 do zaplacení, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel nejprve vytkl odvolacímu soudu procesní pochybení, které spatřuje v tom, že nebyly provedeny dovolatelem navrhované důkazy, a to ani před soudem prvního stupně, přestože se podle jeho názoru jednalo důkazy, jejichž provedením by bylo vyvráceno tvrzení žalobce o provedení přepravy v žalovaném období. Tyto námitky dovolatele však nesměřují ke zjištění zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto ohledu by se mohlo jednat pouze o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak k takové vadě by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by byla shledána přípustnost dovolání.
Další námitky dovolatele se týkají právního posouzení oprávnění zaměstnanců podnikatele činit jeho jménem právní úkony, jak stanoví §15 ObchZ. Podle tohoto ustanovení platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jedná se o úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002 sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003 sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204).
V posuzované věci napadá dovolatel rozsah oprávnění stavbyvedoucího a mistra jako zaměstnanců podnikatele v oblasti stavebnictví, kteří jménem tohoto podnikatele sjednávali smlouvy o přepravě a potvrzovali jeho jménem přijetí sjednaného plnění. Nejvyšší soud se rozsahem oprávnění zaměstnanců podnikatelů při provádění díla v předmětné oblasti již zabýval. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2735/99 (publikovaném v časopise Obchodní právo pod č. 1, ročník 2001, str. 27) dospěl k závěru, že pokud byl pracovník při provozování podniku pověřen výkonem technického dozoru při provádění díla, je podle §15 ObchZ zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Při této činnosti je přitom mj. obvyklé, aby tento pracovník zhotovené dílo přebíral. Ve svém jiném rozhodnutí, a to usnesení ze dne 23. listopadu 2004 sp. zn. 32 Odo 274/2004 (zveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3122, sešit 31, str. 48) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je obvyklé, aby stavbyvedoucí uzavíral v rámci pověření touto činností za zhotovitele stavby smlouvy, přičemž při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla (v citovaném rozhodnutí se jednalo o smlouvu o provedení zemních a výkopových prací).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že zaměstnanci žalovaného podnikajícího v oblasti stavebnictví, kteří byli pověřeni činností stavbyvedoucího nebo mistra, uzavírali jménem tohoto podnikatele (mistr v případě nepřítomnosti stavbyvedoucího) smlouvy o přepravních výkonech nutných pro zhotovovanou stavbu jako jeho zákonní zástupci podle §15 odst. 1 ObchZ. Potvrzující část rozsudku odvolacího soudu proto není v rozporu s hmotným právem, a s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nejde ani o otázku řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá po právní stránce zásadní právní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu