ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1044.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1044/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. Česká republika, s. r. o., jako právní nástupkyně společnosti A. P., a. s., proti žalovanému Z. V., o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 121/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 27 Co 39/2003-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. N. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2001, č. j. 3 C 121/97-223, uložil žalovanému a jeho bývalé manželce J. R. (dále jen „žalovaná“), aby společně a nerozdílně zaplatili původní žalobkyni – společnosti A. P., a. s. (dále jen „žalobkyni“), částku 200.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanými byla dne 29. dubna 1996 uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, jíž se žalovaní zavázali převést do vlastnictví žalobkyně blíže specifikované pozemky v kat. úz. P.-M. Na jejím základě zaplatila žalobkyně žalovaným zálohu na kupní cenu ve výši 2,000.000,- Kč. K uzavření kupní smlouvy ovšem nedošlo, a proto uvedená částka, kterou si žalovaní ponechali, představuje jejich bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Bylo jim totiž plněno na základě právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2003, č. j. 27 Co 39/2003-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích týkajících se vztahu mezi žalobkyní a žalovaným; ve výrocích ohledně vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného, když zdůraznil, že je nerozhodné, z jakých důvodů nedošlo k uzavření kupní smlouvy. K námitce žalovaného, že soud prvního stupně zcela pominul obranu, která byla obsažena v jeho písemném podání z 25. 7. 2001 a spočívala v tvrzení, že má vůči žalobkyni nárok ve výši 18,933.445,- Kč, odvolací soud s odkazem na §98 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a na §580 ObčZ poznamenal, že tato obrana nebyla z hlediska zániku žalobou uplatněné pohledávky významná. Žalovaný sice ve zmíněném podání tvrdí důvody pro vznik vzájemné pohledávky a požaduje, aby na ni byl vzat zřetel, ale úkon směřující k jejímu započtení do výše pohledávky žalobkyně v něm obsažen není. Jelikož jej žalovaný neučinil ani v odvolacím řízení, bylo nadbytečné provádět k existenci této pohledávky důkazy. Pokud jde o žalovanou, odvolací soud konstatoval, že s ohledem na zánik bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných je nutno provádět další dokazování k otázce, zda k převzetí zálohy došlo ještě za trvání tohoto spoluvlastnictví, a že toto dokazování přesahuje meze odvolacího řízení.
Soud prvního stupně poté při jednání konaném dne 9. září 2003 věc žalobkyně proti žalované J. R. vyloučil k samostatnému řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten mu podle jeho názoru dává řešení otázky „charakteru právních úkonů směřujících k zápočtu, provedených žalovaným“. Žalovaný namítl, že podáním z 25. 7. 2001 uplatnil u soudu nároky, jež mu vznikly vůči žalobkyni v důsledku porušení smlouvy o budoucí smlouvě z její strany. I když se neodvolal přímo na §98 OSŘ, postavil své nároky jako obranu, tedy institut, který je v tomto ustanovení zakotven, a bylo tedy možno je §98 OSŘ podřadit. Obranou je nazval proto, že byly uplatněny pouze do výše žalované pohledávky a nešlo o vzájemný návrh. Stejně reagoval i při jednání odvolacího soudu. Jestliže §98 OSŘ je jednoznačně označen jako námitka započtení, je jasné, že právě tímto podáním žalovaný hmotněprávní úkon směřující k započtení učinil. Ostatně soud měl vycházet z obsahu tohoto právního úkonu a z vůle žalovaného, která nepochybně směřovala k započtení bez ohledu na to, že podání tento výraz přímo neobsahuje a neodvolává se na příslušné zákonné ustanovení. Žalovaný tedy svým podáním dal jednoznačně najevo, že na žalovanou pohledávku započetl své náležitě specifikované nároky. Proto soud prvního stupně pochybil, když se námitkou započtení vůbec nezabýval, a odvolacímu soudu nelze přisvědčit, dovozuje-li, že úkon započtení nebyl proveden. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek buď změněn tak, že se žaloba zamítá, nebo aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku s obranou žalovaného dostatečně vypořádal, zpochybnil názor žalovaného o zásadním právním významu řešení otázky započtení a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně zanikla sloučením se společností A. Česká republika, s. r. o., na kterou přešlo její jmění. Usnesením ze dne 26. července 2006, č. j. 33 Odo 1044/2004-317, vydaným podle §107 OSŘ, proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) rozhodl, že v řízení bude dále jako s procesním nástupcem žalobkyně pokračováno s touto nástupnickou společností.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, neboť i když napadený rozsudek je již druhým, který soud prvního stupně v této věci vydal, jeho prvým rozsudkem (ze dne 4. března 1999, č. j. 3 C 121/97-38, který byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. března 2000, č. j. 27 Co 183/2000-54) bylo žalobě rovněž zcela vyhověno a nejedná se tudíž o odlišné rozhodnutí.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Žalovaný blíže nespecifikuje, pod jaké procesní ustanovení řadí uplatněný dovolací důvod (ostatně k tomu ani není povinen). Podstatou jediné výhrady, kterou v dovolání vznáší, je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že neučinil vůči žalobkyni projev vůle směřující k započtení, opírající se o přesvědčení, že tento projev vůle je obsažen v podání z 25. 7. 2001. Žalovaný vlastně namítá, že kdyby odvolací soud obsah tohoto podání vyložil v souladu s jeho vůlí, musel by dovodit, že kompenzační projev byl učiněn.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Tyto názory samozřejmě platí pro výklad obsahu všech, tedy i jednostranných právních úkonů. Z pohledu citované judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah jeho podání z 25. 7. 2001, výlučně jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ. Žalovaný nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy nenamítá, že při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se tento soud dopustil omylu; brojí výhradně proti skutkovému závěru, že neučinil vůči žalobkyni kompenzační projev. Tento závěr je ovšem dovolací soud povinen, jak bylo shora vysvětleno, při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ převzít. Pokud se dovolací námitky žalovaného týkají právního posouzení věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud přijal (podle žalovaného správný) skutkový závěr, že podání z 25. 7. 2001 obsahuje projev vůle směřující k započtení, musel by nutně dojít k (rovněž správnému) právnímu závěru, že uplatněná pohledávka žalobkyně zanikla započtením.
Je tedy zřejmé, že žalovaný v dovolání ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Jelikož pak přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbývá než konstatovat, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006, tedy před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb. – srov. článek II této vyhlášky], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 9. 2006 vyhláškou č. 277/2006 Sb. (srov. článek II této vyhlášky) částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. září 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu