ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1202.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1202/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. Š., proti žalovaným 1) O. R., 2) Ing. V. T., a 3) M. S., o zaplacení 376.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 40/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 21 Co 56/2006-250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po původně žalovaném R. R. (právnímu předchůdci žalovaných) domáhal zaplacení 1,700.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal zhodnocením nemovitosti (hospodářské budovy) investicemi provedenými žalobcem na základě neplatného právního úkonu (smlouvy o budoucí kupní smlouvě).
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č. j. 11 C 40/97-183, řízení o zaplacení 1,323.850,- Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 12. 3. 1997 do zaplacení zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby, zamítl žalobu o zaplacení 376.150,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 12. 3. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Dospěl k závěru, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 2004, č. j. 21 Co 471/2004-202, zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení se závazným právním názorem, že právo žalobce na zaplacení částky 376.150,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení promlčeno není.
Původně žalovaný R. R. dne 10. 3. 2005 zemřel a Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 3. června 2005, č. j. 11 C 40/97-216, rozhodl, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s dědici, tj. se žalovanými (jak jsou označeny v záhlaví tohoto rozhodnutí).
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 11 C 40/97-229, uznal žalované povinnými zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 375.150,- Kč s 18 % úrokem z prodlení jdoucím od 12. 3. 1997 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků, státu a o poplatkové povinnosti žalovaných. Vycházel ze zjištění, že žalobce a právní předchůdce žalovaných R. R. uzavřeli dne 18. 10. 1992 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v níž bylo sjednáno, že jakmile dojde k registraci dohody o vydání zemědělské stavby (bývalého kravína, resp. teletníku) s blíže neoznačeným pozemkem podle zákona č. 229/1991 Sb. a R. R. se stane vlastníkem těchto nemovitostí, prodá je žalobci za kupní cenu 500.000,- Kč. V dodatku č. 1 ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě si smluvní strany dojednaly, že budoucí kupující (žalobce) na své náklady provede „nezbytná opatření vedoucí k zamezení škod a k zajištění nemovitosti proti neoprávněnému vniknutí“ a budoucí prodávající se zavázal „vědom si toho, že budoucí kupující takto zvyšuje hodnotu nemovitosti“ uhradit budoucímu kupujícímu veškeré náklady, které na realizaci opatření vynaložil v případě, že kupní smlouva nebude uzavřena. Rozdíl v ceně zemědělské stavby před úpravami a po nich byl zjištěn znaleckým posudkem ve výši 376.150,- Kč a zohledňuje, že stavebními úpravami provedenými žalobcem došlo ke změně v opotřebení nemovitosti. R. R. nabyl nemovitosti zapsané na LV č. 939 v katastrálním území B. na základě smluv o jejich vydání uzavřených podle zákona č. 229/1991 Sb.; jeho vlastnické právo k vydaným nemovitostem bylo do katastru nemovitostí vloženo dnem 30. 7. 1993 a dnem 3. 3. 1994. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 6. 1996, č. j. 11 C 35/95-53, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze dne ze dne 12. 3. 1997, č. j. 24 Co 469/96-75, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po R. R. domáhal plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené dne 18. 10. 1992; tento rozsudek nabyl právní moci 29. 4. 1997. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdce žalovaných R. R. se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o částku 376.150,- Kč tím, že žalobce na základě neplatné smlouvy o budoucí smlouvě kupní ve znění jejích dodatků zhodnotil jeho nemovitost (zemědělskou stavbu, která byla R. R. vydána v restituci); konstatoval přitom, že „předchozí vlastník se bezdůvodně neobohatil, neboť pouze bezúplatným převodem na základě zákona převedl nemovitost na právního předchůdce žalovaných“ (R. R.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j. 21 Co 56/2006-250, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení účastníků a státu jej změnil. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Konstatoval, že dědictví po R. R. nebylo dosud skončeno, takže do jeho práv a povinností vstoupily žalované (dědičky ze zákona), na které přešla povinnost vydat bezdůvodné obohacení, avšak jen do výše nabytého dědictví. Důvodnými neshledal námitky žalovaných ohledně výše bezdůvodného obohacení a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 355/2001 zdůraznil, že soud prvního stupně nepochybil, vycházel-li ze znaleckého posudku, jímž byly porovnány ceny nemovitosti před úpravami provedenými žalobcem a po nich. Připomněl, že tvrzení právního předchůdce žalovaných a posléze i žalovaných o tom, že žalobce částečně investoval do nemovitosti v době, kdy R. R. ještě nebyl jejím vlastníkem, nebylo prokázáno, neboť ze znaleckých posudků, které byly v řízení vypracovány, a z technické zprávy Ing. K. vyplynulo, že úpravy a opravy nemovitosti byly žalobcem provedeny až po 16. 9. 1993. Návrhy žalovaných na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem za účelem upřesnění termínu prací, které byly na zemědělské budově žalobcem provedeny, shledal odvolací soud nadbytečnými s odůvodněním, že znalci mohou spolehlivě zjistit, jaké práce byly provedeny, nemohou však v rozsahu měsíců přesně určit, kdy byly tyto práce provedeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. S připomínkou svého tvrzení, že žalobce do nemovitosti neinvestoval pouze v době, kdy byla ve vlastnictví R. R., nýbrž již v době, kdy tento o jejím vydání v rámci restituce jednal, shledávají zásadně právně významným posouzení, zda při investování třetí osobou do nemovitosti před jejím vydáním osobě oprávněné (podle restitučních předpisů) dochází k jejímu bezdůvodnému obohacení či obohacení osoby povinné (podle restitučních předpisů). Mají za to, že žalobce měl tu část investic, které do nemovitosti vložil za trvání vlastnictví předchozího vlastníka, požadovat po něm, nikoli po jejich otci R. R. a posléze po nich. Pochybení odvolacího soudu shledávají rovněž v tom, že nevzal v úvahu všechny poznatky, které se podávají ze znaleckého posudku vypracovaného Ústavem teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR. Tento znalecký posudek sice „dospěl k částce 376.150,- Kč, kterou také posléze soudy žalobci přisoudily, avšak zmiňuje se rovněž o skutečné prodejní hodnotě provedených úprav, jež činí cca 190.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu tak nemá oporu v dosavadním dokazování. Výhrady mají žalované rovněž k posouzení jejich pasivní legitimace, konkrétně k tomu, že o jejich povinnosti hradit bezdůvodné obohacení bylo soudem rozhodnuto před skončením dědického řízení, kdy není najisto postaveno, zda a jakou část dědictví která z nich získá. Z uvedených důvodů navrhly, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) včas, a že jde o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Žalované nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými dovolacími důvody tak, jak byly v dovolání obsahově vymezeny.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor.
Podstatou výhrad dovolatelek ke skutkovým závěrům odvolacího soudu je námitka, že při posouzení výše bezdůvodného obohacení sice správně vyšel ze znaleckého posudku, který vypracoval Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, avšak pominul část údajů uvedených v tomto posudku, konkrétně úvahy znalce ohledně „tržního zhodnocení investic“. Této námitce nelze přisvědčit.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Zjištění ohledně výše bezdůvodného obohacení, které právní předchůdce žalovaných Rudolf Růžička získal na úkor žalobce tím, že žalobce investoval do jeho nemovitosti na podkladě neplatné smlouvy, čerpal odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – nejen ze znaleckého posudku vypracovaného Ústavem teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, jehož se žalované dovolávají, nýbrž i z výpovědí účastníků a ze znaleckých posudků znalců JUDr. J. J. a Ing. M. C. Z těchto důkazů vzal za prokázané, že stavebními úpravami provedenými žalobcem došlo ke změně v opotřebení zkoumané zemědělské stavby, kdy na některých konstrukčních prvcích byly provedeny udržovací práce, jimiž se prodloužila jejich životnost o cca 5 let, a u jiných došlo k provedení modernizačních prací s předpokládanou životností cca 25 let. Porovnáním ceny nemovitosti před úpravami a po nich - tak jak byla zjištěna podle vyhlášky č. 259/1995 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, tj. oceňovacího předpisu účinného k okamžiku vynaložení investic - soud zjistil zhodnocení nemovitosti, které shledal významným pro (následné) právní posouzení věci. I když to odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí výslovně, z jeho argumentace je zřejmé, že podstatným z hlediska právního posouzení věci považoval výlučně zhodnocení stavby podle příslušného oceňovacího předpisu (za účelem takového zjištění byl také znalecký posudek soudem zadán) a že úvahy znalce o významu následného „navýšení ceny nemovitosti v důsledku inflace“ a „ponížení ceny v důsledku dalšího stárnutí stavby“, měl za právně nevýznamné. Tomuto postupu při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti nelze nic vytknout, neboť skutečnosti, které jsou provedenými důkazy zjišťovány, musí být významné pro následné právní posouzení věci, přičemž na povinnost toho, kde se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, nemá vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení stalo poté, co jej obohacený získal, a nezáleží ani na tom, zda a popř. v jakém rozsahu v době rozhodování soudu obohacenému ještě nějaký prospěch zůstal (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004, a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s .ř. tak nebyl žalovanými uplatněn důvodně.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalované zpochybňují závěr dovozující, že jsou legitimovány k povinnosti vydat žalobci bezdůvodné obohacení, které jejich právní předchůdce na jeho úkor získal. Především tak učinily námitkou, že odvolací soud, který akceptoval názor soudu prvního stupně, nesprávně uzavřel, že z hlediska pasivní legitimace není významné, že žalobce do stavby investoval ještě před tím, než byla vydána R. R., když předchozí vlastník (osoba povinná podle restitučního zákona) stavbu R. R. převedla bezúplatně. Takový závěr však odvolací soud neučinil a již proto nemůže ani být – logicky vzato – podroben dovolacímu přezkumu. Odvolací soud zcela zřetelně konstatoval, že „tvrzení R. R. a posléze i žalovaných o tom, že žalobce provedl část investic do nemovitosti v době, kdy R. R. nebyl ještě jejich vlastníkem, nebylo prokázáno“ a proto přisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně pasivní legitimace žalovaných. Ani soud prvního stupně pak nedospěl ke skutkovému a potažmo k právnímu závěru, které jsou mu žalovanými podsouvány. Rovněž on (byť to nevyjádřil tak pregnantně jako odvolací soud) odmítl názor žalovaných, že pasivně legitimován ve věci by měl být subjekt, který stavbu vlastnil před R. R.
Závěr odvolacího soudu ohledně pasivní legitimace ve věci zpochybnily žalované též námitkou, že jim nelze uložit povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení, které na jeho úkor získal jejich právní předchůdce R. R., pakliže dosud nebylo skončeno dědické řízení a není tedy najisto postaveno, co z jeho majetku ta která z nich zdědí. Ani tento názor neobstojí. Smrt dlužníka a skutečnost, že o jeho majetku probíhá u soudu dědické řízení, nemá na povinnost splnit splatné závazky žádný vliv. Podle §470 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví mimo jiné i za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí; je-li více dědiců, odpovídají za tyto dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. V mezidobí mezi nabytím dědictví (§460 obč. zák.) a potvrzením nabytí dědictví (§482 a §483 obč. zák.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně; jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví. Žalovaným coby dědičkám R. R., které dědictví neodmítly, tedy nic nebrání požádat ještě před skončením řízení o dědictví příslušný soud, aby jim povolil použít majetek zůstavitele ke splnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, které na úkor žalobce získal (srov. §175r o. s. ř.). Ani dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že žalovaným se prostřednictvím jimi uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit a dovolací soud proto jejich dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v. r.
předsedkyně senátu