ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1114.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1114/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. M., proti žalovanému L. H., o 164.900,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23 C 289/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č. j. 30 Co 312/2004-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal po žalovaném a M. D., aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 170.000,- Kč. Tento požadavek odůvodnil tím, že v autobazaru provozovaném M. D. zakoupil vozidlo BMW 525 TDS, rok výroby 1995, za částku 170.000,- Kč; podmínky koupě nejprve domlouval s žalovaným, který vystupoval jako vlastník vozidla. Dne 13. 2. 2002 byl žalobce Policií ČR, službou kriminální policie, vyzván k vydání vozu, který pocházel z trestné činnosti. Na základě výzvy žalobce vozidlo policii vydal.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2004, č. j. 23 C 289/2002-48, uložil žalovanému zaplatit žalobci 164.900,- Kč, v rozsahu částky 5.100,- Kč žalobu zamítl, zastavil řízení vůči M. D. v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že sporný automobil koupil žalovaný od P. Ch. za 190.000,- Kč a následně se rozhodl jej prodat prostřednictvím autobazaru T., provozovaného M. D. S ním uzavřel dne 1. 11. 2001 smlouvu o zprostředkování prodeje vozu. Po jeho realizovaném prodeji žalobci obdržel žalovaný po odečtení provize autobazaru kupní cenu 164.900,- Kč. Dne 13. 2. 2002 byl žalobce nucen vozidlo vydat policii, neboť bylo zjištěno, že pochází z trestné činnosti. Z těchto zjištění soud dovodil, že kupní smlouva je neplatná, jelikož žalovaný nebyl vlastníkem prodávaného vozu a nemohl tak převést vlastnické právo na žalobce. Žalovaný se tedy na úkor žalobce bezdůvodně obohatil přijetím plnění z neplatného právního úkonu, které je povinen podle §457 obč. zák. žalobci vydat. Výše bezdůvodného obohacení představuje jen částku 164.900,- Kč, když 5.100,- Kč si ponechal jako provizi M. D. a o tuto sumu se žalovaný neobohatil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 30 Co 312/2004-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co poučil žalobce podle §118a odst. 3 o. s. ř., doplnil k jeho návrhu dokazování podstatnou částí trestního spisu Okresního soudu v Lounech 3 T 624/2002, týkajícího se trestné činnosti P. Ch. Z jeho obsahu zjistil, že P. Ch. dne 10. 1. 2001 uzavřel s vlastníkem předmětného vozidla společností E. L., a. s. smlouvu o jeho finančním pronájmu. Ačkoli do uzavření kupní smlouvy nebyl oprávněn toto vozidlo převést na jinou osobu, na přelomu měsíců srpna a září 2001 je prodal za 190.000,- Kč žalovanému. Za toto jednání byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona a byl mu za to uložen trest (viz trestní příkaz Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 12. 2002, č. j. 3 T 624/2002-66, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2003). Předmětné vozidlo bylo na základě usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2004, č. j. 3 T 624/2002-73, vydáno jeho vlastníku společnosti E. L., a. s. Tímto zjištěním se potvrdila správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že v době prodeje vozu nebyl jeho vlastníkem žalovaný, ale společnost E. L., a. s. Proto je správný právní závěr, že kupní smlouva byla od počátku neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.) a žalovaný je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení, které na jeho úkor plněním z neplatné smlouvy získal (§451, §457 obč. zák.). Výhradu žalovaného, že jeho povinnost vrátit žalobci peněžité plnění není podmíněna povinností žalobce vrátit vozidlo odmítl jako nedůvodnou. Žalobce totiž na úkor žalovaného nezískal žádné bezdůvodné obohacení; žalobce měl v držení věc jiného, jemuž byla podle §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu vydána. Pro rozhodnutí ve věci samé odvolací soud nepovažoval za právně významný úkon žalobce, kterým odstoupil od kupní smlouvy, protože dospěl k závěru, že od smlouvy lze odstoupit jen pokud je sama platným právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V prvé řadě vznesl výhrady týkající se doplnění dokazování v odvolacím řízení, jehož předmětem bylo zjištění podmínek, za kterých nabyl dispoziční oprávnění k vozu P. Ch. Odvolací soud překročil procesní pravidla a omezil jeho právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytkl, že ve svém rozsudku řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, když se nezabýval otázkou charakteru uzavřené smlouvy o převodu předmětného vozu na žalobce a z toho vyplývající otázkou pasivní legitimace. Je přesvědčen, že s M. D. – provozovatelem autobazaru T. – uzavřel smlouvu formálně označenou za zprostředkovatelskou, která má ale znaky smlouvy příkazní. Jako prodávající vystupoval autobazar. Bylo proto povinností soudu vypořádat se s faktem, že žalobce od kupní smlouvy uzavřené s M. D. odstoupil, čímž dal najevo, že ji považoval za platnou. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání dovolatele založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovém dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Z tohoto pohledu nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatele zpochybňující správnost postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování. Jde totiž o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o. s. ř., který je uplatnitelný jen v případě, kdy dovolání bylo shledáno podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným; sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
K námitce dovolatele vztahující se k charakteru uzavřené smlouvy mezi dovolatelem a žalobcem je třeba připomenout, že už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalovaného nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Jeho použití je ovšem, jak už bylo uvedeno, v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno.
Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaný výhrady nevznáší.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu