ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.68.2004.1
sp. zn. 32 Odo 68/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce K. F., proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 229 381,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 515/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2003 č. j. 22 Co 967/2003-299, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2003 č. j. 22 Co 967/2003-299 v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. prosince 2002 č. j. 4 C 515/98-277 ve výroku pod bodem I v části, ve které bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 150 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 4. 1996 do zaplacení, a ve kterém byl potvrzen a změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III, a v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. prosince 2002 č. j. 4 C 515/98-277 ve výroku pod bodem I, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 150 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 4. 1996 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 19. prosince 2002 č. j. 4 C 515/98-277 (v pořadí třetím) uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 229 381,10 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 150 000 Kč od 12. dubna 1996 do zaplacení, z částky 8 557,10 Kč od 22. března 1996 do zaplacení a z částky 70 824 Kč od 6. ledna 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se žalobce jako zhotovitel zavázal provést pro žalovaného jako objednatele elektroinstalační práce formou subdodávky na stavbě rodinného domu v S. za dohodnutou cenu 50 000 Kč. Posléze se účastníci dohodli na rozšíření díla s tím, že žalovaný zaplatí žalobci cenu podle skutečného rozsahu díla. Tato konečná cena díla dle závěru soudu prvního stupně představovala částku 142 857 Kč a po odečtení uhrazené zálohy ve výši 100 000 Kč a částky 13 310 Kč (cena prací provedených společností E. s.r.o) zůstala nezaplacena částka 29 547 Kč. Žalobce rovněž dodal žalovanému na stavbu svítidla v ceně 8 557,10 Kč a rozvaděč v ceně 41 277 Kč. Ohledně nároku na zaplacení částky 150 000 Kč soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že tuto částku si účastníci dohodli jako cenu za užívání vozidla žalobce značky Peugeot Boxer žalovaným. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by uvedenou částku uhradil, či že by tento nárok žalobce zanikl započtením a proto i ohledně tohoto nároku shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. července 2003 č. j. 22 Co 967/2003-299 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení elektroinstalace na stavbě rodinného domu v S., přičemž následující dohodu účastníků o rozšíření smlouvy tak, že další práce budou placeny podle skutečně provedených prací a použitého materiálu, posoudil jako dohodu o změně díla podle §549 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Vzhledem k tomu, že si účastníci nesjednali po uzavření dohody o rozšíření díla jeho novou cenu, je žalovaný povinen uhradit cenu přiměřeně zvýšenou tak, jak ji určil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování. Stejně tak odvolací soud akceptoval i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce dodal žalovanému rozvaděč v ceně zjištěné soudem prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil i s dalším závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka žalobce na zaplacení částky 150 000 Kč za užívání automobilu žalobce žalovaným nezanikla započtením podle ustanovení §580 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), resp. podle ustanovení §358 a násl. ObchZ. Jednostranný zápočet případně dohoda o započtení podle ustanovení §364 ObchZ musí splňovat náležitosti právního úkonu (§37 odst. 1 ObčZ), z jeho obsahu musí být zřejmé jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti konkrétní pohledávce druhého účastníka. Tyto požadavky nesplňuje zápis ze dne 29. 3. 1996, z něhož žalovaný dovozoval zánik zmíněné pohledávky žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatňuje tedy dovolací důvody upravené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. S odvoláním na ustanovení §549 odst. 2 ObchZ namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou účelnosti zvýšených nákladů spojených se změnou díla, jehož předmětem bylo provedení elektroinstalace na stavbě rodinného domu v S. Dovolatel totiž nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu o výši ceny rozvodné skříně jakožto účelně vynaloženého nákladu s poukazem na to, že byl dodán rozvaděč o výrazně vyšší kapacitě, než pro tuto nemovitost bylo třeba. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 150 000 Kč poukazuje na zápis z 29. března 1996 a vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval výkladem projevu vůle stran vyjádřených v tomto zápise. Připustil sice, že zápis není precizní, ale lze z něj dovodit vůli stran směřující k tomu, že žalobci nebude účtováno navýšení ceny díla a tento rozdíl bude zúčtován ve prospěch žalobce jako vypořádání – užívání vozidla Peugeot Boxer a ve zbývající části jako záloha na kupní cenu dalšího vozidla. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud na základě nesprávných skutkových zjištění rozhodly ve věci v rozporu s hmotným právem. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V daném případě je dána přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 150 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 4. 1996 do zaplacení, podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud prvního stupně byl totiž v tomto rozsahu vázán závazným právním závěrem odvolacího soudu o uznání tohoto závazku žalovaným v zápise ze dne 16. 2. 1996, učiněným v usnesení ze dne 2. května 2000 č.j. 8 Co 859/2000-130.
Ve zbývající části by přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v usnesení ze dne 2. května 2000 č. j. 8 Co 859/2000-130 v tomto rozsahu odvolací soud soud prvního stupně nezavázal žádným právním názorem, a dalšími rozhodnutími již soud prvního stupně vždy žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004 publikované pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 7).
Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že dovolatel v dovolání zpochybnil pouze závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného uhradit cenu dodaného rozvaděče ve výši 41 277 Kč, neboť podle dovolatele nejde o účelně vynaložený náklad, jelikož dodaný rozvaděč je pro danou nemovitost předimenzovaný. Pouze v tomto rozsahu by tedy mohl být případně shledán zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 38 104,10 Kč dovolatel neuplatňuje žádnou otázku zásadního právního významu a tudíž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána být nemůže. Tím se ovšem přiznaný nárok štěpí a přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba posuzovat samostatně v rozsahu rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 41 277 Kč s příslušenstvím.
Při posouzení přípustnosti dovolání je však třeba aplikovat ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že posuzovaná věc je věcí obchodní (ve smyslu §261 odst. 1 ObchZ jde o vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti) není v tomto rozsahu dána přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 79 381,10 Kč (38 104,10 Kč + 41 277 Kč) s příslušenstvím, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté posoudil podle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém je přípustné, tedy v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 150 000 Kč s příslušenstvím.
Dovolatel namítá, že odvolací soud v této části věc nesprávně právně posoudil, neboť nesprávně vyložil projev vůle účastníků v zápise ze dne 29. 3. 1996. I když tento zápis není zcela precizní, podle dovolatele z něj vyplývá, kam jejich vůle směřovala. Účastníci souhlasili s tím, že žalobci nebude účtováno navýšení ceny díla v důsledku cenových úrovní a tento rozdíl mezi účtem s navýšením o cenovou úroveň a s účtem bez ní bude zúčtován ve prospěch žalovaného jako vypořádání úplaty za užívání vozidla Peugeot Boxer. Výše náhrady za užívání vozidla byla navíc prokazována i poznámkami psanými samotným žalobcem. Na základě tohoto zápisu žalovaný žalobci vystavil nový účet za provedení díla, který oproti původnímu byl nižší o částku cca 823 000 Kč, jež zahrnovala i částku 183 000 Kč za nájem vozidla Peugeot Boxer.
Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci sice o započtení pohledávky žalobce ve výši 150 000 Kč za užívání automobilu Peugeot Boxer opakovaně jednali, avšak kvalifikovaným způsobem k započtení nedošlo. Ani zápis ze dne 29. 3. 1996 nelze označit za dohodu o započtení, formulace tohoto zápisu není určitá a srozumitelná, bez dalšího z něj není patrné, proti jaké konkrétní pohledávce žalovaného vůči žalobci je započítávána pohledávka žalobce za užívání automobilu Peugeot Boxer, když ani u té není uváděna její výše. Stejně tak zápis o jednání účastníků ze dne 16. 2. 1996 není ani jednostranným započtením, ani dohodou o započtení a tvrzení žalovaného o tom, že se předmětný zápočet projevil ve snížené částce fakturované žalobci za provedené dílo M. K. nemůže bez dalšího o takovém zápočtu svědčit. Na fakt o zápočtu nelze usuzovat ani ze souhrnu zápisů o jednání účastníků o takto zamýšleném zápočtu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §580 ObčZ mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle ustanovení §358 věty prvé ObchZ k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu.
Podle ustanovení §364 ObchZ na základě dohody stran lze započítat jakékoli vzájemné pohledávky.
Podle ustanovení §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, co jím mělo být vlastně po slovní či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož druhé straně není umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je (právní relevanci však nemá neschopnost pouze konkrétního adresáta právnímu úkonu porozumět). Vyjádření právního úkonu je nesrozumitelné, jestliže je po jazykové stránce takového rázu, že z něj nelze zjistit obsah tohoto sdělení, přičemž tuto nejasnost obsahu sdělení nelze odstranit ani výkladem.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoliv jednoznačný zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel.
Z úkonu směřujícího k započtení musí být patrno, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele. To platí jak pro případě započtení jednostranným úkonem, tak i v případě, že jde o započtení dohodou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ze zápisu ze dne 29. 3. 1996, ani z jiných zápisů nelze dovodit, že by mezi účastníky došlo k započtení pohledávky žalovaného vůči pohledávce žalobce ve výši 150 000 Kč odpovídající nároku na úplatu za užívání automobilu Peugeot Boxer, neboť nejde o srozumitelný a určitý právní úkon.
Závěr odvolacího soudu je však nesprávný.
Pokud se týká tvrzené nesrozumitelnosti právního úkonu účastníků, je třeba konstatovat, že jak zápis ze dne 16. 2. 1996, tak zápis ze dne 29. 3. 1996 požadavek srozumitelnosti naplňují, neboť z hlediska slovního vyjádření jejich obsah seznat lze.
Pokud se týká určitosti právního úkonu započtení pohledávek účastníků, odvolací soud učinil závěr o neurčitosti tohoto právního úkonu, aniž se pokusil odstranit tuto nejasnost postupem podle §266 ObchZ. Bez pokusu o výklad úkonu účastníků však závěr o neurčitosti právního úkonu učinit nemohl. Navíc ze zápisu ze dne 29. 3. 1996 vyplývá, že se účastníci dohodli, že částka odpovídající úplatě za užívání automobilu Peugeot Boxer žalovaným bude kompenzována snížením úplaty za dílo provedené žalovaným (M. K.) tím, že bude odečten rozdíl cenové úrovně. Ze zápisu ze dne 16. 2. 1996 pak vyplývá, že za užívání předmětného automobilu bude účtována částka 150 000 Kč. Je tedy zřejmé, že projev vůle účastníků směřoval k dohodě o započtení částky 150 000 Kč za užívání předmětného automobilu oproti částce představující rozdíl cenové úrovně při účtování ceny díla – M. K. V ustanovení článku III bodu 8 smlouvy o dílo č. 95001 ze dne 1. 5. 1995 uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem byla dodávka a montáž stavebních prací na stavbě M. K., je uvedeno, že v ceně díla není započtena inflace, v případě nárůstu cen zboží v roce 1995 bude cena upravena podle zvýšených nákladů. Zvýšení se týká pouze nákupu zboží, hodnota práce zůstává beze změn. Úkolem soudu bylo tedy zjistit a posoudit, zda v úplatě účtované žalovaným za provedené dílo na stavbě předmětného motorestu byla oprávněně žalovaným účtována částka odpovídající tomuto nárůstu cen zboží a v jaké výši. Vůči této částce pak mělo dojít k započtení pohledávky žalobce za užívání uvedeného automobilu žalovaným. Z tohoto hlediska však odvolací soud vzhledem k právnímu závěru, který učinil, věc neposuzoval.
V tomto rozsahu tedy rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Řízení navíc trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě v případě přípustného dovolání přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti. Rozsudek odvolacího soudu je totiž v části, ve které bylo rozhodováno o nároku žalobce na úhradu částky 150 000 Kč jakožto úplaty za užívání automobilu Peugeot Boxer, nepřezkoumatelný, neboť z rozsudku odvolacího soudu (ale ani z rozsudku soudu prvního stupně) nevyplývá, na základě jakého právního titulu soud žalobci tuto částku přiznal, neboť zjištěný skutkový stav v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nepodřadil pod příslušnou právní normu.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 150 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 4. 1996 do zaplacení, a pokud jím byl potvrzen a změněn výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu