ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1363.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1363/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobce H. T., proti žalovanému Z. Š., o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 89/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2005, č. j. 20 Co 613/2004-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.617,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. P., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 200.000,- Kč s 12 % úrokem od 24. 12. 1993 do zaplacení s tvrzením, že mu tuto částku půjčil na zřízení provozovny rychlého občerstvení a prodejny cukrovin. Půjčka byla splatná nejpozději do 23. 12. 1994 a úročena 12 % ročně. Prohlášením ze dne 23. 12. 1993 žalovaný potvrdil přijetí půjčky a zavázal se ji ve sjednané lhůtě vrátit včetně úroků.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2004, č. j. 4 C 89/96-141, žalobu, podle níž měl být žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně od 24. 12. 1993 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť přesvědčivým způsobem neprokázal závazek žalovaného zaplatit mu 200.000,- Kč s příslušenstvím. Listinu prokazující povinnost žalovaného zaplatit žalobci spornou částku považoval za nevěrohodnou. Přisvědčil argumentaci žalovaného, že nejde o vrácení půjčky, nýbrž o nárok z titulu vypořádání sdružení podle §829 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve kterém účastníci fakticky (bez výslovné dohody) společně podnikali.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 20 Co 613/2004-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 24. 12. 1994 do zaplacení, v části výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu 12 % úroku z prodlení ročně z částky 200.000,- Kč od 24. 12. 1993 do 23. 12. 1994, rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování důkazu listinou podepsanou žalovaným, včetně jejího překladu provedeného tlumočníkem z jazyka německého Ing. P. S., a výslechem žalobce přijal odlišný závěr, že mezi účastníky byla uzavřena perfektní smlouva o půjčce podle §657 a násl. obč. zák. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný potvrdil obdržení půjčky v hotovosti ve výši 200.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 23. 12. 1994. Součástí listiny, podepsané žalovaným, je i jeho prohlášení, že ovládá německý jazyk. Jelikož smlouva o půjčce může být uzavřena i ústně, považoval odvolací soud uvedenou listinu za potvrzení o existenci smlouvy o půjčce a současně za dohodu o narovnání. Její vypovídací schopnost nemůže být zpochybněna ani doplněním strojového přepisu listiny o záhlaví „dlužní úpis“ či označení žalobce, které na rukopisu chybí, ani jiným umístěním data (v rukopisu v záhlaví, ve strojopisu v zápatí). Nad rámec závěru o existenci smlouvy o půjčce odvolací soud podotkl, že účastníci jakéhokoliv právního vztahu mohou uspořádat sporná práva dohodou o narovnání podle §585 obč. zák. Účelem narovnání přitom není zjistit, „jak se věci ve skutečnosti mají“, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům. Z těchto důvodů ujednání mezi smluvními stranami podle shora citované listiny považoval za platné a na tomto základě rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl v rozsahu jistiny a části příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že na základě provedeného dokazování učinil nesprávný závěr o existenci smlouvy o půjčce, jelikož žalobce podle jeho přesvědčení v tomto směru neunesl důkazní břemeno. Dovolatel v průběhu celého řízení poukazoval na to, že účastníci měli v úmyslu společně podnikat a založit obchodní společnost ve formě společnosti s ručením omezeným. Před založením takové obchodní společnosti existovala „jakási“ forma společného podnikání účastníků. V závěru tohoto období faktického společného podnikání bylo sepsáno německy psané prohlášení o poskytnutí půjčky žalobcem. Jeho text dovolatel považuje za nesrozumitelný a má-li představovat dvojstranný úkon - smlouvu o půjčce - chybí na něm akceptace žalobce jako druhé smluvní strany. Tvrzení o vkladu žalobce do společného podnikání je rozporné s tvrzením žalobce o půjčce dovolateli. Skončilo-li společné podnikání účastníků, měli se vzájemně vypořádat podle zásad uvedených v §838 obč. zák. Uplatněný nárok považuje dovolatel za nárok z titulu vypořádání společného neúspěšného podnikání. Jestliže odvolací soud považoval citovanou listinu rovněž za dohodu o narovnání nebo za privativní novaci, přehlédl, že v obou případech jde o dvojstranné právní úkony, vyžadující projev vůle druhého účastníka právního vztahu. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání podle §243b odst. 1 o. s. ř. K dovolacím námitkám uvedl, že dovolatel nekonkretizuje, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když jeho výhrady směřují – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1053/2002 – ke zpochybnění skutkových zjištění, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; z dovolání nevyplývá, který právní předpis považuje za nesprávně aplikovaný, popř. v čem spatřuje nesprávný výklad použitého právního předpisu. Shledává-li dovolatel naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jsou to naopak jeho tvrzení, která v provedeném dokazování nemají oporu. Žalobce nikdy neměl v úmyslu uzavřít s dovolatelem smlouvu o sdružení podle §829 obč. zák.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalovaným obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Za nesprávné právní posouzení věci ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikované v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2).
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu o existenci smlouvy o půjčce, jejíž sjednání potvrzuje listina datovaná dnem 23. 12. 1993. Podstatou této dovolací námitky je však zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu; jde o námitku skutkovou, kterou žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr dovozující, že žalobce prokázal uzavření smlouvy o půjčce, odvolací soud učinil na základě výsledků dokazování; své závěry náležitě zdůvodnil (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV ÚS 563/03, publikovaný pod č. 71, svazek č. 33, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a uvedl, jaké úvahy jej k takovému závěru vedly. Proto k takovému skutkovému závěru nelze mít žádných výhrad. Tvrzení dovolatele o existenci smlouvy o sdružení podle §829 obč. zák. a o nutnosti zaniklé sdružení vypořádat v provedených důkazech naopak oporu nemají. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalovaného odráží nesouhlas se skutkovými zjištěními, který ústí v odlišný skutkový závěr. Uvedenými námitkami proto dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, a na jeho podkladě věc posoudil podle §657 obč. zák., jsou bezpředmětné výhrady žalovaného týkající se úvah tohoto soudu o privativní novaci (§570 obč. zák.) či o dohodě o narovnání (§585 obč. zák.); i když odvolací soud tato ustanovení zmiňuje, není na nich právní posouzení věci postaveno.
Žalovanému se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit. Proto dovolací soud jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.250,- Kč [§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 (srov. článek II vyhlášky č. 277/2006 Sb.)], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 – srov. článek II vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a z částky 3.292,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu