ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.364.2005.1
sp. zn. 32 Odo 364/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s., proti žalovanému P. H., o zaplacení 12 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 37 Cm 46/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č.j. 5 Cmo 178/2004-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným v pořadí druhým rozsudkem (stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 434/2002-155) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 37 Cm 46/2000-115, ve vyhovujícím výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 12 600 000,- Kč s úrokem z úvěru ve výši 864 750,83 Kč a s 30% úrokem z prodlení z částky 12 600 000,- Kč od 30. září 1995 do zaplacení, z částky 4 200 000,- Kč od 1. dubna 1995 do 30. června 1995 a z částky 8 400 000,- Kč od 1. července 1995 do 29. září 1995, jakož i ve výroku o nákladech řízení (I. výrok). Dále nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (II. výrok). Odvolací soud tak rozhodl poté, co k dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2004, č.j. 32 Odo 917/2003-169, zrušil v pořadí jeho první rozsudek ze dne ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 434/2002-155, a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro pochybení, jehož se dopustil posouzením námitky promlčení vznesené žalovaným při jednání před odvolacím soudem jako nepřípustného odvolacího důvodu s odůvodněním, že jde o nové skutkové tvrzení až v rámci odvolání.
Nejvyšší soud, s poukazem na systém neúplné apelace ve sporném řízení a s odkazem na konkrétní soudní judikaturu (na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003), zavázal odvolací soud svým právním názorem o právu účastníka vznést námitku promlčení kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, pokud není spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, a o povinnosti odvolacího soudu se takovou námitkou promlčení (bez ohledu na její důvodnost či nedůvodnost) zabývat.
Za stavu, kdy je žalovaný v souzené věci žalován z titulu svého ručitelského závazku, odvolací soud, jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, vyšel v novém odvolacím řízení při posouzení námitky promlčení žalobního nároku vznesené žalovaným z ustanovení §310 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). To podle odvolacího soudu znamená, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen při zjištění promlčení práva věřitele vůči dlužníku. Taková situace však v souzené věci nenastala, jelikož ze skutečností, které byly před soudem prvního stupně tvrzeny, zjištěny anebo vyšly v řízení najevo, nelze podle odvolacího soudu učinit závěr o tom, jak je tomu z hlediska běhu promlčecí lhůty ve vztahu k dlužníku zajištěné pohledávky. V souzené věci není podle odvolacího soudu podstatné, pokud nezjistil nepromlčení nároku vůči dlužníku. Podstatné podle odvolacího soudu je, že nebylo prokázáno ani nevyšlo jinak najevo, že pohledávka ve vztahu k dlužníku promlčena byla, přičemž zdůraznil, že tato tvrzení a k nim navržené důkazy nebyly však již v odvolacím řízení s ohledem na §205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) přípustné. Za stavu, kdy ze skutečností, které byly před soudem prvního stupně tvrzeny, zjištěny anebo vyšly v řízení najevo, nelze dospět k závěru, že ručitelský závazek žalovaného se zcela, případně z části promlčel, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaný se s právním názorem a postupem odvolacího soudu neztotožňuje. Připouští, že odvolací soud neměl k dispozici důkazy k prokázání námitky žalobkyně o jejím včasném a řádném uplatnění pohledávky vůči dlužníkovi, nicméně poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně provedení těchto důkazů navrhoval, ale tomuto jeho návrhu nebylo vyhověno.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v posouzení několika otázek. Jako první vymezil otázku, zda řádným uplatněním nároku věřitele vůči dlužníku u soudu dochází také ke stavění běhu promlčecí doby vůči ručiteli. V této souvislosti zastává názor, že žalobkyní včasné přihlášení pohledávky do konkursu prohlášeného na majetek úpadce P. M., dlužníka předmětné pohledávky, nemá žádný vliv na běh promlčecí doby ve vztahu k žalovanému jako ručiteli. Vycházeje ze správnosti tohoto názoru dovolatel spatřuje další otázku zásadního právního významu v posouzení důvodnosti námitky promlčení v případě, kdy je žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu. Za otázku zásadního právního významu pak pokládá i vymezení rozsahu, v jakém je odvolací soud oprávněn se námitkou promlčení ve vztahu k §205a o. s. ř. zabývat. Podle názoru dovolatele nastala kolizní situace, kdy neuplatňuje žádné nové tvrzení ani důkazy, neboť námitka promlčení není skutkovým tvrzením a lze se jí tedy zabývat i v odvolacím řízení, jestliže není spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, pokud se však žalobkyně brání takto vznesené námitce promlčení svým novým tvrzením až v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud o něm nemůže s ohledem na §205a o. s. ř. rozhodnout. Z toho dovolatel dovozuje, že uvedená právní norma jde proti §100 odst. 1 občanského zákoníku a §388 odst. 1 obch. zák., neboť při uvedeném postupu by se odvolací soud nemohl zabývat ani případnými novými tvrzeními žalobce učiněnými v odvolacím řízení jako obranou proti až v odvolacím řízení vznesené námitce promlčení protistrany, které žalobce bez svého zavinění v řízení před soudem prvního stupně neuváděl, protože se nemusel s námitkou promlčení vypořádávat.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí o vznesené námitce promlčení.
Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného zamítnout. Žalovaný se sice neustále domáhá posouzení oprávněnosti jím vznesené námitky promlčení žalobního nároku, podle jejího názoru však v tomto směru žádný důkaz nepředložil. Žalobkyně tvrdí a odkazem na konkrétní data zastává názor, že k promlčení pohledávky, která byla příslušným konkursním soudem na přezkumném jednání neodvolatelně a nezpochybnitelně zjištěna, nedošlo. Za této situace bylo správně vycházeno z §310 obch. zák. Podle mínění žalobkyně dovolání směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí, což zákon nepřipouští.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek, Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud nepochybil, pokud v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, vyšel při právním posouzení žalovaným vznesené námitky promlčení v odvolacím řízení z ustanovení §310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Z dikce uvedené právní normy zcela jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku. Současně platí, že závěr o promlčení práva věřitele proti dlužníku musí být založen na zjištění všech rozhodných skutečností, s nimiž zákon spojuje počátek, běh a skončení promlčecí doby. Tyto skutečnosti však nebyly a nemohly být předmětem tvrzení a navrhování důkazů ze strany účastníků v řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy žalovaný uplatnil námitku promlčení až v odvolacím řízení. Za tohoto stavu je proto správný s odkazem na §205a o. s. ř. závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti případného uplatnění takových skutečností a důkazů, jimiž by mělo být prokázáno promlčení pohledávky věřitele vůči dlužníku a to s tím, že ze skutečností tvrzených, dokazovaných či vyšlých před soudem prvního stupně najevo, nelze učinit závěr o promlčení nároku věřitele vůči dlužníku.
Ani jednu ze shora popsaných a dovolatelem vymezených otázek nepovažuje dovolací soud za právně významnou, neboť jejich případné řešení, jež nemůže vést k nepochybnému závěru o promlčení práva věřitele vůči dlužníku a tím i k závěru o promlčení práva věřitele vůči ručiteli (žalovanému), nemůže nijak zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení nebylo prokázáno ani nevyšlo jinak najevo, že pohledávka žalobkyně ve vztahu k ručiteli promlčena byla.
Je věcí účastníka řízení, který využije zákonné možnosti a vznese námitku promlčení až ve stadiu odvolacího řízení, aby v systému neúplné apelace počítal s tím, že odvolací soud může námitku promlčení posoudit pouze na základě skutečností a důkazů uplatněných v řízení před soudem prvního stupně a že nemůže přihlížet k nepřípustně uplatněným skutečnostem a důkazům (§205a o. s. ř.), tj. ke skutečnostem a důkazům uplatněným až v odvolacím řízení. Rovněž je třeba vycházet z toho, že důkazní břemeno o skutečnostech rozhodných pro počátek, běh a uplynutí promlčecí doby nese ten účastník řízení, který námitku promlčení vznesl.
Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá z pohledu uplatněných dovolacích námitek zásadní právní význam a dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu