ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1159.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1159/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. B. D., proti žalovanému I. B., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Ing. J. C., o 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1990/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 27 Co 616/2004-172, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 27 Co 616/2004-172, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. ledna 2004, č. j. 6 C 1990/94-124, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 27 Co 616/2004-172, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně F. - C., s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) se po žalovaném (a původně spolu s ním i po D. S.) domáhala zaplacení částky 261.984,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 17. 5. 1993 do zaplacení s odůvodněním, že mu předala ke komisnímu prodeji zboží v hodnotě 261.984,50 Kč; žalovaný zboží převzal, uskladnil v nebytových prostorech D. S., se kterým společně podnikal, a zavázal se v listině označené jako „směnka“ žalovanou částku zaplatit do 16. 5. 1993. Dodatečně se ukázalo, že listina nesplňuje požadavky §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového. Dodané zboží nemá již žalovaný k dispozici, ve skladových prostorech D. S. se též nenachází, a proto původní žalobkyně požaduje finanční plnění.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 1998, č. j. 18 K 98/97-90, byl na majetek úpadkyně F. – C., s. r. o. prohlášen konkurs. K návrhu správce konkursní podstaty Ing. J. C. bylo v řízení pokračováno.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. srpna 2000, č. j. 6 C 1990/94-77, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci – správci konkursní podstaty částku 90.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení, řízení o zaplacení částky 171.984,50 Kč, stejně jako řízení proti D. S. bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2003, č. j. 28 Co 677/2000-115, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté, co usnesením ze dne 1. září 2003, č. j. 6 C 1990/94-118, připustil změnu žaloby (spočívající v požadavku na zaplacení žalované částky eventuelně z titulu dohody o narovnání ze dne 31. 10. 1994), rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 6 C 1990/94-124, žalobu na zaplacení částky 90.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že dohoda o vyrovnání závazku ze dne 31. 10. 1994, uzavřená mezi F. – C., s. r. o. a žalovaným, nahradila původní závazek žalovaného závazkem novým, přičemž povinnost žalovaného z titulu nezaplacené dodávky zboží zanikla. Protože žalovaný po připuštění změny žaloby uplatnil námitku promlčení, soud prvního stupně k ní přihlédl a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Podle dohody ze dne 31. 10. 1994 měl žalovaný vyrovnat žalovanou pohledávku do 31. 12. 1994. Pokud tak neučinil, začala tímto dnem běžet promlčecí lhůta, která uplynula 31. 12. 1997. Jestliže nový nárok, založený na dohodě ze dne 31. 10. 1994, uplatnil žalobce až dne 15. 8. 2000, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 2004, č. j. 27 Co 616/2004-152, v důsledku singulární sukcese připustil, aby na místo žalobce vstoupil do řízení JUDr. B. D.
Následně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 27 Co 616/2004-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení, a rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování částí listinných důkazů (plnou mocí K. a J. P. udělenou žalovanému, fakturou č. 20438, protokolem o převzetí zboží, listinou označenou jako „směnka“ ze dne 16. 4. 1993, zástavní smlouvou ze dne 5. 4. 1993, dohodou o vyrovnání závazků a čestným prohlášením žalovaného) uzavřel, že se žalovaný na úkor původní žalobkyně bezdůvodně obohatil. Došlo k tomu tím, že převzal zboží, jak prokazuje protokol o převzetí zboží a směnka ze dne 16. 4. 1993. Byla-li žaloba podána dne 7. 6. 1994, nemohlo dojít k promlčení uplatněného nároku. Podle odvolacího soudu to, že se bezdůvodně obohatil žalovaný, prokazuje nejen jeho následné chování, kdy část zboží vrátil společnosti F. – C., s. r. o., ale i dohoda o vyrovnání závazků ze dne 31. 10. 1994, v níž i přes nepřesnou formulaci týkající se zástavního práva je dluh žalovaného specifikován co do důvodu i výše. Stejně tak o závazku žalovaného svědčí čestné prohlášení ze dne 2. 2. 1994, řešící neshody mezi žalovaným a D. S., v němž žalovaný prohlašuje, že vyrovná dluh vůči F. - C., s. r. o. Představovala-li hodnota zboží částku 261.984,50 Kč, přičemž část zboží byla vrácena a další část již neexistuje, musí být žalobci poskytnuta finanční náhrada podle §458 odst. 1 obč. zák.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V něm označil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl pochybení při hodnocení důkazů a zdůraznil, že všechny předchozí dodávky zboží byly určeny D. S., jenž zboží u F. - C. rovněž objednával. Žalovaný nikdy předtím na svůj účet neučinil žádný obchodní případ s F. – C. a nikdy neprodával zboží této firmy. Na tom nic nemění skutečnost, že 16. 4. 1993 svým jménem podepsal „směnku“. Po převzetí zboží a jeho umístění ve skladu D. S. se o ně nezajímal až do okamžiku, kdy je zaslal zpět úpadkyni. Tento krok žalovaný odůvodnil hrozící škodou na tomto majetku a nátlakem uvedené společnosti na něho, neboť D. S. v té době rezignoval na podnikatelskou činnost a žalovaný byl pro F. – C. dosažitelnějším. Za nedostatečné považuje vysvětlení „omylu“ F. – C. při vystavení faktury č. 20438, kde je jako odběratel zboží uveden D. S. s odůvodněním, že obchod úpadkyně uzavírala s oběma tj. s žalovaným a s D. S. Odvolací soud se podle žalovaného „nevypořádal ani se závazkem 90.000,- Kč, který na sebe převzal žalovaný“, když při neexistenci jiného závazku žalovaného je tento třeba vztáhnout k předmětné dodávce zboží. Pominul přitom okolnosti uzavření dohody o vyrovnání závazků, kdy úpadkyně hrozila realizací zástavního práva domu manželů P., a to, že žalovaný dohodu uzavřel v tísni. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnout dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je (pokud jde o výrok ve věci samé) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek v tomto výroku podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaný sám označuje své dovolací námitky jako uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalovaný nesouhlasí výlučně se skutkovými závěry, k nimž v dané věci dospěl odvolací soud. Je totiž přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že zboží objednal D. S. a nikoliv on a že při neexistenci smlouvy to nemohl být žalovaný, kdo se na úkor úpadkyně bezdůvodně obohatil. Takový závěr je podle něho nutno přijmout bez ohledu na skutečnost, že žalovaný zboží převzal, zajistil zaplacení jeho ceny zástavním právem, uzavřel dohodu o vyrovnání závazků a nerealizovaný zbytek zboží zaslal úpadkyni. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, popřípadě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaný výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Je tedy zřejmé, že žalovaný v dovolání ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil (§451 obč. zák.) na úkor právní předchůdkyně žalobce F. – C. (§456 věta prvá obč. zák.). Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby založil na závěru, že žalovaný beze smlouvy převzal od původní žalobkyně zboží v hodnotě 261.984,50 Kč, které uskladnil v nebytových prostorech D. S. – osoby, s níž hodlal v budoucnu podnikat ve sdružení. Pro neshody s D. S. a na nátlak úpadkyně zboží, které nebylo prodáno, zaslal zpět společnosti F. – C. Vědom si svého závazku, podepsal protokol o převzetí zboží, požádal manžele P. o poskytnutí zástavy (rodinného domu) a uzavřel dne 31. 10. 1994 dohodu o vyrovnání závazku. Tato skutková zjištění čerpal z účastnické výpovědi žalovaného, výpovědi D. S., z plné moci K. a J. P. udělené žalovanému dne 19. 3. 1993, z faktury č. 20438, z protokolu o převzetí zboží, z listiny označené jako „směnka“ ze dne 16. 4. 1993, ze zástavní smlouvy ze dne 5. 4. 1993, z dohody o vyrovnání závazků a z čestného prohlášení žalovaného ze dne 2. 2. 1994. Odvolací soud tedy pro svoje skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné podstatné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Ke skutečnostem, které žalovaný uplatnil až v podaném dovolání (tj. že se společností F. – C. nikdy samostatně neobchodoval), nemohlo být přihlédnuto, neboť skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně (případně v souladu s §205a a §211 o. s. ř. před soudem odvolacím).
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) zpochybnit správnost meritorního výroku napadeného rozsudku, dovolací soud jeho dovolání směřující proti tomuto výroku zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného, nepřichází přípustnost dovolání v úvahu. Tato rozhodnutí mají vždy povahu usnesení, a to i v případě, že jsou začleněna do rozsudku a stávají se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti nim zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti nejsou rozhodnutími ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti těmto výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání směřující proti nim proto muselo být podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, resp. §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu