ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.876.2005.1
sp. zn. 32 Odo 876/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně W. p. a.s., proti žalované B. S. s.r.o., o zaplacení 39 001,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 90/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č.j. 20 Co 403/2004-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 12 C 90/2002-36, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 39 001,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalovaná dne 4. října 1999 platbou částky ve výši 44 544,- Kč zaplatila žalobkyni (do 31. prosince 2005 zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod obchodní firmou C. S. L. & P. P. A.S.) prostřednictvím banky na její účet sjednané jednorázové pojistné dle vzájemně uzavřené pojistné smlouvy ze dne 9. září 1999 o cestovním pojištění. Žalobkyně tak nebyla oprávněna plnění na tuto pojistnou smlouvu započítat na úhradu předchozího dluhu na pojistném, když v řízení netvrdila (a neprokázala), že se žalovanou před uzavřením této pojistné smlouvy uzavřela jinou pojistnou smlouvu se stejnou výší sjednaného pojistného. Odvolací soud vycházeje z ustanovení §559 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dovodil, že zaplacením částky 44 544,- Kč na účet žalobkyně žalovaná jednoznačně určila, že plní závazek (pojistné) z pojistné smlouvy ze dne 9. září 1999, přičemž splněním tohoto závazku zároveň zanikla z něho vyplývající pohledávka žalobkyně. Odvolací soud proto nepřisvědčil názoru odvolatelky (žalobkyně), že žalovanou poskytnuté plnění bylo způsobilé byť k částečnému započtení na již dříve splatné dlužné pojistné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu postavenému na úvaze, že žalovaná poukázáním platby shodné s výší dohodnutého jednorázového pojistného jednoznačně určila, že plní závazek ze smlouvy ze dne 9. září 1999. Soudům obou stupňů vytýká, že zcela opomenuly aplikovat ustanovení §330 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Za stavu, kdy v řízení prokázala, že žalovaná vůči ní měla několik splatných závazků, tak zastává názor, že platbu žalované oprávněně započetla na její nejdříve splatné závazky. Tím došlo k situaci, že na žalovanou pohledávku dlužného pojistného byla započtena jen část z platby ve výši 44 544,- Kč, takže zbývá doplatit částku 39 001,- Kč, která je předmětem žalobního nároku. V doplnění dovolání dovolatelka podpořila jí prezentovaný názor o nutnosti aplikace ustanovení §330 odst. 3 obch. zák. poukazem na jednotnost českého právního řádu a na podnikatelský charakter obou účastníků řízení, z čehož dovozuje, že jejich obchody by se měly řídit obchodním zákoníkem.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.) připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při podnikatelské činnosti o úhradu pojistného, přičemž pojištění ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. souvisí s předmětem podnikání žalované), v níž bylo dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 39 001,- Kč. Jedná se tedy ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002). Odvolací soud zřejmě při formulaci poučení o opravném prostředku vyšel z úvahy o občanskoprávním charakteru předmětného závazkového vztahu. S tímto jeho názorem souhlasit nelze, neboť předmětný vztah mezi účastníky je vztahem obchodním, jak se ostatně správně domnívá i dovolatelka. Jako kritérium, zda jde o podnikatelský závazkový vztah ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák., není určující, jakým předpisem hmotného práva se jejich vztah řídí; rozhodující podle tohoto ustanovení je, že jeho účastníci jsou podnikatelé a že při jeho vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Za situace, kdy obě tyto podmínky byly v souzené věci splněny, vycházel dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání z obchodního charakteru souzené věci.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s . ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2006
JUDr. Miroslav Gallus. v. r.
předseda senátu