ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.138.2006.1
sp. zn. 33 Odo 138/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. S., b) J. S., proti žalované A. p., s. r. o. v likvidaci, (dříve F. s. r. o.), o zaplacení 36.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 82/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2005, č. j. 20 Co 69/2005-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali po žalované zaplacení částky 36.000 ,- Kč. Uváděli, že s žalovanou uzavřeli smlouvu o zprostředkování pobytu v lokalitě ostrova F. v hotelu T. B. v období od 11. 9. 1999 do 25. 1. 1999. Po dobu jejich ubytování v hotelu zde probíhaly stavební a rekonstrukční práce, které výrazně narušovaly kvalitu poskytované služby. Proto žalobci požadují vrácení jedné poloviny ceny zájezdu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2004, č. j. 12 C 82/99-85, nejprve v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 36.000,- Kč s příslušenstvím, následně ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že k uzavření smlouvy o obstarání věci podle §733 obč. zák. ve znění platném do 1. 10. 2000 došlo pouze mezi žalobcem a žalovanou a z tohoto důvodu nemůže být žalobkyně aktivně legitimována (mezi ní a žalovanou nedošlo ke vzniku žádného právního vztahu). Procesní neúspěch žalobce pak vyplynul z toho, že v řízení nesplnil svou povinnost důkazní a nepodařilo se mu prokázat tvrzení o vadách zajištěného pobytu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 20 Co 69/2005-101, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu jej změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že odpovědnost za vady vyplývající ze smlouvy o obstarání věci je nutno posuzovat podle ustanovení §499 obč. zák. Žalobci nepochybně ve smyslu §504 obč. zák. dopisem ze dne 1. 3. 1999 vytkli vady ubytovacích služeb, avšak tato reklamace sama o sobě neprokazuje, že k vytýkaným vadám v plnění žalované skutečně došlo. Tvrzení o narušení pobytu žalobců z důvodu stavebních prací zůstalo v řízení vzhledem k jejich nedostatečné důkazní aktivitě neprokázáno. Námitce, že soud I. stupně nedohledal a neprovedl výslech svědků, nebylo možno přisvědčit, protože nic takového z obsahu spisu nevyplývá. U jednání dne 14. 9. 2004 se žalobcům mimo jiné dostalo procesního poučení podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., aby ke svým tvrzením nabídli důkazy. Podáním ze dne 7. 10. 2004 sdělili, že kromě důkazu výslechem svědkyně J. H., delegátky žalované, žádné další důkazní návrhy nemají. U jednání dne 19. 10. 2004 prostřednictvím svého právního zástupce sdělili, že se jim nepodařilo zjistit jména dalších účastníků zájezdu, kteří by mohli jako svědci vypovídat před soudem. Byli-li žalobci před skončením jednání poučeni podle §119a o. s. ř., k novým tvrzením obsaženým v jejich odvolání odvolací soud nemohl podle §205a odst. o. s. ř. přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 23. června 2005 žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání vyvozuje z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že v rozporu s §118 odst. 1 a §118a odst. 1 a 3 o. s . ř. nebyly provedeny stěžejní důkazy a oba soudy v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 o. s. ř. rozhodly na základě nikoliv spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Po zopakování okolností, za kterých byl realizován jejich pobyt v hotelu T. B., žalobce uvedl, že většinu účastníků zájezdu tvořili cizinci a jen čtyři osoby byly občany České republiky. Protože nebyl schopen zjistit jména těchto osob, žádal žalovanou o jejich identifikaci. Žalovaná součinnost odmítla. Domnívá se proto, že svou povinnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení splnil, avšak „nalézací“ soud nezajistil, aby bylo možno při jednání potřebné důkazy provést.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu C, vložky 2965, dovolací soud zjistil, že dne 1. července 2005 bylo u obchodní společnosti F. s. r. o. vymazáno dosavadní obchodní jméno a nahrazeno novým názvem A. p., s. r. o., která současně dne 2. července 2005 vstoupila do likvidace.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (k tomu srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce, jak je zřejmé z jeho dovolání, vytýká odvolacímu soudu pouze procesní pochybení spočívající v tom, že „nezajistil“ provedení potřebných důkazů. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalobce výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle jeho názoru správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Protože žalobce nevymezil žádnou právní otázku, pro kterou by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř., se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat.
Je tedy zřejmé, že žalobce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Jeho dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Ivany Zlatohlávkové,v.r.
předsedkyně senátu