ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1187.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1187/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Slovenské republiky – Ministerstva zahraničních věcí SR, proti žalovaným 1) J. N., a 2) J. N., o zaplacení částky 1,336.346,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 1/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2004, č. j. 1 Co 52/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2004, č. j. 1 Co 52/2003-48, byl k odvolání žalovaných potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. ledna 2003, č. j. 25 C 1/2002-23, ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,325.000,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 12. 4. 2002 do zaplacení; ve výroku, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 11.346,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 12. 3. 2002 do zaplacení, 7,5% úrok z prodlení z částky 1,325.000,- Kč od 5. 1. do 11. 4. 2002 a 0,5% úrok z prodlení z této částky od 12. 4. 2002 do zaplacení, byl uvedený rozsudek změněn tak, že se žaloba v této části zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn též ve výroku o soudním poplatku a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání, jímž žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 4. 2005 (srov. článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené s účinností od uvedeného data tímto zákonem) a dospěl k závěru, že není přípustné.
Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebyla žalovaným způsobena újma na jejich právech odstranitelná tím, že bude jejich dovolání vyhověno, naopak rozsudek soudu prvního stupně jím byl změněn v jejich prospěch. Proto nejsou subjektivně oprávněni napadnout jej opravným prostředkem a nezbylo, než jejich dovolání v tomto směru podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) OSŘ odmítnout (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, či rozsudek z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 154).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jeho přípustnost není dána ani podle písm. c) tohoto ustanovení, jelikož tento výrok nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zpochybnění výkladu kupní smlouvy, který podaly soudy obou stupňů, je uplatněním dovolacího důvodu mířícího na skutková zjištění (§241a odst. 3 OSŘ), který podle výslovného znění tohoto ustanovení nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, případně rozsudek téhož soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Otázkou, zda je platná dohoda, jíž se kupující zaváže zaplatit prodávajícímu částku odpovídající příslušné dani z převodu nemovitostí, se již Nejvyšší soud ČR zabýval (srov. především v dovolání zmiňovaný rozsudek ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 33 Cdo 132/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001, a dále např. z něj vycházející rozsudek ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2178/2000). Nejde tudíž o právní otázku, která dosud nebyla vyřešena, případně která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak má na mysli §237 odst. 3 OSŘ. Odvolací soud pak rozhodl v souladu se závěry, jež byly vysloveny ve zmíněných rozsudcích a od nichž není důvodu se odchýlit ani v této věci. Žalovaní totiž v dovolání nepřicházejí se žádnými argumenty, jimiž by se dovolací soud nezabýval již v předchozích rozhodnutích. Proto nelze ani uvažovat o rozporu přijatého řešení právní otázky s hmotným právem. Jelikož přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), a o soudním poplatku, je zřejmé, že ve zbývající části je dovolání žalovaných mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí, proti němuž jej zákon nepřipouští. Proto je Nejvyšší soud ČR rovněž odmítl [§243b odst. 5 věta prvá a §218 písm. c) OSŘ].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu