ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1281.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1281/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) M. E. a b) L. E., proti žalovaným 1) S. K., a 2) B. Z., o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 96/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 1. března 2005, č. j. 40 Co 1066/2004-127, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s nimi kupní smlouvu a splnit tak závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené účastníky dne 1. 9. 2003.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. května 2004, č. j. 25 C 96/2004-110, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobci kupní smlouvu (ve výroku blíže specifikovaného obsahu), a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 1. března 2005, č. j. 40 Co 1066/2004-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 375 (zahrady) zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 244 pro katastrální území D., obec O. Dne 1. 9. 2003 uzavřeli žalobci coby budoucí kupující se žalovanými coby budoucími prodávajícími smlouvu o budoucí smlouvě kupní (dále jen „smlouva“, resp. „předmětná smlouva“), na základě níž se žalovaní zavázali, že se žalobci uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem bude „část pozemku stávající zahrady p. č. 375 s orientačně dohodnutou výměrou cca. 1.100 m2“, s tím, že bude nutno provést vyhotovení geometrického plánu pro následné rozdělení pozemku a stanovení jeho přesné výměry včetně zajištění odhadce (článek I. smlouvy). V článku II. smlouvy účastníci sjednali kupní cenu za uvedenou část pozemku ve výši 250.000,- Kč se splatností ke dni sepsání kupní smlouvy; účastníci se zavázali uzavřít kupní smlouvu do dvou měsíců od podpisu předmětné smlouvy. K žádosti žalobce (jednajícího na základě zmocnění žalovaných) stavební odbor Magistrátu statutárního města O. udělil souhlas k rozdělení pozemku a společnost G. s. r. o. dne 1. 12. 2003 zhotovila geometrický plán č. 693-183/2003 za účelem rozdělení stávající parcely č. 375 na dvě nové parcely č. 375/1 a č. 375/2. K uzavření kupní smlouvy však nedošlo.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí kupní uzavřená účastníky dne 1. 9. 2003 je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro neurčitost v označení části pozemku, která měla být předmětem kupní smlouvy. Vyjádřil názor, že podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí kupní podle §50a obč. zák. je určení předmětu koupě a kupní ceny, neboť daná smlouva v sobě obsahuje zamýšlenou kupní smlouvu, jejíž náležitosti se řídí §588 a násl. obč. zák. Je-li předmětem budoucí kupní smlouvy pozemek, je nutno jej identifikovat uvedením parcelního čísla a názvem katastrálního území, ve kterém leží (§5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v platném znění - dále jen „katastrální zákon“). Přitom §20 katastrálního zákona stanoví, že údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Jestliže účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí označili za předmět převodu vlastnického práva „část pozemku stávající zahrady p. č. 375 s orientačně dohodnutou výměrou cca 1.100 m2“ s tím, že „z důvodu prodeje pouze části pozemku p. č. 375 je nutno provést vyhotovení geodetického plánu pro následné rozdělení pozemku a stanovení přesné výměry“, vymezili jej z hlediska určitosti nedostatečně, neboť předmět budoucího prodeje není identifikován tak, aby byla vyloučena jeho možná záměna s jiným předmětem. Nedostatek určitosti projevu vůle zachyceného v písemné smlouvě nelze odstranit ani výkladem projevu vůle (§35 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právního závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je pro neurčitost neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. I nadále jsou přesvědčeni, že předmět zamýšlené kupní smlouvy byl ve smlouvě o smlouvě budoucí označen dostatečně určitě. Poukazují na to, že účastníkům byla známa konkrétní část pozemku s určením hranic v terénu, která měla být kupní smlouvou převedena. Precizní stanovení hranic a tedy i určení přesné výměry převáděné části pozemku měl určit až geodet v geometrickém plánu. Okolnost, že geometrický plán nebyl vypracován před uzavřením smlouvy a že se v jejím textu přesně neodráží, pokládají za nerozhodnou. Zároveň se dovolávají aplikace §50b obč. zák., podle něhož lze obsah smlouvy o smlouvě budoucí dodatečně doplnit, pokud účastníci dali nepochybě najevo, že smlouva má platit, i kdyby k dohodě o obsahu smlouvy nedošlo. Smlouva o smlouvě budoucí takové ujednání obsahovala ve svém článku I., v němž se hovoří o nutnosti provést geometrický plán pro rozdělení pozemku a stanovení přesné výměry prodávané části pozemku. Z uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek odvolacího soudu (případně též rozsudek soudu prvního stupně) zrušit a věc vrátit příslušnému soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241 odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Znamená to tedy mimo jiné, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v tomto případě), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Žalobci v dovolání zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je smlouva o smlouvě budoucí neplatná pro neurčitost označení předmětu kupní smlouvy. Řešení této nastolené právní otázky však napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce nečiní. Nejde totiž o otázku, kterou dovolací soud neřešil a jejíž řešení se v rozhodovací praxi vyšších soudů dosud neustálilo. Dovolací soud v mnoha svých rozhodnutích vyslovil, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srovnej např. rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997). Obdobně v rozsudku ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, dovolací soud formuloval právní závěr, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. V rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 593/7, pak dovolací soud vyjádřil názor, že označení pozemků ve smlouvě o smlouvě budoucí pouze údajem o katastrálním území a minimální výměře pozemků není určitým vymezením předmětu budoucí smlouvy a tento nedostatek nelze nahradit výkladem projevu vůle. V dalším rozhodnutí ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/98, dovolací soud usměrnil rozhodovací praxi právním závěrem, že právní úkon týkající se části nemovitosti je určitý nejen tehdy, jestliže je část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu, ale také tehdy, jestliže je identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se žaloba týká (např. uvedením údajů z evidence v pozemkové knize). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí označili předmět kupní smlouvy pouze jako „část pozemku stávající zahrady p. č. 378 s orientačně dohodnutou výměrou přibližně 1.100 m2“, aniž část pozemku individualizovali jiným způsobem tak, aby bylo i třetím osobám ze samotného textu předmětné smlouvy nepochybně zřejmé, jaká část pozemku je předmětem právního úkonu. Takové vymezení předmětu kupní smlouvy nesplňuje požadavek určitosti, a proto je správný právní závěr odvolacího soudu, že z tohoto důvodu je smlouva o smlouvě budoucí neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Žalobci tvrzená okolnost, že účastníci přesně věděli, co je jejím předmětem, je, jak bylo výše vysvětleno, irelevantní. Odvolací soud tak zjištěný skutkový stav právně posoudil v souladu s hmotným právem a od ustálené judikatury se nikterak neodchýlil.
Ani výhrada, že odvolací soud na posuzovaný skutkový stav neaplikoval §50b obč. zák., není způsobilá přípustnost dovolání založit. Žalobci totiž přehlížejí, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. lze zvažovat jen z hlediska právního závěru, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal; jinak řečeno pouze tehdy, měla-li předložená právní otázka pro jeho rozhodnutí o věci určující význam. Jestliže v daném případě odvolací soud při právním posouzení věci žádné právní závěry ve smyslu §50b obč. zák. nezaujal, nelze je dovolacímu přezkumu podrobit.
Lze uzavřít, že ani jedna z dovolacích námitek není způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; dovolání žalobců tudíž není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. listopadu 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu