ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1198.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1198/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) PhDr. I. S. a b) Ing. J. S., CSc., proti žalovanému N. p. ú., o zaplacení částky 249.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 35/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 20 Co 615/2002-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. I. G., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se po původně žalovaném P. ú. p. p. domáhali zaplacení částky 249.160,- Kč, kterou zaplatili občanskému sdružení A. za záchranný archeologický výzkum provedený v souvislosti se stavbou podzemních garáží v rámci rekonstrukce jejich bytového domu. Náklady výzkumu má nést organizace provádějící výzkum a občanské sdružení provedlo výzkum z nedostatku kapacit žalovaného.
Ministerstvo kultury ČR vydalo pod č. j. 15/299/2000 zřizovací listinu, kterou ke dni 31. 12. 2000 nově zřídilo státní příspěvkovou organizaci S. p. ú. v hlavním městě Praze, jež se stala nositelem veškerých práv a závazků vzniklých ke dni 30. 12. 2000 P. ú. p. p. (který byl zároveň zrušen). V řízení bylo proto pokračováno s tímto právním nástupcem původně žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. května 2002, č. j. 22 C 35/2000-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 249.160,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 20 C 615/2002-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý jednou polovinou) domu čp. 611 na stavební parcele č. 2076, stavební parcely č. 2076 a parcely č. 2077 (dvůr), zapsaných na LV č. 1282 pro katastrální území N. M., obec hlavní město Praha (dále též „předmětný dům“ či „dům“). K žádosti žalobců vydal odbor výstavby Obvodního úřadu městské části Prahy 1 dne 25. 3. 1997 rozhodnutí, č. j. Výst. 5572/96-H/F-2/611, které nabylo právní moci dne 25. 4. 1997, jímž byla povolena změna stavby spočívající ve výstavbě jednopodlažních podzemních garáží pod stávajícím dvorem předmětného domu. Poněvadž se dům nachází na území pražské památkové rezervace, vydal odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy dne 30. 1. 1997 pod č. j. OOP 267/97 závazné stanovisko, jímž byla žalobcům jako stavebníkům uložena povinnost provést v uvedené lokalitě záchranný archeologický výzkum a za tím účelem navázat spojení s P. ú. p. p., který sdělí instituci, jež bude výzkum provádět. Přípisem ze dne 22. 8. 1997 doporučila žalobci P. a. k. (poradní orgán ředitele P. ú. p. p.) k provedení tohoto výzkumu občanské sdružení A., společnost pro ochranu historického dědictví, která má na základě povolení Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. 1. 1993, sp. zn. 1854/92, oprávnění provádět archeologické výzkumy. Uvedené sdružení na základě ústní objednávky žalobce provedlo předběžný zajišťovací archeologický výzkum, jehož výsledky mu předalo protokolem ze dne 5. 8. 1997 a vyúčtovalo za něho částku 8.300,- Kč. Žalobce se sdružením dále uzavřel dvě smlouvy o dílo (dne 8. 8. 1997 a 11. 2. 1998), jejichž předmětem bylo provedení I. a II. etapy záchranného archeologického výzkumu před plánovanou výstavbou. Za provedení díla sdružení vyúčtovalo částky 91.105,- Kč (I. etapa) a 149.755,- Kč (II. etapa), které mu žalobci uhradili.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v posuzované věci není dána pasivní věcná legitimace žalovaného. Předně konstatoval, že stavební činnost žalobců nesouvisela s jejich podnikáním, nýbrž s vlastnictvím domu. Proto povinnost hradit náklady záchranného archeologického výzkumu nevznikla jim, ale organizaci provádějící archeologický výzkum (§22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění v tu dobu platném - dále jen „zákon o státní památkové péči“). Touto organizací však nebyl P. ú. p. p., s nímž žalobci nebyli v žádném smluvním vztahu, nýbrž občanské sdružení A., se kterým (za jím určených finančních podmínek) žalobci v rámci smluvní volnosti uzavřeli dohodu o provedení archeologického výzkumu. P. ú. p. p. žalobcům sdružení k provedení výzkumu pouze doporučil. Ti neměli právní povinnost dohodu se sdružením uzavřít; mohli vyčkat uvolnění kapacit P. ú. p. p. a uzavřít dohodu o provedení archeologického výzkumu s ním. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že P. ú. p. p. v posuzované věci působil pouze jako koordinátor odborné činnosti na úseku památkové péče v rámci svého postavení krajské organizace státní památkové péče (§33 zákona o státní památkové péči). Nemohl se proto na úkor žalobců bezdůvodně obohatit tím, že žalobci za něho plnili, co po právu měl plnit sám (§454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Požadavek žalobců, aby jim uhradil náklady, jež vynaložili na archeologický výzkum, nemá žádnou právní oporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu, která není judikaturou vyšších soudů vyřešena, pokládali otázku, která organizace vedle A. ú. je povinna hradit náklady povinného archeologického výzkumu ve smyslu §22 odst. 1 zákona o státní památkové péči, když tento ústav není schopen z kapacitních důvodů výzkum v přiměřené době realizovat. Připomněli, že v průběhu celého stavebního řízení postupovali v souladu se stavebním povolením vydaným příslušným orgánem. Stavba byla z hlediska archeologického výzkumu garantována právním předchůdcem žalovaného, který vydal rozhodnutí o povinnosti provést archeologický výzkum. Protože dohodu o provedení archeologického výzkumu s občanským sdružením A. uzavřeli na doporučení právního předchůdce žalovaného, nepokládají za správný závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalovaného P. ú. p. p. nebyl organizací provádějící archeologický výzkum a že žalovaný není proto v řízení pasivně legitimován. Smlouvu o provedení výzkumu se sdružením uzavřeli s vědomím právního předchůdce žalovaného, který působil ve smyslu §33 zákona o státní památkové péči jako koordinátor a současně podle §33 odst. 1 písm. i/ tohoto zákona zabezpečil výzkum prostřednictvím jiného subjektu. Z uvedených důvodů navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit.
Žalovaný se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Mimo jiné uvedl, že občanské sdružení A. je oprávněnou organizací, jíž bylo ve smyslu zákona o státní památkové péči povoleno provádět archeologický výzkum. Na činnost tohoto subjektu se proto plně vztahuje právní úprava provedená zákonem o státní památkové péči včetně povinnosti nést v určitých případech náklady prováděného výzkumu.
Jelikož podle §25 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, ve spojení se zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, v platném znění, došlo ke zrušení žalovaného S. p. ú. v hlavním městě Praze ke dni 1. 1. 2003 jeho splynutím v nově zřízený N. p. ú., rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 27. července 2004, č. j. 22 C 35/2000-75, že v řízení bude pokračováno s N. p. ú. jako právním nástupcem žalovaného (§107 odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění, a statutu N. p. ú., v platném znění, je žalovaný právnickou osobou způsobilou jednat samostatně navenek.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal. Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím lze namítat nesprávnost skutkových zjištění, je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto při zvažování přípustnosti (případně důvodnosti) dovolání musí převzít skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem.
Protože je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (až na výjimky zde uvedené), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah (z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec) a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl (tj. učinil je předmětem dovolacího přezkumu). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, ale nastává až tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že tomu tak skutečně je.
Žalobci spatřují zásadní právní význam napadeného rozsudku v posouzení otázky, která organizace vedle A. ú. je povinna hradit náklady povinného archeologického výzkumu ve smyslu §22 odst. 1 zákona o státní památkové péči, když tento ústav není schopen z kapacitních důvodů výzkum v přiměřené době realizovat, a tvrdí, že k této otázce neexistuje judikatura vyšších soudů. Již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 103, však dovolací soud zaujal názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tak je tomu i v případě výkladu §22 odst. 1 a násl. zákona o státní památkové péči. Podle §22 odst. 1 a 2 tohoto zákona archeologické výzkumy je oprávněn provádět A. ú. Československé akademie věd (dále jen „A. ú.“). Ministerstvo kultury může v odůvodněných případech po dohodě s Československou akademií věd povolit provádění archeologických výzkumů vysokým školám, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů, muzeím, nebo jiným organizacím, které mají pro odborné provádění archeologických výzkumů potřebné předpoklady (dále jen „oprávněná organizace“). Z §22 odst. 1 zákona o státní památkové péči vyplývá pro A. ú. a oprávněné osoby povinnost před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Podle §22 odst. 2 věty druhé zákona o státní památkové péči hradí náklady záchranného archeologického výzkumu stavebník jen tehdy, je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Z této právní úpravy je tedy zcela zřejmé, že kromě A. ú. je povinna platit náklady archeologického výzkumu ta organizace, která archeologický výzkum provádí (samozřejmě v případech, kdy tuto povinnost nemá sám stavebník). Žalobci předestřená právní otázka je tudíž v zákoně o státní památkové péči upravena zcela jednoznačně a její výklad nemůže činit v praxi žádné potíže. Otázka kapacitních možností realizace povinného záchranného archeologického výzkumu A. ú. nemůže mít při výkladu těchto ustanovení žádnou relevanci, jak žalobci mylně předpokládají. Z uvedených důvodů tak nelze pro řešení žalobci nastolené otázky (kterou odvolací soud posoudil v souladu s hmotným právem) přiznat rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobci svůj nesouhlas s právním závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného (resp. jeho právního předchůdce) založili na kritice správnosti skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá. Námitky, že odvolací nepřihlédl k tomu, že se po celou dobu stavebního řízení řídili poučením příslušných orgánů, že P. ú. p. p. rozhodl o nutnosti provedení archeologického výzkumu a že z důvodů nedostatečných kapacit jim doporučil, aby výzkum provedlo občanské sdružení A., tedy že k uzavření smluv o dílo s tímto sdružením došlo s jeho vědomím, jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; stejně tak výhrada proti závěru, že P. ú. p. p. neprováděl na nemovitosti žalobců záchranný archeologický výzkum (tj. nebyl organizací provádějící v posuzované věci archeologický výzkum), míří proti skutkovému zjištění. Žalobci netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu. Podstatou jejich námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci. Pokud v dovolání argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci (tj. vyšel-li by ze zjištění, že P. ú. p. p. prováděl archeologický výzkum, musel by dojít k právnímu závěru, že žalovaný je v posuzovaném sporu pasivně legitimován).
Jestliže tedy žalobci ve skutečnosti zpochybňují správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost právního závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného (tedy závěru, že na jeho straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobců a že neodpovídá ani za škodu, která jim měla vzniknout)), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Protože přípustnost dovolání nepřipadá v úvahu ani proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podání vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v. r.
předsedkyně senátu