ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.17.2006.1
sp. zn. 33 Odo 17/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, proti žalovaným: 1) M. K., a 2) I. K., o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 14 C 19/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. září 2005, č. j. 15 Co 535/2005-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 14 C 19/2005-32, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s 10% úrokem od 30. 8. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy z 30. 7. 1990 poskytl bývalý Okresní národní výbor v T. (dále jen „národní výbor“) žalovaným státní přípěvek na výstavbu rodinného domu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve výši 130.000,- Kč. Smlouva obsahovala v odstavci 4. mimo jiné podmínku, že žalovaní provedou výstavbu domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Pro případ nedodržení této podmínky nebo některé z dalších podmínek uvedených v odstavcích 3. a 4. smlouvy byla dohodnuta povinnost žalovaných poskytnutý příspěvek do 30 dnů vrátit. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až v roce 2004 a žalobkyně, na kterou přešla pravomoc hospodařit s majetkem státu (a svědčí jí tak aktivní legitimace k uplatnění žalovaného nároku), vyzvala žalované ke vrácení příspěvku. Soud prvního stupně dovodil, že ve smlouvě nebylo dohodnuto, že je povinnost vrátit příspěvek vázána na kumulativní nesplnění všech sjednaných podmínek (jak tvrdili žalovaní), a tak se žalobkyně může domáhat vrácení při nesplnění byť i jen jedné z nich (konkrétně nedodržení termínu kolaudace). Jelikož však žalovaní vznesli námitku promlčení, zabýval se soud prvního stupně i otázkou včasného uplatnění nároku a dospěl k závěru, že i když smlouva obsahuje ujednání o omezení převodu nemovitosti podle §58 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., tedy před 1. lednem 1992 (dále jen „ObčZ“), není na tento institut vázána povinnost žalovaných vrátit poskytnutý příspěvek. Proto se na daný případ vztahuje obecná tříletá promlčecí doba podle §101 ObčZ a ta marně uplynula 30. 8. 2003. Žalobkyni tudíž nelze uplatněný nárok přiznat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. září 2005, č. j. 15 Co 535/2005-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ovšem ze znění bodu 5. smlouvy dovodil, že omezením převodu nemovitostí byla zajištěna povinnost žalovaných vrátit poskytnutý příspěvek při porušení jakékoli z dohodnutých podmínek, tedy i podmínky dokončení stavby ve sjednané lhůtě. Pak je ale ve smyslu §874 občanského zákoníku v současném znění promlčecí doba desetiletá (§109 ObčZ) a vznikla-li povinnost žalovaných vrátit příspěvek 29. 8. 2000 a žaloba byla podána 16. 12. 2004, nemůže být nárok žalobkyně promlčen.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podali žalovaní dovolání, v němž namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Setrvali na námitce, že ze znění smlouvy z 30. 7. 1990 vyplývá, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) podmiňoval její podpis třemi podmínkami, a to nabytím právní moci kolaudačního rozhodnutí do 10 let od uzavření smlouvy, zamezením převodu vlastnictví k domku po dobu minimálně 8 let a užíváním nemovitosti k trvalému bydlení. Omezení převodu nemovitosti však sloužilo k zajištění pouze jedné z těchto podmínek, a to k tomu, aby bez souhlasu předchůdce žalobkyně nedošlo v průběhu 8 let k převodu nemovitosti. Na zajištění zbývajících dvou podmínek je podle názoru žalovaných nebylo možno použít. Proto pokud bylo důvodem vzniku nároku na vrácení příspěvku překročení lhůty pro právní moc kolaudačního rozhodnutí, nelze promlčení posuzovat podle §109 ObčZ a nárok žalobkyně promlčen je. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud „napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a potvrdil rozsudek soudu I. stupně, včetně nákladů řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaní nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §58 odst. 1 ObčZ věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena.
Žalovaní sami označili jimi uplatněný dovolací důvod jako důvod zpochybňující právní posouzení věci odvolacím soudem, t. j. jako důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, však vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaných ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah ujednání o omezení převodu nemovitostí obsaženého v odstavci 5. smlouvy z 30. 7. 1990 a zjišťoval tak, jaký závazek měli účastníci v úmyslu tímto institutem zajistit, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Žalovanými zpochybněný závěr odvolacího soudu, že ve smlouvě z 30. 7. 1990 bylo omezením převodu nemovitostí zajištěno splnění jejich povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek při porušení jakékoli z dohodnutých podmínek, dovodil tento soud ze znění této smlouvy a dovolací soud se s tímto výkladem plně ztotožňuje. Odstavec 5. smlouvy je totiž formulován tak, že pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 smlouvy berou na sebe žalovaní s účinky i pro dědice povinnost podle §58 a následujících ObčZ, že nepřevedou rodinný domek, na jehož stavbu byl příspěvek poskytnut, bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Tento text nelze skutečně vyložit jinak, než že omezením převodu nemovitosti byl zajištěn závazek žalovaných vrátit státní příspěvek, ať už důvodem vrácení bude nedodržení kterékoli z povinností, na jejichž splnění byla nenávratnost příspěvku vázána. Odvolací soud tedy založil své rozhodnutí na tom, co vyšlo v řízení provedeným listinným důkazem najevo, a vytýkaného pochybení při zjišťování skutkového stavu, které by mohlo založit dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, se nedopustil.
I když žalovaní omezili své dovolací námitky na kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu a správnost aplikace příslušných právních předpisů na (podle nich nesprávně) zjištěný skutkový stav nezpochybnili, považuje dovolací soud za vhodné poukázat na svůj rozsudek ze dne 21. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 21/2005, v němž je podrobně vyloženo, proč se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době počítané ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé, i tehdy, začala-li promlčecí doba běžet po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy právě tak, jak rozhodl odvolací soud.
Žalovaným se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ jejich dovolání zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §1426 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu