ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1640.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1640/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. Ú. n. L. - s. d., proti žalovanému RSDr. F. M., o zaplacení částky 140.694,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 1/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 Co 838/2003-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 11 C 1/93-53, zamítl žalobu (o zaplacení částky 140.694,- Kč s příslušenstvím) a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 3. června 2003, č. j. 11 C 1/93-55, v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části týkající se zaplacení úroků z prodlení blíže specifikovaných.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 Co 838/2003-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce, který je vlastníkem objektu čp. 296 v obci Ch. (dále též „předmětná nemovitost“ nebo „nemovitost“), jej podle nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 1991 pronajal žalovanému na dobu určitou do 1. 8. 1996. V období od srpna 1991 do května 1992 žalovaný nemovitost užíval jako prodejnu smíšeného zboží. V tomto období bylo teplo do uvedených nebytových prostor dodáváno Podnikem bytového hospodářství okresu Ú. n. L., jemuž žalobce v topné sezoně roku 1991-1992 za dodané teplo zaplatil částku 140.694,- Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že nájemní smlouva podléhá právnímu režimu §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť předmětem nájmu byla nemovitost jako celek; vzhledem k účelu jejího užívání (provozování obchodu a služeb) se však při uzavírání smlouvy uplatní veřejnoprávní instituty úpravy nájmu nebytových prostor (souhlas městského či obecního úřadu k provozování obchodu a služeb podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění). Jelikož nebylo v řízení prokázáno, že potřebný souhlas byl v posuzovaném případě dán, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. a §39 obč. zák.) a žalovaný v rozhodné době užíval nemovitost bez právního důvodu. Do nemovitosti dodané teplo (které žalobce zaplatil jeho dodavateli) spotřeboval žalovaný, aniž za poskytnutí tohoto plnění zaplatil. Tím se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je povinen takto získané bezdůvodné obohacení - v rozsahu, v jakém byla jeho spotřeba tepla pro vytápění - vydat (§451 a §458 obč. zák.). Oba soudy ovšem dovodily, že žalobce ani přes poučení podle §118a o. s. ř. neprokázal rozsah bezdůvodného obohacení, když faktura vystavená Podnikem bytového hospodářství (jediný důkaz žalobcem předložený) prokazuje pouze výši plnění z právního vztahu uzavřeného mezi žalobcem a dodavatelem tepla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl jen to, že napadá oba jeho výroky z důvodu, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje je proto zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný nepokládá dovolání za důvodné jednak proto, že žalobce nikterak nespecifikoval, v čem soudy obou stupňů pochybily při právním posouzení věci, a také proto, že skutkové i právní závěry soudů jsou správné.
Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. 8. 2004, bylo na místě dovolání projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda dovolání žalobce obsahuje všechny potřebné náležitosti vyžadované občanským soudním řádem.
Náležitosti dovolání stanoví §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). O odstranění vad dovolání dbá soud prvního stupně postupy obecně vyplývajícími z §209 a §43 o. s. ř., které jsou zčásti modifikovány v §241b odst. 3 o. s. ř. Spočívá-li vada dovolání v tom, že neobsahuje určení rozsahu, v jakém dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebo dovolací důvod (jeho skutkové vylíčení), může dovolatel doplnit dovolání o tyto chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tedy do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, popř. usnesení, kterým bylo toto rozhodnutí opraveno (§241 odst. 1 o. s. ř.). Běh lhůty k možnému odstranění vad dovolání se ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. prodlužuje pouze v případě, kdy dovolatel při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem (notářem). Doplnění dovolání o určení rozsahu, v jakém se rozhodnutí dovolacího soudu napadá, nebo o dovolací důvod musí dovolatel provést z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu učiněnou podle §209 a §43 o. s. ř. do uplynutí lhůty určené v §241b odst. 3 o. s. ř., která je lhůtou propadnou (prekluzivní). Jejím marným uplynutím se uvedené původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými a dovolací soud k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet a dovolání musí za přiměřeného použití §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod R 21/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci byl rozsudek odvolacího soudu doručen zástupci žalobce dne 10. 11. 2004. Protože žalobce dovolání podal dne 10. 1. 2005, učinil tak poslední den dovolací lhůty (§57 o. s. ř.). V dovolání sice dostatečně označil rozhodnutí, proti němuž tento úkon směřuje, a rovněž v jakém rozsahu je napadá, avšak dovolací důvod označil toliko citací skutkové podstaty dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aniž by jej obsahově po skutkové stránce vylíčil. Řádné uplatnění dovolacího důvodu přitom předpokládá, že dovolatel konkretizuje okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán. Požadavek obsahového vymezení dovolacího důvodu nesplňuje pouhý odkaz na text zákona, popř. citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Absence vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, totiž vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem znamená nevymezení obsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možno věcně přezkoumat (srovnej usnesení Nejvyššího soud České republiky ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 729/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, ročník 2001, ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, a ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 797/2003). Lze tedy učinit závěr, že dovolání žalobce vykazuje vadu, která brání pokračování dovolacího řízení. Protože žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem již při podání dovolání, měl možnost doplnit dovolání o chybějící náležitost ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. jen po dobu trvání lhůty k dovolání, tedy do 10. 1. 2005. V této lhůtě dovolání ovšem doplněno nebylo. Z uvedeného pak plyne závěr, že zmiňovaná vada dovolání se stala vadou neodstranitelnou. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. února 2005, č. j. 11 C 1/93-102, s výzvou k odstranění vad dovolání tak bylo vzhledem k řečenému již nadbytečné s ohledem na nastalou fikci neodstranitelnosti vady dovolání.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu