ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1416.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1416/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města V. proti žalovaným 1) P. Š., a 2) A. Š., o 216.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 765/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 28 Co 221/2005-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 28 Co 221/2005-66, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. prosince 2004, č. j. 12 C 765/2004-42, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. března 2005, č. j. 12 C 765/2004-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 216.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 9. 1. 2003 do zaplacení, s odůvodněním, že darovací smlouvou ze dne 9. 12. 2002 se žalovaní zavázali předat mu tuto částku do 30 dnů od podpisu smlouvy. Do dnešního dne svůj závazek nesplnili.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č. j. 12 C 765/2004-42, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. března 2005, č. j. 12 C 765/2004-57, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 216.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 9. 1. 2003 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli darovací smlouvu, na jejímž základě se žalovaní zavázali poskytnout žalobci dar ve výši 216.000,- Kč do 30 dnů od podpisu smlouvy; žalobce nabídku daru přijal. Ve smlouvě je konstatováno, že žalovaným je známa skutečnost, že žalobce nemá dostatek finančních prostředků na vybudování inženýrských sítí, veřejného osvětlení a zpevněných komunikací v lokalitě, v níž žalovaní vlastní stavební pozemek. Proto žalovaní darují žalobci předmětnou částku na spolufinancování výstavby těchto sítí. Žalobce se ve smlouvě zavázal k použití darované částky pouze k výstavbě těchto sítí s tím, že v případě nesplnění tohoto závazku mohou žalovaní požadovat vrácení daru. Žalovaným bylo dne 11. 12. 2002 vydáno stavební povolení k výstavbě rodinného domku na pozemku parc. č. 1002/30 v k. ú. a obci V. Při místním šetření před vydáním stavebního povolení zástupce žalobce uvedl, že souhlas s napojením stavby rodinného domku na inženýrské sítě bude dán až po vyřešení příspěvku na jejich výstavbu. Požadavek na příspěvek vyplývá z usnesení č. 6 obecního zastupitelstva města V. ze dne 15. 11. 2000, kterým byla schválena cena stavebních pozemků v lokalitě S. v. částkou 100,- Kč/m2 a příspěvek na vybudování inženýrských sítí kupujícího těchto stavebních pozemků formou darovací smlouvy u pozemků do 800 m2 částkou 250 Kč/m2 a u pozemků nad 800 m2 částkou 350,- Kč/m2. Pokud žalovaní požádali o povolení k připojení na kanalizaci do stávajících sítí, žalobce s tím nesouhlasil a souhlas podmiňoval poskytnutím daru podle usnesení zastupitelstva. Za tohoto skutkového stavu věci považoval soud prvního stupně darovací smlouvu za platnou. Žalovaní neprokázali její uzavření pod nátlakem na základě bezprávné výhrůžky. Za nátlak nelze považovat jednání stavebního úřadu jako správního orgánu, který je nutno odlišovat od žalobce – jednotky územní samosprávy. Podmiňoval-li stavební úřad vydání stavebního povolení řešením napojení kanalizace a vody pro stavbu rodinného domku, měli žalovaní nesprávnost postupu stavebního úřadu napadnout ve správním řízení, popřípadě vymáhat splnění povinnosti vlastníka inženýrských sítí, tj. umožnit napojení na vodovodní síť. Podle soudu prvního stupně nic žalovaným nebránilo v tom, aby darovací smlouvu neuzavřeli. Darovací smlouva jako dvoustranný právní úkon je platná a na závadu jí není ani účelové určení darovaných finančních prostředků, neboť zákon tuto možnost nevylučuje. S odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neshledal soud prvního stupně požadavek žalobce v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 28 Co 221/2005-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění, zejména z obsahu darovací smlouvy ze dne 9. 12. 2002, doplnil, že první žalovaný zakoupil v roce 2001 pozemek parc. č. 1002/3 v katastrálním území V. a měl zájem, aby byly k pozemku dovedeny inženýrské sítě, tj. vodovod, kanalizace a vedení zemního planu, a aby ve stejném místě bylo pouliční osvětlení, chodníky a zpevněná komunikace. Dar rovnající se žalované částce se žalobce zavázal použít společně s vlastními finančními prostředky k financování výstavby inženýrských sítí. Odvolací soud se proto ztotožnil i s právními závěry a argumentací soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle nich založeno na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Namítají, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po obsáhlé rekapitulaci skutkového děje podotýkají, že neměli jinou možnost než uzavřít se žalobcem darovací smlouvu, neboť jinak by nezískali jeho souhlas s připojením ke stávajícímu vodovodnímu a kanalizačnímu řádu a stavební povolení. Po uzavření darovací smlouvy (9. 12. 2002) jim bylo dne 11. 12. 2002 vydáno stavební povolení. Pojmovými znaky darovací smlouvy jsou přitom bezplatnost a dobrovolnost. Oba tyto znaky nejsou ale u sporné darovací smlouvy naplněny. Dobrovolnost je vyloučena existencí usnesení zastupitelstva žalobce ze dne 15. 11. 2000 a nezbytností souhlasu žalobce s připojením k veřejné vodovodní a kanalizační síti; bezplatnost je eliminována protiplněním žalobce, které je ve smlouvě uvedeno. Podle dovolatelů je darovací smlouva neplatným právním úkonem pro nedostatek svobody vůle (§37 odst. 1 obč. zák.); dovolatelé jej učinili v důsledku psychického donucení - bezprávné výhrůžky. Soud prvního stupně přehlédl, že před uzavřením darovací smlouvy dovolatelé v několika případech žádali bezúspěšně žalobce o souhlas s připojením k vodovodnímu a kanalizačnímu řádu, a proto nemohli získat stavební povolení. Existenci bezprávné výhrůžky prokazuje skutečnost, že bezprostředně po uzavření darovací smlouvy jim stavební povolení bylo vydáno. Přitom jeho nevydáním by byla zmařena investice dovolatelů do koupě stavebního pozemku a zmařeny již investované peníze do projektové dokumentace a do přípravných prací ke stavbě. Žalovaní neměli proto jiného východiska, než donuceni okolnostmi - proti své vůli - uzavřít darovací smlouvu. Existencí bezprávné výhrůžky se odvolací soud důsledně nezabýval. Z těchto žalovaní důvodů navrhli, aby byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí podaného dovolání pro nepřípustnost. Podle něj v něm dovolatelé pouze zpochybňují skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, a napadají jejich procesní postup při dokazování, tedy namítají okolnosti, které nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku platnosti darovací smlouvy ze dne 9. 12. 2002, konkrétně zda byla uzavřena svobodně, t. j. zda svoboda projevu vůle žalovaných nebyla omezena bezprávnou výhrůžkou (psychickým donucením). Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné (určující), a - jak bude uvedeno dále - odvolací soud ji vyřešil v rozporu s hmotným právem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti němu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaní uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalovaní nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání je opodstatněné.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Projev vůle je platným právním úkonem, vyhovuje-li všem náležitostem stanoveným zákonem. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, jde o právní úkon vadný a z pohledu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. o úkon absolutně neplatný. Mezi podmínky platnosti právního úkonu patří náležitosti osoby, vůle, projevu, poměru vůle a projevu a konečně náležitosti vlastního právního úkonu. Svoboda vůle (z právně-filozofického hlediska) znamená schopnost člověka rozhodovat se a jednat se znalostí věci (tj. na základě poznaných přírodních a společenských zákonů) a v souladu se svými zájmy a reálnými cíli. V rovině občanského práva seza svobodné jednání (svobodně projevenou vůli) považuje takové jednání, které je prosté vlivů, jež nutí účastníka právního úkonu jednat v rozporu se svými zájmy; svoboda vůle je mimo fyzického násilí (vis absoluta) vyloučena násilím psychickým (vis compulsiva). I když je vůle subjektů právních úkonů zpravidla podmíněna konkrétními skutečnostmi (pohnutkami), jež mohou omezovat jejich svobodu, je takové omezení právně irelevantní, jen pokud k němu nedošlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (fyzického nebo psychického násilí). V případě psychického (nepřímého) donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná výhrůžka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 712/2002). Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, přičemž může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň, a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999). Z tohoto pohledu musí být mezi bezprávnou výhrůžku a právním úkonem příčinná souvislost.
Závěr, že vůle dárců se neutvářela pod psychickým nátlakem, odporuje obsahu spisu a provedeným důkazům.
Kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2001, uzavřenou mezi dovolateli a V. K. (tedy nikoliv se žalobcem), koupili žalovaní pozemkovou parcelu č. 1002/29 o výměře 2311 m2 a parcelu č. 1002/30 o výměře 1313 m2 v obci a katastrálním území V. Jejich úmyslem bylo na této parcele vystavět rodinný dům. Za tím účelem proběhlo dne 31. 8. 2002 na pozemku parc. č. 1002/30 místní šetření, o kterém byl pořízen protokol, jehož obsahem je mimo jiné i stanovisko žalobce, že souhlas s napojením na inženýrské sítě bude dán „až po vyřešení příspěvku na ně.“ K tomu bylo připojeno stanovisko stavebního úřadu, že stavební povolení bude vydáno po doplnění části ZTI a souhlasu žalobce k napojení na veřejné řády. Na žádost dovolatelů ze dne 19. 8. 2002 o povolení připojení na kanalizaci a vodu z pozemku č. 1002/30 do stávající vybudované sítě v ulici A. D. reagoval žalobce dne 3. 9. 2002 dopisem, kterým jim sdělil, že po projednání věci v radě města 26. 8. 2002 s tímto řešením žalobce nesouhlasí, protože podmínkou udělení souhlasu je poskytnutí finančního příspěvku; o výši příspěvku byli žalovaní informování jak žalobcem, tak i původním vlastníkem pozemků a současně jim byl předložen návrh darovací smlouvy. Dne 9. 12. 2002 uzavřeli žalovaní a žalobce spornou darovací smlouvu a dne 11. 12. 2002 jim bylo vydáno Městským úřadem ve V. - odborem výstavby a životního prostředí stavební povolení k výstavbě rodinného domku, ve kterém je konstatováno, že již dne 17. 6. 2002 podali dovolatelé žádost o vydání stavebního povolení.
Žalobce neměl právo vázat souhlas s připojením na veřejné řády jako nezbytnou podmínku vydání stavebního povolení na poskytnutí daru. Z pohledu §8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění platném do 31. 12. 2002, je vlastník vodovodu nebo kanalizace povinen umožnit připojení na ně, pokud se připojovaný pozemek nebo stavba nachází na území obce s vodovodní nebo kanalizační sítí, připojení dovoluje umístění vodovodu nebo kanalizace podle technických možností a odběratel (rozuměj dovolatelé) splní podmínky stanovené tímto zákonem. Dovolatelé by pak darovací smlouvu nikdy neuzavřeli, kdyby reálně nehrozilo, že jim pro nedostatek souhlasu žalobce s připojením na vodovodní řád nebude stavební povolení vydáno (viz dopis žalobce ze dne 3. 9. 2002).
Ze shora uvedených skutkových zjištění je tedy zřejmé, že vůle dárců se utvářela pod tlakem okolností, jež jim hrozily, aniž měly zákonný podklad (nevydání stavebního povolení), a nikoliv svobodně, jak vyžaduje §37 odst. 1 obč. zák.
Protože odvolací soud vyvodil ze skutkových zjištění nesprávné právní závěry o platnosti darovací smlouvy, tzn. vyřešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem (§37 odst. 1 obč. zák.), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu