ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1211.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1211/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. B., družstvo, proti žalované S., k. s., o zaplacení částky 131.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 182/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2003, č. j. 35 Cm 182/96-156, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 131.358,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 283.878,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že se žalovanou uzavřel dne 18. 8. 1992 smlouvu o nájmu věcí v hodnotě 946.259,- Kč. Ačkoli nájemní vztah skončil jeho výpovědí k 31. 7. 1993, žalovaná mu věci vrátila až 4. 2. 1994 a za jejich užívání v tomto období nic neplatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. 35 Cm 182/96-156, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 258.748,- Kč s úrokem ve výši 18 % ročně od 1. 4. 1994 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 5. února 1999, č. j. 35 Cm 182/96-95, ve výrocích, jimiž byla žaloba o zaplacení částky 258.748,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. září 2001, č. j. 3 Cmo 546/99-110, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve výrocích, jimiž bylo řízení o zaplacení částky 25.130,- Kč zastaveno a bylo rozhodnuto o soudním poplatku, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 8. 1992 smlouvu o pronájmu základních prostředků (jednalo se o 74 položek) na dobu neurčitou. Tato smlouva byla jednou z celé řady smluv mezi účastníky uzavřených, jejichž cílem bylo převést podnikatelskou činnost ze žalobce na žalovanou, kteří byli personálně a hospodářsky propojeni. Žalobce dopisem ze dne 28. 4. 1993 doručeným žalované 29. 4. 1993 uvedenou smlouvu vypověděl. Při jednání uskutečněném v době před uplynutím výpovědní lhůty žalobce požadoval, aby mu žalovaná k 31. 7. 1993 vrátila devět položek z pronajatých věcí s tím, že je připraven přijmout i další základní prostředky, jež žalovaná nepotřebuje k zabezpečení provozu, a odprodat ty, které jsou trvale zabudovány do staveb. Dopisem ze dne 7. 10. 1993 žalobce požadoval po žalované okamžité vrácení jedenácti položek z pronajatých věcí. Dne 2. 12. 1993 uzavřeli účastníci dohodu o předání základních prostředků, v níž bylo ujednáno, které prostředky budou žalobcem převzaty do pěti dnů od uzavření dohody a které později. Podle předávacího protokolu žalobce dne 4. 2. 1994 převzal část z pronajatých základních prostředků (24 položek). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že žalovaná užívala dříve pronajaté základní prostředky proti jeho vůli. Žalobce požadoval vrátit pouze malé množství z pronajatých věcí. Nebylo prokázáno, které věci a po jakou dobu byly proti vůli žalobce žalovanou užívány. Způsob určení žalobou požadované částky zůstal žalobcem nespecifikován a k prokázání výše běžného nájemného za pronájem věcí žalobce nenavrhl žádné důkazy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 131.358,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do zaplacení, jinak jej (do částky 76.142,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 4. 1994) potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z listinných důkazů, jimiž zopakoval dokazování, vzal za prokázané, že dne 18. 8. 1992 účastníci uzavřeli smlouvu o pronájmu základních prostředků v pořizovací ceně 946.259,- Kč na dobu neurčitou za nájemné ve výši 47.313,- Kč měsíčně. Smluvní vztah skončil dne 31. 7. 1993 výpovědí žalobce. Účastníci před tím i poté jednali o vrácení základních prostředků. Při jednání dne 11. 5. 1993 žalobce požadoval vrátit do 31. 7. 1993 vysokozdvižný vozík, osobní automobil zn. Favorit, PC AT, monitor, tiskárnu, pancéřovou skříň, kopírku Canon, telefonní ústřednu, dva elektrické psací stroje zn. Optima, bourací kladivo a stavební vrátek a prohlásil, že je připraven přijmout i další věci. Dopisem ze 7. 10. 1993 žalobce urgoval žalovanou o zaplacení faktur za pronájem základních prostředků a urgoval vrácení věcí, jež požadoval již při jednání 11. 5. 1993 (kromě stavebního vrátku a psacího stroje). Kromě toho požadoval vrátit kladivo zn. Bosch a přenosný radiotelefon. Dne 12. 12. 1993 se účastníci dohodli, že žalobce předloží technologický postup demontáže základních prostředků ve střediscích stolárna a Z. a po jeho schválení žalovanou bude dohodnut termín demontáže. Ostatní věci uvedené v dohodě pod bodem 3a) se zavázal žalobce převzít okamžitě. Dopisem ze 7. 1. 1994 žalobce urgoval žalovanou o vrácení neoprávněně zadržovaných věcí. Žalovaná dne 4. 2. 1994 vrátila žalobci věci v pořizovací ceně 437.859,- Kč (maringotku, vrtací kladivo, závitořez, soustruh, vrtačku, ruční ohýbačku plechu, bourací kladivo Bosch, kompresorovou stanici, ruční tabulové nůžky, bourací kladivo, transportér, stavební vrátek, elektrický psací stroj Optima, radiovou síť, kopírku Canon, pancéřovou skříň, účtovací stroj, tiskárnu, počítač, radiotelefon, osobní automobil zn. Favorit, elektromotor, kalkulačku a vysokozdvižný vozík). Dne 1. 12. 1993 žalobce uzavřel s M. P. smlouvu o nájmu věcí v pořizovací ceně 371.654,- Kč (označené v účastníky uzavřené smlouvě z 18. 8. 1992 poznámkou „Z.“). Na základě těchto zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná se ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč. zák.“ na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Bezdůvodné obohacení v podobě plnění z právního důvodu, který odpadl, získávala tím, že po skončení nájmu žalobci nevrátila pronajaté věci, tedy tím, že nesplnila svou povinnost podle §682 obč. zák. Konstatoval, že žalovaná neprokázala splnění své povinnosti pronajaté věci po skončení nájmu vrátit, jež vyplývá ze zákona. Nepřisvědčil její námitce, že žalobce požadoval vrátit pouze část věcí, neboť povinnost vrátit věc po skončení nájmu vzniká ze zákona a není závislá na výzvě pronajímatele. Žalobu proto shledal částečně důvodnou, pokud jde o vydání plnění z bezdůvodného obohacení za užívání věcí, které žalovaná bezdůvodně zadržovala až do 4. 2. 1994, kdy je žalobci vrátila. Při určení výše plnění z bezdůvodného obohacení vycházel z měsíčního nájemného sjednaného účastníky (5 % z částky 437.859,- Kč představující pořizovací cenu těchto věcí) a doby šesti měsíců užívání věcí žalovanou bez právního důvodu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že se bezdůvodně obohatila tím, že po skončení nájmu žalobci nevrátila řádně a včas pronajaté věci. Je názoru, že povinnosti nájemce věc vrátit koresponduje povinnost pronajímatele věc od něho převzít. Při porušení této povinnosti je pak pronajímatel v prodlení ve smyslu §522 obč. zák. Je přesvědčena, že žalobce se v takovém prodlení ocitl, neboť jako pronajímatel neposkytl součinnost při převzetí věcí. Připomněla, že mezi účastníky byla 2. 12. 1993 sjednána dohoda o předání základních prostředků s tím, že byl dohodnut způsob a termíny předání jednotlivých skupin prostředků. Přestože u věcí uvedených pod bodem 3a) dohody, o něž je veden spor, je uvedeno, že jsou bez závad a žalobce je povinen si je odvézt do pěti dnů od uzavření dohody, byly žalobcem převzaty až 4. 2. 1994. I z jednání dne 11. 5. 1993 vyplynulo, že žalobce výslovně požadoval vrátit pouze 11 vybraných věcí, ohledně ostatních účastníci jednali o jejich odprodeji a za tím účelem byly dočasně ponechány v její dispozici. Zřejmý úmysl žalobce převzít od žalované jen omezený rozsah věcí je patrný i z dopisu ze 7. 10. 1993, z něhož vyplývá, že mezi účastníky byl dohodnut odprodej věcí vyjma těch, které byly uvedeny v příloze dopisu. Z těchto skutečností žalovaná dovozuje závěr, že věci byly u ní ponechány se souhlasem žalobce. Zdůraznila, že ačkoliv měla pronajaté věci v dispozici i po skončení nájmu, žádným způsobem je neužívala; proto jí ani nemohl vzniknout majetkový prospěch. Dále podotkla, že žalobce netvrdil a ani neprokázal, že předmětné základní prostředky byly v jeho vlastnictví a zda byly žalované skutečně předány za účelem užívání na základě jimi uzavřené nájemní smlouvy. Za nesprávný pokládá postup, jímž odvolací soud stanovil výši bezdůvodného obohacení, vycházel-li z výše nájemného sjednaného účastníky ve smlouvě o nájmu věcí. Navíc se odvolací soud při vyčíslení bezdůvodného obohacení dopustil numerické chyby. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná své dovolací výhrady považuje za dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu jejích dovolacích námitek je však zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovým zjištěním, na němž spočívá právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že po skončení nájmu nesplnila svou povinnost pronajaté věci žalobci vrátit a že je nadále užívala. Ve skutečnosti tak uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
V daném případě se žalobce žalobou v konečném znění domáhal vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), které žalované na jeho úkor mělo vzniknout tím, že po skončení nájmu nesplnila povinnost vrátit mu pronajaté věci, které dále užívala, vyplývající z §682 obč. zák.. Podle §451 odst. 2 obč. zák. jde o skutkovou podstatu, kdy bezdůvodné obohacení představuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Obohacovanému se tím, že má k dispozici věci (ať už možnost jejich užívání realizuje či nikoli), dostává určitého plnění a jelikož se tak děje bez právního důvodu, je povinen toto plnění vydat tomu, na jehož úkor je získáváno. Protože však takové plnění nelze fakticky vydat, vzniká obohacenému povinnost vydat ekvivalent tohoto plnění vyjádřený v penězích; přitom hodnota plnění je vyjádřitelná cenou, za níž bývá obvykle v daném místě a čase užívací právo k obdobným věcem přenecháváno. Žalovaná se žalobnímu požadavku bránila v průběhu řízení argumentací, že jí nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za situace, kdy věci u ní byly dočasně ponechány se souhlasem a vědomím žalobce, neboť účastníci jednali o jejich odprodeji, a kdy žalobce nesplnil svůj závazek z dohody ze dne 2. 12. 1993 do pěti dnů odvézt věci uvedené v bodu 3a) dohody, takže svým chováním přispěl k prodlení při vrácení věcí. V posuzovaném případě tak bylo pro právní posouzení věci významné zjištění, zda se žalovaná (dlužník) po skončení nájmu dostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit pronajaté věci žalobci a zda žalobce (věřitel) splnil povinnost věci od žalované převzít (§682 obč. zák.). Se zjištěním, že žalobce k určitému okamžiku nesplnil svou povinnost věci převzít, resp. že neposkytl žalované potřebnou součinnost, je totiž spojen závěr, že se jako věřitel ocitl v prodlení s převzetím věcí, které vylučuje možnost prodlení žalované s vrácením věcí (tato problematika je obecně upravena v §520 a 522 obč. zák.; prodlení dlužníka a věřitele v obchodních závazkových vztazích je komplexně upraveno v §365 až §372 obchodního zákoníku). Prokáže-li se v řízení, že věřitel se po skončení nájmu věcí dostal do prodlení s jejich převzetím od dlužníka, nemůže se domáhat peněžité náhrady podle §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za to, že v době prodlení měl dlužník věci ve své dispozici.
Odvolací soud svá skutková zjištění čerpal mimo jiné ze zápisu z jednání ze dne 11. 5. 1993, z dopisu ze dne 7. 10. 1993, z dohody ze dne 12. 12. 1993, z dopisu ze dne 7. 1. 1994 a z předávacího protokolu ze dne 4. 2. 1994. Bez povšimnutí však zůstala skutečnost, že v dopise ze dne 7. 10. 1993 žalobce sděluje žalované, že předmětem dalšího odprodeje nebudou jen základní prostředky (uvedené v přiloženém seznamu), jež žádá okamžitě vrátit. Rovněž nebyla vzata v úvahu skutečnost, že v dohodě ze dne 2. 12. 1993 se účastníci dohodli na způsobu vypořádání základních prostředků tak, že věci uvedené pod bodem 3a) dohody budou žalobcem převzaty a odvezeny do pěti dnů po podpisu dohody. Pominut zůstal též obsah dopisu ze dne 2. 11. 1993, v němž žalovaná žalobci sděluje, že zmařil převzetí základních prostředků, které se mělo uskutečnit 1. 11. 1993 (neuznává proto požadavek na nájemné za pronajaté věci), a souhlasí se žalobcem stanoveným dalším termínem předání věcí dne 8. 11. 1993. Tyto skutečnosti jsou přitom významné z hlediska úvah o pravdivosti tvrzení, jež žalovaná použila na svou obranu, potažmo závěru, zda se žalobce ocitl v prodlení s převzetím věcí od žalované.
Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud některé rozhodné skutečnosti z důkazů vyplývající pominul a vůbec je nehodnotil. Hodnocení důkazů tak bylo odvolacím soudem provedeno v rozporu s §132 o. s. ř. Protože pochybení při zjišťování skutkového stavu věci se týká skutečností, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci, lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku (a v akcesorických výrocích) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se z důvodů předčasnosti zabýval dalšími dovolacími námitkami.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu